Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 166. - 180.

Následující dotazy 181. - 195. Předešlé dotazy 151. - 165.

185. Chtěl bych se zeptat na organizaci MNO na jaře 1938 (odbory a jejich oddělení včetně jejich názvů). (22. 11. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

Struktura Ministerstva národní obrany byla v roce 1938 následující:
Ministr národní obrany
- Vojenský kabinet
Francouzská vojenská mise
Generální inspektor branné moci
- 1. oddělení (organizační a studijní)
- 2. oddělení (výcvikové a inspekční)
Kontrolní sbor vojenské správy
Hlavní štáb
- 1. oddělení (organizační)
- 2. oddělení (zpravodajské)
- 3. oddělení (operační)
- 4. oddělení (etapní)
- 5. oddělení (školské a výcvikové)
- oddělení branné výchovy
- Generální sekretariát obrany státu
- 1.oddělení (branného hospodářství)
- 2.oddělení (vojensko průmyslové)
- 3.oddělení (všeobecné)
- Ředitelství opevňovacích prací
- I.oddělení (taktické)
- IIa. oddělení (studijní a konstruktivní)
- IIb. oddělení (stavebně administrativní)
Presidiální odbor
- 1. oddělení (vojenské)
- 2. oddělení (politické)
- 3. oddělení (všeobecné)
- Odvolací a kárný výbor MNO
I. odbor (všeobecně vojenský)
- 1. oddělení (pěchoty)
- 2. oddělení (jezdectva, veterinářství a remontnictva)
- 3. oddělení (doplňovací a početních stavů)
- 4. oddělení (zdravotnické)
- 5. oddělení (justiční)
- 6. oddělení (duchovní)
- 7. oddělení (útočné vozby)
II. odbor (dělostřelecký a zbrojní)
- 1. oddělení (dělostřelecké)
- 2. oddělení (zbrojně materiální)
- 3. oddělení (munice a výbušných látek)
- 4. oddělení (zbrojně hospodářské)
- 5. oddělení (zbrojního průmyslu)
- 6. oddělení (speciálních bojových prostředků)
III. odbor (letecký)
- 1. oddělení (letecké)
- 2. oddělení (obrany proti letadlům)
- 3. oddělení (letecko-materiální)
- 4. oddělení (letecko-hospodářské)
IV. odbor (technický)
- 1. oddělení (ženijní)
- 2. oddělení (telegrafní)
- 4. oddělení (stavební)
V. odbor (intendanční)
- 1. oddělení (platů a náležitostí)
- 2. oddělení (zásobovací)
- 3. oddělení (finanční a komerční)
- 4. oddělení (účetní a kontrolní)
- 5. oddělení (intendanční)
VI. odbor (politicko-právní)
- 1. oddělení (legislativní)
- 2. oddělení (civilně zaměstnanecké)
- 3. oddělení (politicko-administrativní)
- 4. oddělení (všeobecně-administrativní)
- 5. oddělení (soukromoprávní a nadační)
Osobní oddělení
Vojenský zdravotnický poradní sbor
Armádní poradní sbor
Nejvyšší vojenský soud
Generální vojenská prokuratura
Kancelář čs.legií


184. Prosím o radu ohledně prvorepublikového límcového "plukovního" štítku, který jsem získal. Jsou na něm dvě písmena a to IP. Mělo by se jednat o tzv. Instrukční prapor. Co je to za jednotku, co bylo její náplní, kde byla dislokována, případně jak byla zakomponována do struktury armády? Také by mě zajímaly podrobnější informace o osmém pluku v Pardubicích (první republika). Mělo by se jednat o jezdectvo, automobilní a cyklistický prapor. (9. 12. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

Instrukční prapor vznikl v Milovicích 1.10.1928 a nahradil dosavadní II. prapor pěšího pluku 28, který do té doby vykonával funkci instrukční jednotky u Pěchotního učiliště. Úkolem instrukčního praporu jako školní jednotky bylo podílet se na praktické přípravě velitelů pěchoty a zároveň zkoušet novou výzbroj a metody boje. Při svém vzniku se instrukční prapor skládal ze dvou pěších rot (1. a 2.), cyklistické roty (3.), kulometné roty (4.), technické roty (tvořené zákopnickou četou a spojovací četou) a náhradní roty. V roce 1933 prapor získal pomocnou četu. Od 1.10.1935 se jeho složení rozšířilo o další pěší rotu a rotu doprovodných zbraní, složenou z minometné čety a kanonové čety. Současně u kulometné roty vznikla četa velkých kulometů proti letadlům. Od 1.10.1936 byla do složení uvedené roty zařazena druhá kanonová četa, zatímco četa VKPL byla z jejího složení vyjmuta a rozšířena na rotu VKPL. K témuž datu proběhla motorizace praporu. Během mobilizace v září 1938 vznikl jako "B" útvar Instrukční prapor 2. Společně s mírovým Instrukčním praporem (po dobu existence svého dvojčete nesl číslo 1) byly oba útvary zařazeny do složení motorizované brigády 1. rychlé divize. Prapor svoji činnost ukončil dnem 31.7.1939.
Dragounský pluk 8 "Knížete Václava Svatého" vznikl jako Jezdecký pluk 8 v říjnu 1920 sloučením pozůstatků původních rakousko-uherských dragounských pluků 8 z Pardubic a 13 z Postoloprt. Velitelství pluku, společně s velitelstvím náhradní korouhve a její náhradní eskadronou sídlily v Pardubicích. Remontní eskadrona náhradní korouhve byla umístěna nejprve v Pardubicích, od září 1924 v Bohdanči a od září 1933 v Josefově. V Pardubicích se až do listopadu 1924 nacházelo i velitelství I. korouhve a 1. eskadrona, které se následně přemístily do Dašic u Pardubic. 2. eskadrona byla nejprve v Přelouči, od roku 1921 v Bohdanči, od roku 1924 v Moravanech a od června 1925 v Dašicích. Technická eskadrona (pozdější 1. kulometná eskadrona) byla do roku 1921 ubytována v Bohdanči a následně v Přelouči. V dubnu 1933 došlo k jejímu přemístění do Hodonína, kde zanikla v září téhož roku. Velitelství II. korouhve a její 3. i 4. eskadrona sídlily ve Staré Boleslavi a v září 1936 se společně přemístily do Bohdanče. Kulometná eskadrona (pozdější 2. kulometná eskadrona) se do roku 1921 nacházela v Bohdanči, poté krátce v Pardubicích, pak až do roku 1926 ve Staré Boleslavi. Následně byla až do svého zrušení v září 1933 dislokována v Bohdanči. V září 1933 nově vytvořená kulometná eskadrona, bezprostředně podléhající velitelství pluku, byla nejprve ubytována v Bohdanči a od září 1936 v Pardubicích. Pojmenování "Knížete Václava Svatého" pluk získal 18.9.1929. S platností od 1.1.1936 došlo k přejmenování útvaru na dragounský pluk. Útvar zanikl 31.7.1939.

K pluku byla od října 1920 do července 1933 přičleněna Cyklistická eskadrona 1 v Pardubicích (do roku 1922 působila v Radvanci na Podkarpatské Rusi), od září 1933 do října 1935 1. eskadrona obrněných automobilů z Přelouče a od září 1933 do července 1939 Vozatajská eskadrona 4 v Josefově.


183. Zajímaly by mě osudy divizního generála Františka Melichara, velitele 3. divize v roce 1938. (4. 12. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

Divizní generál František Melichar se narodil 31.8.1889 v obci Mladá Vožice. V roce 1908 ukončil studium na reálném gymnáziu v Táboře a následně jako jednoroční dobrovolník absolvoval školu záložních důstojníků u 75. pěšího pluku v Praze. Do zálohy odešel v roce 1909 v hodnosti kadeta. V době vypuknutí 1. světové války působil jako bankovní úředník v srbském Požarevacu. Jako občan nepřátelského státu byl nejprve internován, ale v září 1914 dobrovolně vstoupil do srbské armády, ve které nejprve v Makedonii zastával funkci úředníka vojenské správy.V květnu 1915 byl vhodnosti podporučíka určen za velitele výcvikové čety a později odeslán na bulharsko-srbskou frontu. Zde velel pěší rotě a v říjnu 1915 byl zraněn. Následovala evakuace přes Černou Horu a Itálii do francouzského Tunisu. V květnu 1916 se vrátil na soluňskou frontu. Do bojů se však nezapojil, protože se přihlásil k srbským jednotkám v Rusku, kam odjel přes Francii a Velkou Británii. Od srpna 1916 do podzimu 1917 působil ve funkci pobočníka velitele pluku na rusko-bulharské frontě v Dobrudžii, načež se vrátil zpět na soluňskou frontu. Do čs. legií ve Francii vstoupil v květnu 1918. Od července se stal zástupcem velitele pěší roty u 21. čs. střeleckého pluku a zúčastnil se bojů pluku na francouzsko-německé frontě. V říjnu 1918 odjel k čs. legiím Itálii, kde převzal velení nejprve roty a od listopadu jako kapitán i řízení činnosti II. praporu 35. čs. střeleckého pluku. S plukem se vrátil do nově vytvořeného Československa. Zúčastnil se vojenského obsazování Slovenska. V únoru 1919 byl povýšen na majora a určen za zástupce velitele pluku.Počátkem září 1919 převzal velení pluku.

V polovině září 1919 František Melichar jako čerstvě povýšený podplukovník odešel do Bělehradu, kde vykonával funkci vojenského atašé v Království Srbů, Chorvatů a Slovinců (tj. v pozdější Jugoslávii) s akreditací i pro Řecké království. V roce 1925 se v hodnosti plukovníka, do které byl povýšen v roce 1923, vrátil do Československa a od května sloužil v Praze jako zástupce velitele 28. pěšího pluku. V říjnu téhož roku převzal velení 9. pěšího pluku v Mostu. V letech 1929 až 1930 velel 2. pěší brigádě v Chomutově, následně 16. pěší brigádě v Místku a od června 1933 plzeňské 3. pěší brigádě. Brigádním generálem se stal v březnu 1931. V prosinci 1934 převzal velení Pěchotního učiliště v Milovicích a řídil přípravu nižšího velitelského sboru nejpočetnějšího druhu vojska naší armády. V listopadu 1935 odešel do Litoměřic, kde se ujal velení 3. pěší divize. V červenci 1936 byl povýšen do hodnosti divizního generála. U litoměřické divize zůstal až do konce své aktivní služby v čs. armádě. V době mnichovské krize se 3. divize na období od 25.9. do 15.10.1938 přeměnila na 33. hraniční oblast a zajišťovala obranu v prostoru severních Čech.

Do výslužby divizní generál František Melichar odešel v roce 1939. Usadil se v Kolíně a byl pod neustálým dozorem represivního okupačního aparátu. Od jara 1941 spolupracoval s odbojovou skupinou gen. Pavlíka. V srpnu 1943 byl zatčen a následně vězněn v Kutné Hoře, Terezíně a Praze až do 5.5.1945. S vypuknutím povstání došlo k jeho osvobození a i přes svůj špatný zdravotní stav se zapojil do bojů na barikádách. Po válce byl 1.7.1945 formálně znovu přijat do čs. armády a zároveň poslán na dovolenou. Do důchodu odešel 1.9.1945. Zemřel v roce 23.6.1975 v Lounech.


182. Zabývám se historií výstavby dálnic na území České republiky a zajímalo by mě, zda se na výstavbě opevnění podílely tyto firmy: Jelínek a synové - Beroun, Kress as - Praha, Brázdil a Ješ - Praha, Hrabě a Lozovský - Praha. (10. 11. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Na výstavbě opevnění se podílela firma Jelínek a synové, která stavěla následující úseky lehkého opevnění: B6 (Beroun), 191 (Lenora) a 195 (Volary) u I. sboru a IX (Lontov) a XII (Plášťovce) u VII. sboru.


181. Kolik peněz měl celkově stát celý projekt československého opevnění? (16. 10. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Celkové náklady na výstavbu československého opevnění se měly pohybovat kolem 10 miliard korun. Opevňovací plán z roku 1935 uváděl částku asi 10,4 miliard korun, plán z roku 1936 částku asi 10,9 miliard korun a plán z roku 1937 pak částku asi 10 miliard korun. Vláda však pro tyto účely do roku 1938 skutečně uvolnila asi 5,1 miliard korun. Do března 1939 se při výstavbě opevnění proinvestovalo celkem asi 2,5 miliardy korun. Pro srovnání je možné uvést, že státní rozpočet v roce 1937 činil necelých 9 miliard korun.


180. Existuje srovnání Messerschmittu Bf-109 s Avií B-35? (8. 10. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Podobná srovnávací studie vyšla v jednom z posledních čísel časopisu "Letectví a kosmonautika" (číslo 24 z roku 2002). Jinak lze ovšem bez potíží provést srovnání technických parametrů obou letadel, které jsou uvedeny v řadě knih věnovaných vojenským letadlům v období druhé světové války (např. maximální rychlost u Bf-109 verze B a C asi 470 km/h, u 2. prototypu B-35 asi 500 km/h) Musíte však mít na paměti, že Avia B-35 existovala jen v prototypu a sériová výroba, která mohla mít poněkud odlišné parametry, nebyla nikdy zahájena. Naopak Messerschmitt Bf-109 se vyráběl ve velkém množství a celé řadě verzí, jejichž parametry se pochopitelně také lišily (např. verze D již dosahovala rychlosti asi 520 km/h).


179. Kdysi jsem četl, že pro případ propuknutí války s Německem v roce 1938 měl být hlavní štáb dislokován v nějakém zámečku na Českomoravské vrchovině. Můžete mi napsat o jakou lokalitu šlo? Považujete za reálný přepad této lokality německými výsadkáři? (8. 10. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Máte na mysli zřejmě zámek v Račicích u Vyškova, kde bylo koncem září 1938 sídlo hlavního velitele zmobilizované československé armády generála Krejčího a operačního oddělení štábu Hlavního velitelství. Další složky Hlavního velitelství se pak rozmístily ve Vyškově a jeho okolí (viz článek na toto téma ve studiích předválečné armády). V souvislosti s nasazením právě se formujících německých výsadkářů ve válce proti Československu se vždy hovořilo pouze o výsadkové operaci v týlu československého opevnění u Bruntálu, která byla počátkem října 1938 také cvičně provedena. Případné nasazení proti Hlavnímu velitelství je tedy dosti nepravděpodobné. Ostatně německé zpravodajské orgány se domnívaly, že toto velitelství sídlí v Kroměříži. V obci Račice se ale místní obyvatelstvo obávalo, že zámek se v krátké době stane terčem útoku německého bombardovacího letectva.


178. Zajímaly by mě posádky pěších pluků, horských pěších pluků, hraničářských praporů a pluků, cyklistických praporů, jezdeckých pluků, jezdeckých dělostřeleckých oddílů, lehkých a hrubých dělostřeleckých pluků, horských dělostřeleckých pluků a oddílů, těžkých a protiletadlových dělostřeleckých pluků, dělostřeleckého měřičského pluku, automobilních praporů, ženijních a železničního pluku československé armády v září 1938, případně jejich čestné názvy? (6. 10. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Všechny požadované informace naleznete ve studii Rudolfa Sandera "Organizační a dislokační vývoj československé armády v letech 1918 - 1939", která vyšla ve Sborníku archivních prací v čísle 1 z roku 1985.


172. Pohyboval jsem se v okolí obce Ruprechtov na Vyškovsku a v polích jsem viděl stát dva betonové objekty, které tvarově nepatřily k předválečnému opevnění. Nevíte, co je to za objekty? (19. 9. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Jak již bylo uvedeno v dotazu číslo 141, jedná se objekty postavené německou armádou během války, které sloužily k pozorování střelby a vlečení terčů na vojenské střelnici.


171. Mám dotaz ohledně jednotek v Chebu. Chtěl bych vědět, jaké jednotky tam byly od roku 1914 do roku 1918? (11. 9. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

Informace k jednotkám v Chebu za první světové války bohužel nemáme. Z internetové stránky věnované rakousko-uherské armádě (viz rubrika odkazy) jsme však zjistili, že v roce 1914 měl v Chebu posádku zeměbranecký pěší pluk 6, pěší pluk 60 a 4. prapor pěšího pluku 73. Doporučujeme zkusit napsat do okresního archivu v Chebu, kde by v písemnostech městského nebo okresního úřadu Cheb z let 1914 až 1918 snad nějaké zmínky o přítomnosti vojáků mohly být.


170. Zajímám se o Vojenskou kancelář prezidenta republiky v období 1918-1945 a zajímal by mne váš názor, jak se lišil vliv prezidentů Masaryka a Beneše na organizaci, personální a jiné záležitosti československé armády, případně jaká byla pozice prezidenta k armádě v období 1918-1938 a v emigraci. (11. 8. 2002 - odpovídá Pavel Šrámek)

K tomuto tématu máme archivně podložené údaje jen z 30. let, resp. z období 1932/1933 až 1939. Z nich vyplývá, že T. G. Masaryk se ve prospěch armády příliš neangažoval, přesněji řečeno se nevěnoval její každodenní systematické podpoře. Na druhé straně přímo zasáhl a ovlivnil přinejmenším dvě velmi důležité věci. Za prvé inicioval změnu na místě náčelníka Hlavního štábu a osobně vybral do této funkce generála Ludvíka Krejčího, za druhé se podílel na vzniku Nejvyšší rady obrany státu, i když pak se sám nikdy jejího jednání nezúčastnil. E. Beneš se naopak ještě jako ministr zahraničí zaměřil na systematickou podporu vojáků, především na zajištění peněz, což bylo mimořádně důležité. Již v roce 1934 prosadil na jednání Nejvyšší rady obrany státu pro armádu první větší finanční prostředky. Když tehdy došlo ke sporu náčelníka Hlavního štábu s ministrem financí, Beneš se nabídl, že zprostředkuje řešení. Ihned poté, co se stal prezidentem, se zaměřil na maximální podporu armády a jejích požadavků. Zavedl pravidelné vojenské audience, ujal se předsednictví nejbližšího zasedání Nejvyšší rady obrany státu, sešel se s velením Hlavního štábu, prostudoval válečné plány apod. Budování armády se stalo jednou z jeho priorit, přičemž se zaměřil především na zajištění mimořádných finančních prostředků pro armádu (úvěry v roce 1936 a 1937). Nakonec se stal jakousi poslední instancí, která řešila veškeré otázky týkající se nejen armády a vojenských příprav, ale také všechny s tím související věci, např. civilní ochranu, kde se nemohla dohodnout ministerstva obrany a vnitra. Je doložen i jeden případ, kdy zasáhl do personálních záležitostí a jmenoval v roce 1937 na místo zemského vojenského velitele v Brně generála V. Lužu proti vůli ministerstva obrany i Hlavního štábu. Jinými slovy, E. Beneš tak pro armádu udělal mnohem více než T. G. Masaryk, byť v Masarykově případě je třeba vzít v úvahu vysoký věk a absenci bezprostředního ohrožení. V obecném povědomí však převažuje spíše opačné mínění a o zcela zásadní roli E. Beneše při výstavbě armády se člověk zatím moc nedoví. Zajímavé je, že pokud šlo o oblibu a vzájemný vztah, tak zde T. G. Masaryk Beneše překonal. První prezident měl blízké a přátelské vztahy s generalitou, jeho nástupce si udržoval jistý odstup a jakkoliv jeho vztahy s generály byly korektní, zůstaly v podstatě chladné.


169. Bylo by možné zmapovat vývoj organizace pěší (případně mechanizované) čety a družstva čs. armády a AČR, včetně počtu mužů, jejich hodností, určení a výzbroje od roku 1920 po současnost? (8. 11. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

V tzv. prvorepublikové armádě pěší družstvo tvořilo 13 osob. Kromě velitele družstva se jednalo o střelce z lehkého kulometu, tři tzv. pomocníky, pět úderníků a dva granátníky. Pěší četa se skládala ze tří družstev, velitele čety, zástupce velitele čety, pozorovatele s osvětlovací pistolí a spojky, celkem 43 mužů. Organizaci pěší roty kromě čtyř pěších čet dotvářel velitel roty a pomocné družstvo, složené z velitelského roje a hospodářského roje.

V čs. armádě, obnovované po květnu 1945, pěší četu nejprve tvořila čtyři družstva o 9 příslušnících. Velitel družstva a jeho zástupce-miřič z lehkého kulometu měli být poddůstojníci. Družstvo dotvářel jeden vojín-střelec a šest vojínů-úderníků. Složení čety na předpokládaných 40 mužů doplňovali velitel čety (důstojník), zástupce velitele čety (poddůstojník) a dva odstřelovači (příslušníci mužstva). Část úderníků měla být vyzbrojena samopaly. Kromě pěší čety v tomto období existovaly ještě čety automatčíků. Jejich složení bylo obdobné jako v případě pěších čet, pouze jeho příslušníci se místo střelců a úderníků nazývali automatčíci a byli vyzbrojeni pouze samopaly. Pěší rota se v této době měla skládat z jedné čety automatčíků (1.) a dvou pěších čet (2. a 3.), minometné čety s 2 minomety 50mm (7 osob), kulometné čety s 2 těžkými kulomety (11 osob), zdravotní hlídky (5 osob) a velení roty (velitel, výkonný rotmistr, účetní rotmistr a dva odstřelovači), celkem 148 osob.

Organizace přijatá v říjnu 1947 uváděla pěší četu v síle tří družstev. Každé z pěších družstev disponovalo lehkým kulometem. Do složení pěší roty dále patřily tři pěší čety a pomocné družstvo. Samopalníci (dříve automatčíci) byli soustředěni v samopalné četě přímo podřízené veliteli praporu. Počet osob v pěší rotě je uváděn: čtyři důstojníci, 2 rotmistři, 3 délesloužící poddůstojníci a 88 vojáků presenční služby, celkem 97 osob.

V 50. letech pěší družstvo čítalo 9 osob a skládalo se z velitele (četař), střelce z lehkého kulometu (svobodník), nabíječe (vojín), tzv. výtečného střelce (vojín), jednoho úderníka vyzbrojeného samopalem (vojín) a čtyř úderníků vyzbrojených puškou (vojíni). Pěší četu kromě jejího velitele (nadporučík) a jednoho odstřelovače tvořily tři pěší družstva, celkem 29 osob. Do složení pěší roty kromě tří pěší čet náležely kulometná četa (disponovala dvěmi těžkými kulomety) a velitel roty (kapitán) s tzv. staršinou (poddůstojník), tj. bývalým výkonným rotmistrem. V roce 1954 došlo k přejmenování pěších jednotek na střelecké a později i reorganizaci kulometné čety na četu doprovodných zbraní. Organizace mechanizovaných družstev a čet v letech 1951 až 1958 byla v podstatě obdobná. Od svých "pěších" protějšků se lišily pouze přidělením obrněné nebo automobilní techniky ke své přepravě.

Na přelomu 50. a 60. let se složení základních jednotek pěchoty vzhledem k zavedení nových ručních zbraní a obrněných transportérů změnilo. Od roku 1958 střelecké družstvo tvořilo 8 osob – velitel (četař), kulometník (svobodník), nabíječ (vojín), tři střelci (vojíni), pancéřovník (vojín) a pomocník pancéřovníka – nosič munice (vojín). Střelecká četa čítala 25 osob a kromě ní do složení motostřelecké roty ještě patřila četa doprovodných zbraní s kulometným družstvem a tarasnicovým družstvem (celkem 13 osob) a velitelství roty (velitel, staršina, písař a dva ostřelovači). Řidiči OT byli soustředěni do samostatného družstva obrněných transportérů (7 osob – 6 vozidel). I s nimi měla rota 100 osob a každá střelecká četa měla být převážena na dvou vozidlech. Z počátku byly nedostatkové transportéry nahrazovány nákladními automobily. V roce 1960 družstvo obrněných transportérů zaniklo a řidiči jednotlivých vozidel byli po dvou přiděleni ke střeleckým četám, které nadále čítaly 27 osob. U velitelství roty se nově objevili starší automechanik a řidič velitelského obrněného transportéru, čímž celkový počet příslušníků roty vzrostl na 101 osob.

V roce 1961 následovala další změna a střelecké družstvo nadále tvořilo 7 osob – velitel (četař), kulometník (svobodník), nabíječ (vojín), tři střelci (vojíni) a pancéřovník (vojín). Střelecká četa se skládala z 22 osob. Ve složení roty se kromě toho nacházelo družstvo tarasnic (5 osob), družstvo obrněných transportérů (7 osob a 6 transportérů) a velitelství (4 osoby – velitel, staršina, písař, zdravotnický instruktor). V roce 1963 se uskutečnilo přejmenování střeleckých jednotek na motostřelecké a do jejich výzbroje začaly být hromadně zaváděny nové obrněné transportéry.

Vyzbrojení transportérů OT-64 koncem 60. let střeleckou věží s velkorážním kulometem 14,5 mm a spřaženým kulometem 7,62 mm ovlivnilo počty a vnitřního složení motostřeleckých družstev. Četu nadále tvořila pouze dvě družstva po 12 příslušnících. Družstvo zahrnovalo velitele, osádku obrněného transportéru a tzv. roj. Osádku tvořili řidič obrněného transportéru, střelec z lafetovaných zbraní (tzv. kulometník OT) a pomocník střelce z lafetovaných zbraní (tzv. nabíječ OT). Roj, který byl po svém sesednutí z vozidla určen k vedení boje pěšky, představovali dva kulometčíci s 7,62 mm universálními kulomety vz. 59, dva nabíječi kulometčíka se samopaly vz. 58, dva samopalníci vyzbrojení samopaly 7,62 mm vz. 58, střelec z pancéřovky RPG-7 a pomocník pancéřovníka, který kromě samopalu vz. 58 nesl munici pro RPG-7. Celkem motostřeleckou četu na OT včetně jejího velitele představovalo 25 osob. Složení motostřelecké roty dotvářeli velitel roty, výkonný praporčík, pomocník výkonného praporčíka – motocyklista, zdravotnický instruktor, starší automechanik, řidič OT a kulometník OT, takže celkem čítala 82 osob.

Po zavedení bojových vozidel pěchoty od poloviny 70. let motostřeleckou četu i nadále tvořily tři družstva, ovšem v částečně změněném složení. Motostřelecké družstvo vybavené OT-64 se nadále skládalo z 9 osob, tj. velitel družstva, KOT, NOT, řidič, dva kulometčíci, pancéřovník, pomocník pancéřovníka a střelec. Motostřelecká četa na OT měla celkem 28 osob. Družstvo vyzbrojené BVP-1 opustili kulometník OT a nabíječ OT, které nahradil další samopalník a tzv. střelec-operátor lafetovaných zbraní BVP, tj. 73 mm kanonu, 7,62 mm spřaženého kulometu a PTŘS Maljutka. Kromě toho v motostřelecké četě na BVP-1 vznikla funkce zástupce velitele čety, který měl velet vozidlům po sesednutí tzv. rojů a řídit jejich skryté přesunování terénem. Celkem motostřeleckou četu na BVP tvořilo 29 osob. Velitelství roty bez ohledu na výzbroj tvořil velitele roty, ZVP, technik, výkonný praporčík, zdravotnický instruktor, řidič a KOT (u OT-64) nebo střelec operátor (u BVP-1). Motostřelecká rota na OT-64 měla 91 osob, byla-li vyzbrojena BVP-1 čítala 94 osob.

Informace o současné vnitřní organizaci útvarů Armády České republiky neposkytujeme.


168. Hledám informace o gen. Františku Bedřichovi. Kdy se narodil, zemřel, kde působil atd. I jeho fotografie, kde je v uniformě. (25. 12. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

Generálporučík František Bedřich se narodil 27.11.1912 v obci Zbýšov, okr. Vyškov. V roce 1936 odešel do Sovětského svazu. Příslušníkem čs. vojenské jednotky v Buzuluku se stal 18.2.1942. Nejprve sloužil u ženistů (zákopnické roty), ale později se stal dělostřelcem. Zúčastnil se bojů o Sokolovo, Kyjev, Bílou Cerkev, Žaškov a Duklu. Válku ukončil v hodnosti majora jako velitel dělostřeleckého oddílu. Za hrdinství projevené v boji byl mnohokrát vyznamenán během války i po jejím skončení. Kromě jiného se stal držitelem šesti válečných křížů. Po válce zahájil studium na Vysoké škole vojenské a vzhledem ke svým bojovým zkušenostem nastoupil rovnou do 2. ročníku. Po skončení školy v roce 1947 opětně sloužil u dělostřelectva, kterému zůstal věrný až do roku 1950. V tomto roce v hodnosti plukovníka vykonával funkci velitele Dělostřelecké divize v Kolíně.

Dnem 30.9.1950 se ujal funkce velitele 8. mechanizované divize, dislokované v téže posádce. Od 19.11.1952 působil u velitelství 2. vojenského okruhu v Trenčíně, nejprve ve funkci náčelníka školského oddělení, později jako zástupce velitele okruhu pro tankové a mechanizované vojsko. K 11.10.1956 se ujal velení Vyššího vojenského učiliště Otakara Jaroše ve Vyškově. Do první generálské hodnosti (generálmajor) byl František Bedřich prezidentem republiky jmenován dne 9.5.1957. Od 24.10.1964 nastoupil jako náčelník na Krajské vojenské správě v Ostravě. Zde působil až do 8.7.1968, kdy převzal po odvolaném generálporučíkovi Prchlíkovi řízení Hlavní politické správy Čs. lidové armády. Rozkazem prezidenta republiky byl 1.10.1968 povýšen do hodnosti generálporučíka. Svoje působení na HPS ČSLA ukončil 18.11.1969, kdy byl odvolán z funkce a dán do kádrové dispozice ministra národní obrany. Od 1.3.1970 pracoval v Sofii jako vojenský přidělenec. Do zálohy odešel po dovršení věkové hranice šedesáti let dne 30.6.1972.

Generálporučík v záloze František Bedřich zemřel 7.10.1988.

Ve fotoarchivu Vojenského ústředního archivu jsou fotografie Františka Bedřicha v uniformě generálmajora (z 50. let) a v uniformě generálporučíka (z 60. let). Fotografie si můžete objednat písemně na adrese Vojenský ústřední archiv, Sokolovská 136, Praha 186 00 nebo je možno telefonicky kontaktovat pracovnici fotoarchivu paní Kakuškovou (220 206 106). Cena za zhotovení jedné fotografie o rozměrech 9x13 cm je ceníkem Archivní správy MV ČR stanovena na 25,- Kč.


167. Je veřejně přístupný seznam zásahů československých hotovostních stíhačů s použitím střelby během studené války? (16. 12. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

Žádný takový seznam neexistuje. Jednotlivými případy, pokud bylo podáno trestní oznámení, se zabývá Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, poštovní schránka 21, Praha 170 34.


166. Zajímalo by mne, který zbrojně technický úřad měl po válce zkratku E 84? Našel jsem ji spolu s rokem výroby 1950 na závěsu lehkého kulometu pro reaktivované lehké opevnění vz. 37. (19. 12. 2002 - odpovídá Pavel Minařík)

S touto otázkou Vám doporučujeme obrátit se na redakci časopisu Střelecká revue (streleckarevue@quick.cz) nebo Střeleckého magazínu (shootmag@volny.cz).

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist