Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 1681. - 1695.

Následující dotazy 1696. - 1710. Předešlé dotazy 1666. - 1680.

1695. Můžete prosím uvést přehled všech generálů jmenovaných a povýšených v roce 1966? (odpovídá Pavel Minařík)

Dnem 1.1.1966 byl rozkazem prezidenta republiky:

jmenován do hodnosti genmjr.
* plk. Karel PEPRNÝ velitel Pohraniční stráže

Dnem 1.5.1966 byl rozkazem prezidenta republiky povýšen:

do hodnosti armádního generála
* genplk. Otakar RYTÍŘ náčelník GŠ ČSLA – 1. zástupce ministra národní obrany
do hodnosti generálplukovníka
* generálporučík Josef VOSÁHLO náčelník letectva a PVOS – náměstek ministra
do hodnosti generálporučíka
* genmjr. Václav DVOŘÁK náčelník vojenkohospodářské správy – náměstek předsedy Státníplánovací komise
* genmjr. Ing. Alexander MUCHA velitel Vojenské akademie Antonína Zápotockého
* genmjr. Josef VALEŠ velitel 2. vojenského okruhu
a jmenován do hodnosti genmjr.
* plk. Oldřich BURDA náčelník Zpravodajské správy GŠ ČSLA
* plk. Jaroslav HEJNA zástupce náčelníka HPS ČSLA
* plk. Ján LUX zástupcenáčelníka Hlavního týlu MNO
* plk. Jaroslav VÍTEK posluchač VA GŠ OS SSSR K. J. Vorošilova
a jmenováni do hodnosti genmjr. v. v.
* voj. v z. JUDr. Jaroslav KOKEŠ

Dnem 1.10.1966 byl rozkazem prezidenta republiky povýšen:

dohodnosti generálporučíka
* genmjr. MUDr. František ENGEL náčelník ÚVN
a jmenován do hodnosti genmjr.
* plk. Pravoslav KALICKÝ náčelník štábu velitelství PVOS a letectva
* plk. MUDr. Miroslav HEMALA náčelník Zdravotnické správy Hlavního týlu MNO
* plk. Jaroslav MAŠEK zástupce velitele VAAZ pro učební činnost
* plk. Jozef GUMULKA vedoucí odboru na oddělení státní administrativy ÚV KSČ
* plk. František VESELÝ velitel 4. tankové divize

Dnem 1.12.1966 byla rozkazem prezidenta republiky:

propůjčena hodnost genmjr.
* Vilému TOMANOVI podobu výkonu funkce vedoucího čs. delegace v DKNS

1694. Rád bych věděl více o panu generálovi Janu Bělohoubkovi. Hlavně odkud pocházel a co dělal za války. Popřípadě i léta narození a úmrtí.(odpovídá Pavel Minařík)

Jan Bělohoubek se narodil 9.3.1906 v Kuklenách u Hradce Králové. Během studia na ČVUT byl v roce 1927 přijat na Vojenskou inženýrskou kolej v Praze. Obě školy absolvoval 1930, získal titul inženýra a stal se vojákem z povolání v hodnosti poručíka. Následně sloužil u ženijního pluku 4 v Bratislavě, nejprve ve funkci velitele čety a od roku 1934 jako velitel mostní roty. Během služby v Bratislavě byl povýšen na nadporučíka (16.10.1931), kapitána (1.4.1934) a štábního kapitána (1.4.1937). V červenci 1937 následovalo přemístění k velitelství ženijního vojska VII. sboru v Bratislavě (redislokovaného v září 1938 do Banské Bystrice), u kterého setrval až do září 1939, kdy odešel do zálohy. Ve letech 2. světové války pracoval na Generálním ředitelství pro stavbu dálnic v Praze a od roku 1942 u Ředitelství pro stavbu vodních cest v Praze a Hradci Králové. Po osvobození nastoupil nejprve na velitelství 14. divize v Hradci Králové, ale již v červenci následovalo jeho přemístění k Ženijnímu učilišti v Litoměřicích, kde vyučoval výstavbu mostů. V červnu 1946 byl přeložen na MNO do Prahy a zařazen jako přednosta skupiny ženijní techniky u Velitelství ženijního vojska Hlavního štábu. Na majora byl povýšen v říjnu 1946 se zpětnou platností k 28.10.1939 a o rok později na podplukovníka se zpětnou platností k 1.5.1943. V listopadu 1947 se vrátil do Litoměřic a převzal velení nad Ženijním učilištěm. Hodnosti plukovníka dosáhl 1.10.1948. Od července 1949 do srpna 1951 studoval na Nejvyšší vojenské akademii K. J. Vorošilova v Moskvě. Po příjezdu do vlasti se stal náčelníkem ženijní fakulty u nově vytvořené Vojenské technické akademie v Brně. Dnem 1.4.1954 ho prezident republiky povýšil na generálmajora. V listopadu 1955 opětovně nastoupil na MNO a převzal funkci náčelníka ženijního vojska. K 1.10.1961 byl povýšen na generálporučíka. Od října 1962 působil coby samostatný vědecký pracovník na oddělení pro řízení vojenskovědecké práce při Operační správě GŠ ČSLA. V lednu 1964 byl vyslán do Egypta jako náčelník skupiny expertů na VTA v Káhiře a současně mu byl propůjčen titul docenta. V září 1967 byl ve své funkci vystřídán gen. Štanglem a po návratu do Československa odešel k 31.1.1968 do výslužby. Genpor. Bělohoubek byl držitelem několika vyznamenání, mimo jiné československého Řádu rudé hvězdy (1961) či egyptského Orden of Merit (1968).


1693. Chtěl bych se zeptat, jaké vojenské jednotky byly dislokovány v Uherském Hradišti a Uherském Brodě v období let 1800-1993. (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Uherský Brod byly dislokovány následující útvary bývalé čs. armády:

a) 1919 až 1939
- Letecká povětrnostní stanice 8 1923 – 1928
- Posádková správa 1937 – 1939
- Zbrojně technický úřad 1 (při České zbrojovce a. s.) 1937 – 1939
- odbočka Hlavního oděvního a lůžkového skladu 1937 – 1939
b) 1945 až 1992
- Zbrojnice 9 (9. zbrojnice) 1948 – (1950) 1951
- 9. dělostřelecká základna 1951 – 1958
- pobočka 10. dělostřelecké základny 1958 – 1962
- Vojenský opravárenský závod Uherský Brod 1962 – 1989
- Vojenský opravárenský podnik 014 Uherský Brod 1989 – 1997

Přehled útvarů čs. armády dislokovaných v Uherském Hradišti najdete v odpovědi na dotaz čís. 624. Dislokace jednotek rakousko-uherské armády v obou posádkách nám není známa.


1692. Chtěl bych znát historii a vývoj VÚ 5984 Stará Ves nad Ondřejnicí, především „životopis“ prostoru Ostrava-Bělský les od reorganizace 1977 do konce. Dále mne zajímá, je-li někde dostupná fotodokumentace – sloužil jsem zde 1979-1981 a nemám ve svém archivu žádné fotografie. Navštívil jsem prostor vloni a totálně jsem byl dezorientován. Díky. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 5984 byl vytvořen 1.9.1961 jako 62. radiotechnický prapor. Velitelství útvaru se nejprve nacházelo v Ostravě a podléhalo 2. sboru PVOS. V 60. letech se prapor skládal z následujících radiotechnických hlášek: 334. RTH Butovice (vybavena 1x P-35, 1x P-15, 1x P-12, 1x PRV-10 a 1x PRV-11), 335. RTH Maletín (disponovala 1x P-30), 338. RTH Chropině (měla 2x P-15 a 1x P-12) a 339. RTH Skalité (vybavena 1x P-20). K 1.9.1977 byl útvar podřízen nově vytvořenému velitelství 2. radiotechnické brigády a přesunul se do Staré Vsi nad Ondřejnicí. Po redislokaci do nové posádky mu podléhaly 620. místní radiotechnická rota Stará Ves, 621. rtr Chropyně, 622. rtr Polička a 623. rtr Skalité. Od 1.3.1992 na činnost praporu navázala 22. skupina radiolokačního průzkumu a uvědomování, která tvořila součást 2. radiotechnického pluku, vytvořeného z původní 2. radiotechnické brigády. K 31.10.1992 proběhlo předání 221. střediska radiolokačního průzkumu Skalité k 1. radiotechnickému pluku Zvolen. 22. skupina radiolokačního průzkumu a uvědomování zanikla ve Staré Vsi nad Ondřejnicí dnem 31.12.1994. Fotografie od VÚ 5984 nemáme k dispozici.


1691. Můžete uvést přehled generálů jmenovaných a povýšených v roce 1969? (odpovídá Pavel Minařík)

Dnem 1.5.1969 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:

dohodnosti generálporučíka
* genmjr. Samuel KODAJ velitelVýchodního vojenského okruhu
* genmjr. Ing. Vasil VALO velitelStředního vojenského okruhu

Dnem 1.10.1969 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:

dohodnosti generálporučíka
* genmjr. Ing. Jozef ČINČÁR náčelník letectva a vojsk PVOS – zástupce ministra národní obrany
* genmjr. Ing. Martin KORBEĽA náčelník Kádrové správy MNO
* genmjr. Ing. Vlastislav RAICHL stálý představitel GŠ ČSLA ve štábu SOS v Moskvě
a jmenováni do hodnosti genmjr.
* plk. gšt. Ing. Josef BROŽ náčelník Správy vojenského školství MNO
* plk. gšt. Ing. Jaroslav GOTTWALD zástupce velitele 4. armády
* plk. gšt. Václav HORÁČEK zástupce vedoucího oddělení pro brannou a bezpečnostní politiku ÚV KSČ
* plk. Jozef KOVÁČIK náčelník politické správy Východního vojenského okruhu
* plk. gšt. Ing. Vladimír PICEK zástupce náčelníka operační správy GŠ pro operační věci
* plk. gšt. Josef REMEK velite l10. letecké armády
* plk. Ing. Vojtěch SROVNAL náčelník Správy ústředního plánování GŠ ČSLA
* plk. Ing. Emil ŠRANK, CSc. náčelník raketového vojska a dělostřelectva Východního vojenského okruhu
* plk. Ing. RSDr. Viktor ŠURKA náčelníkFinanční správy MNO
* plk. Alexander TIMKO náčelník Finanční oddělení 1. provozního pluku GŠ ČSLA
a jmenováni do hodnosti genmjr. im.
* plk. Josef KOHL

1690. Môžete, prosím, poskytnúť životopisné údaje o generálovi Eduardovi Kosmelovi? Dátum a miesto narodenia, vzdelanie, pôsobenie v ozbrojených silách, pripadne dátum a miesto úmrtia a pod.?(odpovídá Pavel Minařík)

Eduard Kosmel se narodil 16.11.1922 v obci Vavrečka (okr. Dolný Kubín). Po ukončení obecné školy nejprve nastoupil na státní reálné gymnáziu v Rimavské Sobotě, ale po maďarské okupaci slovenského pohraničí přešel na gymnáziu, do Tisovce, kde složil maturitu v červnu 1942. Do slovenské armády byl povolán v říjnu téhož roku a nejprve byl zařazen k pěšímu pluku 4 do Dolného Kubína, u kterého absolvoval poddůstojnickou školu. V červnu 1943 následovalo odeslání na Školu pro důstojníky pěchoty v Bratislavě, ovšem již od září studoval na bratislavské Vojenské akademii, kde ho o rok později zastihlo vyhlášení SNP. Bojů se zúčastnil coby čerstvě povýšený poručík (k 1.10.1944) jako velitel čety a po potlačení povstání odešel k partizánské skupině v prostoru Tisovec – Hnúšta – Rimavská Sobota.

V březnu 1945 se v Popradu přihlásil do čs. armády a následně byl zařazen ve funkci velitele roty u 8. praporu 4. čs. pěší brigády. Po transformaci brigády na 4. pěší divizi se stal náčelníkem štábu praporu u bratislavského pěšího pluku 17. Na počátku září dosáhl hodnosti nadporučíka a současně byl vyslán do kurzu pro osvětové důstojníky v Praze. Od následujícího měsíce působil jako osvětový důstojník v košické Škole pro důstojníky pěchoty v záloze. V dubnu 1946 následovalo přemístění k Ústřednímu domu armády v Praze a byl zařazen u oddělení kroužků a jazykových kurzů. Již v říjnu téhož roku odešel do Rimavské Soboty, kde nadále zastával funkci velitele roty u III. praporu pěšího pluku 26. Od ledna do května 1947 se nacházel v kurzu pro nižší důstojníky dělostřelectva organizovaném při Dělostřeleckém učilišti v Olomouci. Poté byl dočasně zproštěn výkonu služby až do ukončení soudního řízení ve věci obvinění ze zabití civilních osob německé a maďarské národnosti ve sběrném táboře v Petržalce krátce po skončení války. Po osvobozujícím rozsudku Nejvyššího soudu v Praze se v září téhož roku vrátil jako velitel roty u I. praporu k pluku v Rimavské Sobotě. Během reorganizace pluku na pěší prapor 26 se stal velitelem náhradní roty v Breznu. Po redislokaci útvaru do jihozápadních Čech sloužil od prosince 1948 coby zástupce důstojníka obranného zpravodajství u velitelství praporu Kašperských Hor. K 1.10.1949 se stal kapitánem. Na výše uvedené funkci setrval i při reorganizaci praporu na pluk v říjnu 1949 a po redislokaci do Vimperku na sklonku roku 1950. Od březnu 1951 byl zařazen jako zástupce velitele III. praporu u 26. pěšího pluku.

V říjnu 1951 odešel na Vojenskou akademii do Prahy. Během studia byl povýšen na štábního kapitána (leden 1953) a majora (červen 1953). Po získání vysokoškolského vzdělání nastoupil v září 1953 jako náčelník operačního oddělení 10. pěší divize v Košicích. V říjnu následujícího roku se stal podplukovníkem a zároveň převzal velení 39. pěšího pluku v Bratislavě, u kterého setrval i po přejmenování a přečíslování na 9. střelecký pluk. V září 1957 byl přemístěn do Trnavy, kde nadále zastával funkci zástupce velitele 4. střelecké divize. Od léta následujícího roku působil jako náčelník štábu 3. motostřelecké divize v Kroměříži. Na sklonku září 1959 stanul v čele divize a počátkem následujícího měsíce dosáhl hodnosti plukovníka. V červenci 1960 nastoupil na přípravnou školu pro studium v zahraničí při Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze a po měsíci byl vyslán ke studiu na Vojenskou akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova do Moskvy.

Po návratu do ČSSR se v srpnu 1962 krátkodobě ocitl v personální dispozici, ale již na sklonku září převzal velení 1. tankové divize ve Slaném. Dnem 1.10.1964 byl prezidentem republiky jmenován generálmajorem a krátce poté odešel do Písku, kde nadále vykonával funkci zástupce velitele 1. armády. Ve zmíněném zařazení setrval i po reorganizaci velitelství armády v září 1965 na velitelství Západního vojenského okruhu. V roce 1966 mu byl na základě zákona č. 19/1966 Sb., o vysokých školách, přiznán titul inženýra. Během další reorganizace zmíněného velitelství se v lednu 1967 stal zástupcem velitele okruhu pro operační a bojovou přípravu. Od května 1968 působil v Praze jako zástupce náčelníka Generálního štábu ČSLA. V červenci 1969 následovalo vyslání na tzv. spojené velení ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy do Moskvy a převzetí funkce zástupce náčelníka štábu, která byla v rámci uvedeného velitelství vytvořena pro představitele každého členského státu. Do vlasti se vrátil v lednu 1972 a opětovně se ocitl v krátkodobé personální dispozici. Počátkem února 1972 byl přeložen na velitelství 4. armády a ustanoven do funkce zástupce velitele. Z Písku odešel v říjnu 1978 do Prahy, kde byl až do konce své vojenské služby zařazen jako náčelník Vojenské katedry Univerzity Karlovy. Do zálohy odešel na sklonku července 1983.

Genmjr. Ing. Eduard Kosmel byl nositelem celé řady vyznamenání, z nichž je možno např. uvést Řád SNP II. třídy (1945), Řád rudé hvězdy (1959) či Řád rudého praporu (1964). Zemřel 8.6.1985 v Nitře.


1689. Chci se zeptat na info ohledně útvaru v Jaroměři. Byly to nějaké opravny, já jsem tam dělal jako svářeč na stavbě, která tenkrát vznikala (1990). V roce 1991 jsem byl převelen do Janovic k VÚ1113 (popř. i nějaké info o tomto útvaru). V tomto roce jsem kolem projížděl, tak jsem se tam stavil, ale celý Josefov mi přijde jak město duchů … vše zůstalo jak je, jen nikde ani živáčka. Díky a jestli to čte někdo, kdo tam taky sloužil, tak klidně napište na (odpovídá Pavel Minařík)

V Jaroměři jste s největší pravděpodobnosti v roce 1990 sloužil u 2. výzbrojní základny (VÚ 1117). Uvedený útvar vznikl v roce 1945 jako Zbrojnice 2 v posádce Hradec Králové. Po třech letech se přestěhoval do Josefova, kde zaujal prostory po zrušené Zbrojnici 13 (Josefov se v témže roce sloučil s městem Jaroměř). Krycí označení VÚ 1117 začala zbrojnice používat od 1.10.1949. Na sklonku roku 1950 došlo k její reorganizaci na 2. dělostřeleckou základnu Jaroměř. Pod uvedeným názvem útvar existoval až do září 1969, kdy se sloučil s doposud samostatnou 4. dělostřeleckou základnou Terezín (VÚ 7723) a nadále působil jako 2. výzbrojní základna Jaroměř s pobočkou v Terezíně. V listopadu 1992 si obě součásti vyměnily postavení v organizační hierarchii a nadále se jednalo o 1. výzbrojní základnu Terezín (VÚ 3755) s pobočkou v Jaroměři. Uvedený stav ale přetrval pouze do dubna 1994, kdy se podřízenost obou složek vrátila k původnímu uspořádání, ovšem již pod novým názvem jako 5. výzbrojní základna Jaroměř (VÚ 8337) s pobočkou Terezín. V září 1997 následovala další reorganizace útvaru, který se tentokrát změnil na Ústřední opravárenskou základnu zbraní a zbraňových systému Jaroměř, přičemž pobočka v Terezíně definitivně zanikla. Od léta 2004 ztratil svoji samostatnost i útvar v Josefově, který přešel do podřízenosti Základny oprav Lázně Bohdaneč jako Středisko oprav Jaroměř.

Historie VÚ 1113 Janovice nad Úhlavou je na našich stránkách uvedena v části „Čs. armáda – Poválečná – Představujeme útvary AČR – Pozemní síly – 2. mechanizovaná brigáda – 21. mechanizovaný prapor“ a v odpovědi na dotaz čís. 1147.

Pokud jde o osoby, které sloužily u stejného útvaru, zkuste se podívat na www.csla.cz do části „Spolubojovníci“, případně na www.zelenaleta.cz.


1688. Zajímala by mě historie vojenského útvaru 8199 (7. automobilový prapor) v Čáslavi. Zajímal by mě zejména vznik útvaru, reorganizace, dislokace, velitelé, úkoly jaké měl plnit a jeho zánik. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený útvar se vytvořil 1.9.1978 v Čáslavi jako 7. automobilní prapor a jeho úkolem byla přeprava speciálních, tj. kapalných raketových pohonných hmot pro potřeby vojskové protivzdušné obrany. Základem pro výstavbu útvaru se stal dosavadní 3. automobilní prapor Čáslav (VÚ 9659), tj. původní 4. cisternový prapor 1. automobilní brigády (jeho historické kořeny sahaly do roku 1947, kdy vznikl jako automobilní prapor 12 Rakovník). Do nově vytvořeného VÚ 8199 byla rovněž začleněna již dříve vytvořená speciální dopravní rota v Hranicích, zajišťující přepravu kapalných raketových pohonných hmot pro VPVO, doposud organizačně začleněná u 2. okruhové základny PHM s velitelstvím v Lipníku nad Bečvou. 7. automobilní prapor se skládal z velitelství a štábu, spojovací čety, velitelského družstva, tří rot pro přepravu kapalných raketových pohonných hmot a roty týlového a technického zabezpečení. Základem zmíněných speciálních dopravních rot byly vždy tři čety přepravy paliva a jedna (válečně dvě) četa(y) přepravy okysličovadla, společně s družstvem technického zabezpečení a družstvem pro opravu speciální techniky. Celkově měl prapor mimo jiné disponovat 96 cisternami AKC-4-255B (na podvozku nákladního automobilu KRAZ-255B), 27 automobilními cisternami AC-11000 a 10 požárními neutralizačními stanice 8T311. Útvar čítal přibližně 250 příslušníků, z nichž cca 200 bylo ubytováno v čáslavských kasárnách Prokopa Holého, zatímco 3. rota sídlila nejprve v hranických kasárnách Jaslo. V roce 1981 se přestěhovala do Lipníku nad Bečvou a o čtyři roky později do Rožmitálu pod Třemšínem. 7. automobilní prapor svoji činnost ukončil 31.10.1992. Přehled velitelů útvaru nemáme k dispozici.


1687. Můžete uvést přehled generálů jmenovaných a povýšených v roce 1970? (odpovídá Pavel Minařík)

Dnem 1.5.1970 byli rozkazem prezidenta republiky jmenováni do hodnosti generálmajora:

* plk. PhDr. Antonín BRABEC náčelníkpoliticko organizační správy – zástupce náčelníka HPS
* plk. Ing. Ferdinand HANZAL zástupce náčelníka GŠ ČSLA pro technické věci
* plk. Ing. Jozef JURÍK náčelník zpravodajské správy – zástupce náčelníka štábu Západního vojenského okruhu

Dnem 11.6.1970 byla rozkazem prezidenta republiky:

propůjčenahodnost genmjr.
*JUDr. Zdenku PÁVOVI podobu výkonu funkce vedoucího čs. delegace v DKNS

Dnem 1.10.1970 byli rozkazem prezidenta republiky jmenováni do hodnosti generálmajora:

* plk. PhDr. Ing. Josef MARUŠÁK pověřen výkonem funkce velitele 7. armády PVOS
* plk. Ing. Miloslav ZÍKA náčelník štábu – 1. zástupce velitele 4. armády

1686. Prosím o zaslanie stručného životopisu bývalých veliteľov 14.td: genmjr. PhDr. Stanislav Weinlich, genmjr. Ing. Josef Einšpigl a genmjr. Ing. Jan Ščudlík. (odpovídá Pavel Minařík)

Stanislav Weinlich absolvoval vojenskou základní službu v letech 1951 až 1953. Následně se stal vojákem z povolání a působil jako výchovný náčelník u 3. pevnostního praporu v Pohořelicích. O rok později byl přemístěn na nadřízené velitelství 8. pěší brigády do Rajhradu a zařazen na funkci instruktora u politického oddělení. V roce 1955 následovalo přemístění na velitelství 16. střelecké divize v Brně, u jehož politického oddělení působil ve stejné funkci. Od roku 1957 byl zařazen coby inspektor, respektive o dva roky později jako starší inspektor u politické správy velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně. V roce 1960 se stal zástupcem náčelníka oddělení stranickoorganizační práce okruhové politické správy a o rok později převzal řízení uvedeného oddělení. V letech 1964 až 1965 absolvoval poslední ročník studia ve Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Praze, které zahájil dálkově v roce 1961. Po získání vysokoškolského vzdělání se stal náčelníkem politického oddělení 19. motostřelecké divize v Plzni. Od roku 1968 působil na Hlavní politické správě v Praze, na níž převzal vedení politickoorganizačního oddělení. V následujícím roce byl nejprve vyslán do přípravné školy ke studium v zahraničí a poté odjel na Vojenskou akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova do Moskvy. Po jejím absolvování se v roce 1971 stal zástupcem velitele pro bojovou přípravu u 14. tankové divize v Prešově a v následujícím roce převzal velení divize. K 1.10.1974 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora a krátce poté byl ustanoven do funkce náčelníka štábu – 1. zástupce velitele Východního vojenského okruhu v Trenčíně. Na sklonku následujícího roku převzal velení 1. armády v Příbrami. Po dvou letech byl z uvedené funkce odvolán a přemístěn k Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Bratislavě, kde zastával funkci zástupce náčelníka pro učební a vědeckou činnost, respektive od roku 1979 zástupce náčelníka pro učební činnost. Genmjr. Weinlich odešel do zálohy koncem roku 1989.

Josef Einšpigl nastoupil v roce 1949 na Školu důstojnického dorostu do Českého Těšína a po dvou letech pokračoval ve studium v Pěchotním učilišti v Lipníku nad Bečvou. Po ukončení školy byl v roce 1952 přijat za vojáka z povolání. Jeho prvním působištěm se stal 103. mechanizovaný pluk v Mladé, u kterého zastával funkce velitele kulometné čety a později velitele výcvikové roty. V letech 1953 až 1956 studoval na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze. Po krátkodobé personální dispozici byl přidělen ke 4. mechanizovanému pluku v Hodoníně. Zde působil nejprve jako pomocník náčelníka štábu pluku, respektive od roku 1957 coby velitel praporu a od roku 1961 na funkci zástupce náčelníka štábu pluku. V letech 1962 až 1963 byl zařazen u velitelství 3. motostřelecké divize v Kroměříži na funkci pomocník náčelníka operačního oddělení. Následně se vrátil ke 4. motostřeleckému pluku do Hodonína, u kterého se stal náčelníkem štábu a od roku 1969 velitelem. V roce 1972 odešel do přípravné školy ke studiu v zahraničí a po jejím ukončení odjel na Vojenskou akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova do Moskvy. Po dvouletém studiu se vrátil do ČSSR a jeho novým působištěm se stalo velitelství 14. tankové divize v Prešově. Po krátkodobé stáži převzal koncem roku 1974 velení divize od gen. Weinlicha. K 1.10.1977 byl prezidentem republiky jmenován do hodnosti generálmajora. V čele divize setrval do roku 1978, kdy byl přeložen do na velitelství 1.armády do Příbrami a ustanoven do funkce náčelníka oddělení bojové přípravy – zástupce velitele armády. V letech 1979 až 1989 působil jako náčelník vojenského odboru ministerstva školství ČSR. Poté se stal zástupcem velitele Východního vojenského okruhu v Trenčíně. Na sklonku roku 1988 byl genmjr. Einšpigl přeložen do zálohy.

Jan Ščudlík od roku 1965 studoval na Učilišti vojsk ministerstva vnitra Julia Fučíka v Bruntále, ale v následujícím roce přestoupil na Vyšší vojenské učiliště hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše do Vyškova, které ukončil v roce 1969. Jeho dalším působištěm se stal 63. motostřelecký pluk v Michalovcích. Zde nejprve sloužil jako velitel výcvikové čety a od roku 1970 výcvikové roty. V letech 1972 až 1974 byl vyslán ke studiu na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého do Brna. Poté se opět vrátil k mateřskému útvaru a po následující dva roky zastával funkci velitele výcvikového praporu. Na přelomu let 1976-77 absolvoval kurz velitelů motostřeleckých pluků organizovaný při Vyšších důstojnických kurzech VYSTREL v sovětském Solněčnogorsku. Po deseti měsících se vrátil do Michalovců, kde nejdříve převzal funkci náčelníka štábu pluku a koncem roku se stal velitelem pluku. Michalovce opustil až v roce 1980, když byl přemístěn do Prešova jako zástupce velitele 14. tankové divize. V letech 1982 až 1984 studoval na Vojenské akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě. Po návratu do ČSSR setrval na původní funkci, ale o rok později se stal velitelem prešovské divize. V roce 1987 následovalo přemístění do Slaného a převzetí velení 1. tankové divize. Hodnost generálmajora získal 1.10.1988. O rok později se jeho novým působištěm stala Příbram, kde převzal funkci zástupce velitele 1. armády. Počátkem roku 1990 byl ustanoven náčelníkem oddělení bojové přípravy – zástupcem velitele 1. armády. Koncem následujícího roku odešel na GŠ ČSA do Prahy, kde zastával povinnosti zástupce náčelníka Správy tankového a mechanizovaného vojska Hlavní správy pozemního vojska. Genmjr. Ščudlík svoji vojenskou službu ukončil v květnu 1992.


1685. Můžete zveřejnit informace o organizaci a dislokaci 5. mechanizované divize Slaný od jejího vzniku až do zrušení? (odpovídá Pavel Minařík)

5. mechanizovaná divize vznikla 31.12.1950 reorganizací dosavadní 5. rychlé divize. Dnem 9.5.1955 byla přečíslována na 1. mechanizovanou divizi, která pod uvedeným názvem působila do 31.10.1958, kdy byla přeměněna na 1. tankovou divizi.

1.1.1951 1.11.1953 1.10.1957
5. pzpr Slaný 5. pzpr Slaný 1. pzpr Podbořany
28. mp Louny 28. mp Louny 1. mp Beroun
38. mp Beroun 38. mp Beroun 2. mp Slaný
21. tsp Žatec 58. mp Louny 3. mp Louny
1. dp Rakovník 21. tp Žatec 21. tp Žatec
62. dp Kladno 5. shpr Žatec 5. tshp Žatec
92. rmo Rakovník 5. štpr Žatec 5. štpr Žatec
5. plo Slaný 1. dp Rakovník 1. dp Rakovník
5. žpr Terezín 62. minp Kladno 92. rmo Postoloprty
5. spojpr Slaný 92. rmo Postoloprty 5. pldo Chomutov
5. chč Slaný 5. plo Slaný 3. žpr Terezín
5. apr Terezín 5. žpr Terezín 2. spojpr Slaný
5. auto dílna Terezín 5. spojpr Slaný 5. čcho Slaný
5.zbroj. dílna Terezín 5. chč Slaný 5. ar Terezín
5. PTOZ Žatec 5. ar Terezín AŠ 1. td Terezín
5. div. sklady Slaný 5. zdravpr Louny 5. zdravpr Louny
PTO 1. md Žatec PTO 1. md Žatec
5. auto dílna Terezín AO 1. md Terezín
5.zbroj. dílna Terezín DD 1. md Terezín

Pozn.:
AO - Automobilní opravna
DD - Dělostřelecká dílna
PTO - Pojízdná tanková opravna
PTOZ - Pojízdná tanková opravárenská základna


1684. Kolik přibližně měla naše armáda před r. 1989 ks přenosných protitankových raketových kompletů (PTRK) typu 9K11 Maljutka a kolik PTRK na vozidlech BRDM-2 verze 9P133 a verze 9P148? Jaké jsme měli počty PTRK typu 9K111 FAGOT a 9K113 Konkurs? (odpovídá Pavel Minařík)

Čs. armáda disponovala k 1.7.1988 celkem 541 protitankovými raketovými komplety, z nich bylo 180 zabudováno na BRDM-2 (153 ks 9P133 s PTRK Maljutka-P a 27 ks 9P148 s PTRK Konkurs) a 361 nesených (z toho 203 ks PTRK 9K11 Maljutka-M a 158 ks PTRK 9K111 Fagot). Kromě toho byl PTRK 9K11 Maljutka ve výzbroji 2074 ks BVP-1 a 15 BRM-1K, které doplňovalo 41 ks BVP-2 s PTRK 9K113 Konkurs. Do 31.12.1990 se množství vezených PTRK zvýšilo na 186 (dodávkou 6 ks 9P148) a nesených na 380 (dovozem dalších PTRK Fagot), tj. v souhrnu na 566 ks. Dále bylo čs. průmyslem v letech 1989 až 1990 vyrobeno 201 ks BPzV a počet BVP-2 vzrostl na 280 vozidel.


1683. Prosím o popis štábu pluku (ev. divize) v osmdesátých letech v poli. Jde mi jak o personální složení, tak o techniku (počty, druhy) a její přidělení jednotlivým funkcionářům. Zdá se mi nemožné, že se po celou dobu zdržovali v tancích nebo OT. Jakými prostředky bylo zajištěno spojení štábu, obrana (včetně PVO) a materiální zabezpečení štábu? Jakým jednotkám byla přidělena vozidla štábu a jejich osádky? Rozmístění „hlavních“, záložních a týlových velitelských stanovišť v útoku a obraně (neznám přesnou odbornou terminologii). (odpovídá Pavel Minařík)

Při činnosti v poli se z příslušníků velitelství a štábu vševojskové divize vytvářelo velitelské stanoviště (VS), předsunuté velitelské stanoviště (PVS) a týlové velitelské stanoviště (TVS). Na předsunutém velitelském stanovišti se nacházeli velitel divize (disponoval OT-62/64 R-3, nahrazeným později R-4MT); zástupce velitele (OT-62/64 R-3, později R-4MT); zpravodajský náčelník (OT-62/64 R-3); náčelník RVD (OT-62/64 R-3, později R-3MT); důstojník dělostřeleckého průzkumu (OT-65); náčelník PVO (velitelské stanoviště typu „C“ na osobním terénním automobilu, později PU-12); náčelník ženijní služby a náčelník chemické služby (společně v OT-62/64 R-2). Ze spojovací techniky mohli příslušníci předsunutého velitelského stanoviště ještě využít radiovozy R4AT a R-140. V rámci velitelského stanoviště byli zařazeni náčelník štábu (radiovůz R4AT, později OT-62/64 R-4MT); důstojník zpravodajského náčelníka (OT-62/64 R-3); důstojník náčelníka PVO (radiovůz R3A, později PU-12); důstojník náčelníka ženijní služby a důstojník náčelníka chemické služby (oba v radiovozu R3A). Vozidla pocházela z vybavení spojovacího praporu, průzkumného praporu, baterie velení a dělostřeleckého průzkumu a čety radiolokačního průzkumu a velení. O zabezpečení divizního velitelství se starala velitelská rota s motocyklovou četou (o třech družstvech), velitelskou četou (o třech strážních družstvech) a četou obsluhy (o dvou automobilních družstvech, družstvu technického zabezpečení a hospodářském družstvu), do jejíhož velitelství náležel u tankové divize i tank velitele divize T-55AK/72MK. Protivzdušnou obranu zabezpečovala dvě družstva střelců S-2M velitelské roty.

Taktické normy pro rozmístění jednotlivých velitelských stanovišť v hloubce bojové sestavy byly následující:

Druh činnosti PVS VS TVS
Útok 1 až 3 km 3 až 10 km do 20 km
Obrana do 3 km 3 až 10 km do 30 km

Při vyvedení do pole se na velitelském stanovišti vševojskového pluku nacházel velitel, ZVP a ZNŠ v OT-62/64 R-3 (později R-3MT); dále zástupce velitele v OT-62/64 R-2 (v BVP-1K u msp vyzbrojených BVP); náčelník štábu společně se spojovacím náčelníkem v radiovozu R3AT (později v OT-62/64 R-3MT); zpravodajský náčelník v OT-62/64 R-2; náčelník ženijní služby a náčelník chemické služby společně v OT-64 R-2 (u tankového pluku v OT-65); náčelník dělostřelectva v OT-810 DP (později v OT-62/64 R-2) a náčelník PVO ve velitelském stanovišti typu „A“ na osobním terénním automobilu (později PU-12). Uvedená vozidla patřila do složení spojovací roty, průzkumné roty, velitelské čety náčelníka dělostřelectva a družstva velení náčelníka PVO u protiletadlové baterie. Při útočné činnosti se VS pluku pohybovalo 1 až 3 km od předního okraje bojové linie, u TVS se jednalo o 8 až 12 km. V obraně bylo VS umístěno 4 až 6 km od jejího předního okraje, zatímco v případě TVS šlo o hloubku až 15 km. Plukovní velitelství zabezpečovala velitelská četa s velitelským družstvem, pořádkovým družstvem (motospojky) a automobilním družstvem. Bezprostřední protivzdušnou obranu zajišťovalo družstvo střelců S-2M u velitelské čety motostřeleckého pluku nebo motostřelecké roty tankového pluku.


1682. Předem se omlouvám za přemíru dotazů, ale níže uvedené nejasnosti se mně nashromáždily během několika posledních měsíců. Tedy:

a) Můžete upřesnit služební kariéru náčelníků polit. odd. VTA AZ v letech 1953-1956 (a kdo od r. 1951) Františka Dvořáka (plk., genmjr.) a 1956-1957 genmjr. Jaroslava Kučery (po něm do této funkce nastoupil pplk. Jaromír Obzina)?

Jaroslav Kučera převzal řízení politického oddělení Vojenské technické akademie Antonína Zápotockého v prosinci 1955, když opustil svoje dosavadní přidělení na HPS, kde působil od ledna 1951 jako zástupce náčelníka. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen 15.4.1953, ale již 12.6.1953 došlo k jejímu přejmenování na hodnost generálmajora. Z Brna odešel již červenci 1956, když byl vyslán ke studiu ve vyšším akademickém kurzu politických pracovníků při Vojenské politické akademii V. I. Lenina v Moskvě. Po svém návratu do ČSR se od srpna 1957 krátkodobě ocitl v personální dispozici, ale již v následujícím měsíci převzal funkci náčelníka Zdokonalovací školy Josefa Hakena pro politické pracovníky Roudnice nad Labem. V září 1958 se stal náčelníkem Vojenského historického ústavu v Praze. Od října 1963 byl dán k dispozici náčelníkovi HPS ČSLA a do zálohy odešel k 30.4.1965.

Před gen. Kučerou funkci náčelníka politického oddělení VTA AZ Brno zastávali pplk. František Heřman (1951 až 1953) a plk. František Dvořák (1953 až 1956). Po odchodu gen. Kučery se jeho nástupcem stal Jaromír Obzina, který činnost oddělení řídil až do roku 1964. Následně byl zvolen vedoucím tajemníkem tzv. celoškolského výboru KSČ (nahradil politické oddělení VAAZ, stejně tak jako bylo Politické oddělení MNO vystřídáno Hlavním výborem KSČ MNO, jehož činnost řídil gen. Šejna).

b) Podle publikace „VA v Hranicích na Moravě 1920-1990“, vydáno v r. 1991, byl v pol. 50. let náčelníkem DU v Hranicích na M. genmjr. VÍTEK. Je totožný s Františkem Vítkem, velitelem 31. těžké děl. brigády v Dědicích v předchozích letech, a jaká byla jeho další služební činnost?

Skutečně jde o stejnou osobu. František Vítek u Dělostřeleckého učiliště působil dvakrát, nejprve od dubna 1948 do května 1949 ve funkci zástupce velitele a poté od října 1954 do října 1956 jako jeho velitel. V mezidobí velel nejprve dělostřelectvu 5. divize v Praze a od srpna 1950 dělostřelectvu I. sboru v Banské Bystrici. Následně od října převzal velení zmíněné 31. těžké dělostřelecké brigády v Dědicích, v jejímž čele setrval až do svého návratu k dělostřeleckému učilišti. Do hodnosti generálmajora byl povýšen 31.3.1954. S definitivní platností Dělostřelecké učiliště opustil v říjnu 1956, když se ocitl v personální dispozici. Genmjr. Vítek ukončil aktivní vojenskou službu koncem prosince téhož roku.

c) Můžete uvést služební kariéru Karla Vegera (nejvyšší dosažená hodnost div. gen.), měl být m.j. velitelem PU Milovice (asi do X/1948)?

Generál Veger vykonával funkci velitele Pěchotního učiliště v Milovicích od prosince 1947 do srpna 1948. Následně převzal velení Vojenské akademie, v jejímž čele setrval následující dva roky. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen v říjnu 1948 se zpětnou platností k 1.9.1946. Hranice opustil v srpnu 1950, když byl přeložen na MNO a ustanoven náčelníkem Správy bojové přípravy MNO. K 1.10.1950 se stal divizním generálem. Na sklonku roku 1953 se ocitl v personální dispozici. Od února 1954 zastával funkci 1. místopředsedy Svazarmu, z níž byl uvolněn v březnu 1955. Karel Veger odešel do zálohy v květnu 1955.

d) Ferdinand Svoboda – v r. 1948 přednosta II/2. odd. zbrojního MNO – je v některých zdrojích uváděn již jako gen. tech., ale dle Vaší odpovědi na dotaz č. 1540 byl do generálské hodnosti jmenován až v dubnu 1954.

V daném případě jde o dvě rozdílní osoby. Ferdinand Svoboda „starší“ (nar. 13.11.1890) byl povýšen na generála technické služby 18.10.1948 s účinností k 1.4.1948, když působil jako přednosta 2. (zbrojního) oddělení II. (technického) odboru MNO. V květnu 1949 byl pověřen výkonem funkce přednosty II. odboru MNO a v srpnu 1950 se stal náčelníkem správy dělostřeleckého zásobování na Velitelství dělostřelectva MNO. Na počátku června 1951 odešel dočasně do výslužby, ale již koncem srpna téhož roku nastoupil znovu do činné služby na Vojenské technické akademii v Brně, kde působil jako učitel na katedře zbraní a munice. Od října 1952 zastával funkci zástupce náčelníka dělostřelecké fakulty VTA pro vědeckou a učební činnost. Do výslužby byl definitivně přeložen v listopadu 1958.

Ferdinand Svoboda „mladší“ (nar. 1.1.1912) se generálmajorem stal 1.4.1954 jako náčelník správy plánování výstroje a techniky MNO, přičemž uvedenou funkci vykonával od listopadu 1952 do srpna 1954. Následně působil u Správy materiálního plánování GŠ ČSLA, nejprve jako zástupce náčelníka a od října téhož roku převzal řízení správy. V květnu 1955 se stal náměstkem MNO pro věci materiální a v červenci 1958 náčelníkem týlu – náměstkem MNO. Od počátku října 1961 zastával funkci ekonomického náměstka MNO a současně byl povýšen na generálporučíka. V září 1963 převzal řízení nově vytvořeného Stavebního a výrobního úseku MNO. Svoje působení v resortu obrany ukončil v únoru 1965, když byl převeden ke Správě státních hmotných rezerv. Do zálohy odešel koncem října 1970, ale i nadále zastával funkci náměstka předsedy Správy federálních hmotných rezerv.


1681. V letech 1953-55 jsem byl na vojně v Plzni na Slovanech u 185. protiletadlového oddílu. Sloužil jsem „u radaru“. Rád bych si ohřál mé vzpomínky na tu dobu. Mohli byste mně přiblížit tehdejší bojovou techniku tohoto útvaru? (odpovídá Pavel Minařík)

V roce 1953 se 185. protiletadlový oddíl skládal z velitelství a štábu, velitelské čety, tří baterií PLK – z toho dvou s 88mm PLK a jedné s 85mm PLK vz. 44S (v každé velitelská četa, měřická četa, palebná četa, družstvo 30mm PLK, dopravní družstvo a hospodářské družstvo), oddílové školy (velitelská četa, měřická četa, palebná četa), čety technického zabezpečení, dopravního družstva, skladů a dílen. U velitelské čety byl tabulkami počtů předepsán řídící radiolokátor POHON „J“, zatímco každá z protiletadlových baterií měla disponovat střeleckým radiolokátorem POHON „E“, ústředním zaměřovačem vz. 40N nebo Puazo-4a, čtyřmi 88(85)mm PLK a jedním taženým 30mm PLK. Na podzim 1955 se velitelská četa rozrostla na baterii (oproti původnímu stavu se pouze samostatná spojovací družstva sloučila do čety) a zároveň byly u všech baterií předepsány 85mm PLK vz. 44S společně se střeleckým radiolokátorem SON-9 a ústředním zaměřovačem PUAZO-4a. Oddíl v letech 1953 až 1955 čítal okolo 350 osob, z nichž cca 50 bylo vojáků z povolání. Od podzimu 1955 počet jeho příslušníků vzrostl na 400. Z dochované archivní dokumentace nelze zjistit, jaké konkrétní typy techniky se skutečně nacházely u útvaru.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. | 1951. - 1965. | 1966. - 1980. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist