 |  |
Dnem 8.5.2002 byl rozkazem prezidenta republiky propůjčen Vojenské střední škole ve Vyškově historický název „Jana Lucemburského“. Škola nese jméno jednoho z významných českých panovníků.
Škola vznikla dnem 1.7.1993 jako státní střední odborná škola. Svoji činnost zahájila 1. září a nejprve pouze zajišťovala dokončení studia žáků vojenských středních odborných škol, kteří po rozdělení federace přišli ze škol dislokovaných na teritoriu Slovenské republiky. Z počátku tvořila organizační součástí Vojenské vysoké školy pozemního vojska. Od 1.9.1995 je samostatným subjektem – resortní školou MO ČR. Škola umožňuje zájemcům o profesionální službu v armádě v rámci čtyřletého denního studia (z řad žáků, kteří ukončili 9. třídu základní školy) nebo dvouletého denního nástavbového studia (z řad absolventů středních odborných učilišť) získat úplné střední odborné vzdělání zakončené maturitou. Po ukončení školy její posluchači v hodnostech podpraporčíků nastupují službu u vojenských útvarů. Kromě toho jsou na škole organizovány roční praporčické kurzy, připravující absolventy civilních středních škol s maturitou pro výkon odborných funkcí v armádě. Škola připravuje specialisty v oborech dělostřeleckém, ženijním, vojenská chemie, provoz a opravy tankové a automobilní techniky, logistické zabezpečení, výstrojní zabezpečení, proviantní zabezpečení a služba PHM.
Jméno Jana Lucemburského, krále českého a polského, hraběte lucemburského a larošského, markraběte arlonského, bylo vybráno jako synonymum odvahy, rozhodnosti a statečnosti. Jeho osobnost ztělesňuje takové ideály rytířství, jako byly velkorysost, štědrost, rozhazovačnost a vášeň pro boj. Jan Lucemburský se narodil 10.8.1296 v rodině lucemburského hraběte, pozdějšího římského císaře Jindřicha VII. Do politického dění vstoupil již ve svých čtrnácti letech, když mu vybrali za nevěstu o čtyři roky starší Elišku Přemyslovnu, jednu ze čtyř dcer českého krále Václava II. a sestru zavražděného Václava III. Při svém příjezdu do Čech v létě 1310 nejprve musel půl roku bojovat s odvolaným králem Jindřichem Korutanským a respekt české šlechty si získával jen zvolna. Šlechta jej více uznávala na zahraničních bojištích než v domácí politice. Slavnostní korunovace proběhla v roce 1311. Za 36 let jeho vlády na naše území nevstoupil nepřátelský voják. Země prosperovala i přes Janova nákladná válečná tažení. Ten se kromě jiného zasloužil o povýšení pražského biskupství na arcibiskupství a položil základní kámen Svatovítské katedrály. V zahraniční politice se spojil s Ludvíkem Bavorským, kterému pomohl v roce 1322 u Mühldorfu vyhrát rozhodující bitvu s Albrechtem Habsburským v jejich soupeření o římskou korunu. K českým zemím připojil Chebsko, Horní Lužici, většinu Slezska a dočasně i Mazovsko. V letech 1310 až 1335 formálně užíval titulu polského krále. Jeho snaha o získání Tyrol a severoitalských panství zůstala neúspěšná. Dvacetileté manželství s Eliškou Přemyslovnou nelze označit za vydařené, nicméně i když se oba manželé téměř nevídali, vzešli z něj tři synové a čtyři dcery. Podruhé se Jan Lucemburský oženil v roce 1334 s Beatricí Bourbonskou. Se svým nejstarším synem Václavem, pozdějším římským císařem Karlem IV. (1355), z počátku nevycházel příliš dobře, ale krátce před svým úmrtím mu dopomohl k titulu římského krále. Slepý Jan Lucemburský nalezl smrt na bojištích stoleté války. V krvavé bitvě u Kresčaku, kde se marně mohutné vojsko francouzských rytířů snažilo zdolat méně početnou, ale zato lépe vedenou anglickou armádu, položil dne 26.8.1346 svůj život za spojeneckou Francii i větší slávu Českého království. Jako osobní heslo český král Jan Lucemburský nepoužíval slovo „Vládnu“, nýbrž „Sloužím“. Mínil tím rytířskou službu ve prospěch veřejného zájmu, slabých, nemocných, žen a dětí, vdov a sirotků.
Vojenská střední škola ve Vyškově se hlásí k tradicím celé řady vojenských škol, které v minulosti působily na našem území (viz „army.cz/zpravy/cesky/2002/kveten“), není však historickým nástupcem žádné z nich. Především jsou zmiňovány rakousko-uherské kadetní školy v Praze, Brně a Hranicích, které se v rámci prvorepublikové armády měly transformovat na Pěchotní učiliště v Milovicích a Jezdecké učiliště v Pardubicích, přeměněné po skončení 2. světové války ve vojenská gymnázia. Jako poslední předchůdce školy je uváděno Vojenské gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Praze.
V letech 1852 až 1871 připravovaly důstojníky ke studiu na vojenských akademiích (Tereziánské vojenské akademii – vytvořena 1752, Ženijní akademii – 1717, Dělostřelecké akademii – 1852, Vojenské technické akademii – vznikla v roce 1869 spojením předcházejících dvou akademií) tzv. kadetní instituty. Ty předcházely vojenským reálkám, které v letech 1869-1871 převzaly jejich úkoly a samotné kadetní instituty se v této době postupně přeměnily v kadetní školy. Jejich úlohou bylo připravovat hodnostně nejnižší příslušníky důstojnického sboru (praporčíky). Pro pořádání zdokonalovacích kurzů u jednotlivých sborů v roce 1888 vznikly sborové školy pro důstojníky. Z hlediska teritoria současné České republiky se jednalo o Pěchotní kadetní školu v Praze – Hradčanech, Pěchotní kadetní školu v Brně – Králově Poli, Jezdeckou kadetní školu v Hranicích na Moravě, Vojenskou vyšší reálku v Hranicích, Sborovou důstojnickou školu č. 8 v Praze – Albertově a Sborovou důstojnickou školu č. 9 v Josefově. Kadetní školy svoji činnost ukončily na základě rozhodnutí MNO k 5.12.1918. Vyšší vojenská reálka byla zrušena 8.2.1919.
Milovické Pěchotní učiliště mělo svoje předchůdce v kurzech pro důstojníky a poddůstojníky pěchoty pořádaných od února 1919 v Praze – Hládkově a od dubna 1919 v Milovicích. V září 1919 se kurzy, přejmenované na Instrukční školu pro pěchotu, sloučily s Armádní střeleckou školou (vznikla v Milovicích v prosinci 1918) a Instrukční školou pro dělostřelectvo (vytvořenou v září 1919 tamtéž) v Ústředí čs. vojenských škol. Armádní střelecká škola byla zrušena v roce 1920 a Instrukční škola pro dělostřelectvo se v září 1921 přestěhovala do Olomouce. V roce 1922 došlo k přeměně Instrukční školy pro pěchotu v Učiliště pro pěchotu, přejmenované v roce 1928 na Pěchotní učiliště. Jezdecké učiliště vzniklo v Pardubicích v lednu 1920 jako Ústřední jezdecká ekvitační škola, která se v září téhož roku přemístila do Hranic a přeměnila na Ústřední jezdecký ústav. V roce 1921 se ústav přestěhoval do Hodonína, kde se s ním sloučila Jezdecká učitelská škola, existující od října 1920. V roce 1922 se uskutečnilo přejmenování ústavu na Učiliště pro jezdectvo, jehož název byl v roce 1928 upraven na Jezdecké učiliště. K přemístění do posádky Pardubice došlo v roce 1925. Obě učiliště (pěchotní i jezdecké) měla charakter zdokonalovacích škol pro vojáky z povolání a svoji činnost ukončila v létě 1939.
Po ukončení 2. světové války svoji činnost obnovilo pouze Pěchotní učiliště v Milovicích. Jezdecké učiliště nebylo obnovováno ani slučováno s žádnou jinou školou. Poválečná čs. armáda totiž ve svém složení neměla jezdectvo, ale pouze vozatajstvo. Pěchotní učiliště působilo pouze v Milovicích (nikoliv v Praze) a v roce 1950 se přemístilo do Bruntálu. O rok později proběhla jeho reorganizace na Vyšší školu důstojníků pěchoty, přejmenovanou v roce 1955 na Zdokonalovací školu důstojníků pěchoty. Škola zanikla v roce 1957, když se přemístila do Dědic u Vyškova a sloučila s Tankovým učilištěm Klementa Gottwalda. Uvedené učiliště v dalších desetiletích prodělalo řadu organizačních změn, až v roce 1972 na jeho základě vznikla Vysoká vojenská škola pozemního vojska.
Původní vojenská učiliště se počátkem 50. let neproměnila ve vojenská gymnázia. Část vojenských učilišť zanikla ve 2. polovině 50. let, část se počátkem 70. let transformovala na vysoké vojenské školy a část přetrvala až do zániku Československa. První vojenské gymnázium vzniklo již v rámci prvorepublikové armády. Jednalo se o Státní vojenské reformní reálné gymnázium v Moravské Třebové (blíže viz STŠ MO). Po skončení 2. světové války úlohu původního vojenského gymnázia převzaly Vojenské školy Jana Žižky, vytvořené v roce 1949 v Moravské Třebové a Spišské Nové Vsi. V roce 1952 vznikla VŠJŽ v Brně, ale zanikla o rok později, společně se školou ve Spišské Nové Vsi. Kromě toho v letech 1950 až 1952 působily v Brně a Ostravě Vojenské vyšší průmyslové školy Jana Žižky. V roce 1953 se vytvořila VŠJŽ v Bratislavě a v roce 1965 v Opavě. V roce 1969 proběhla transformace VŠJŽ na Vojenská gymnázia Jana Žižky (původní VŠJŽ v Bratislavě, přemístěná do Banské Bystrice, nadále nesla pojmenování Vojenské gymnázium Slovenského národního povstání). Strukturu vojenských gymnázií v roce 1979 doplnilo VGJŽ v Praze-Ruzyni. Vojenská gymnázia v rámci AČR zanikla ve dvou etapách. Nejprve svoji činnost v roce 1995 ukončily školy v Praze a Opavě, o rok později i gymnázium v Moravské Třebové. Vojenské gymnázium SNP v Banské Bystrici zrušila slovenská armáda 31.8.1997.
Poslání vojenských gymnázií bylo zcela jiné, než jaké je určení současné VSŠ ve Vyškově. Vojenské školy Jana Žižky a vojenská gymnázia připravovala žáky ke studiu na vysokých vojenských školách (tj. neposkytovala odborné středoškolské vojenské vzdělání, ale jen všeobecné vzdělání s maturitou). Úkolem VSŠ ve Vyškově je školit praporčíky pro službu u vojenských útvarů.