Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 1801. - 1815.

Následující dotazy 1816. - 1830. Předešlé dotazy 1786. - 1800.

1815. Mohl by mi někdo říci, u kterého druhu vojska nebo služby byly zřízeny tzv. potrubní jednotky, k čemu sloužily a jaké měly vybavení? (odpovídá Pavel Minařík)

Jednotky potrubní dopravy pohonných hmot tvořily součást tzv. služby PHM. První útvar tohoto druhu se vytvořil v podobě 1. praporu potrubní dopravy pohonných hmot (VÚ 8018) dnem 1.10.1956 v Bohdanči a podléhal Službě zásobování PHM Hlavního týlu MNO. Nově vzniklý útvar čítal okolo 110 osob, přičemž kromě velitelské čety a zabezpečovacích jednotek byl tvořen stavební rotou a provozní rotou. K dopravě pohonných hmot mohl využívat potrubí soustavy PERROT, převážené na nákladních automobilech Tatra T-111. Od října 1957 u útvaru probíhala také tzv. přípravná služba uchazečů o studium v Automobilním učilišti. K 1.10.1958 byl prapor reorganizován na Výcvikovou základnu specialistů pohonných hmot a mazadel (VÚ 8018), která se i nadále nacházela v Bohdanči. Reorganizovaný útvar čítal 80 osob (včetně 30 žáků od jiných útvarů) a skládal se z výcvikové roty, týlových jednotek a odloučeného skladu technických prostředků Vazačka u Bělé pod Bezdězem. Od října 1960 složení základny doplnily dvě roty potrubní dopravy pohonných hmot – 1. rota v Týništi nad Orlicí, 2. rota v Bělé pod Bezdězem – a současně se stávající výcviková rota přeměnila na potrubní výcvikovou rotu, čímž počet příslušníků útvaru vzrostl na 100 mužů. Množství školených specialistů od útvarů zůstalo nezměněno. V souvislosti s předpokládaným vytvořením samostatného Čs. frontu bylo ale na jaře 1961 přijato rozhodnutí výcvikovou základnu zrušit a na jejím základě postavit zcela jiný svazek.

K 1.9.1961 stávající VZS PHM zanikla a místo ní se vytvořila 1. brigáda potrubní dopravy pohonných hmot (VÚ 4910). Velitelství svazku sídlilo společně s velitelskou četou na zámku v Roudnici nad Labem, zatímco 1. prapor potrubní dopravy PH (VÚ 9982) byl ubytován v Kadani a 2. prapor potrubní dopravy PH (VÚ 6020) v Bělé pod Bezdězem. Prapory se skládaly ze dvou potrubních rot a zabezpečovacích jednotek. Svazek opětovně podléhal Službě zásobování PHM Hlavního týlu, protože vytvářením Čs. frontu a tudíž i jeho týlu bylo v případě přechodu na válečný stav pověřeno MNO. Celkově čítal okolo 330 osob, jejichž počet by se po mobilizaci zvýšil na téměř 2700 vojáků. Brigáda dosáhla pohotovosti k plnění úkolů 15.9.1961. Z technického materiálu PHM postupně do roku 1965 obdržela 600 km licenčně vyrobeného sovětského polního dálkového potrubí PMT-100 (polevoj magistralnyj truboprovod o vnitřním průměru 100 mm). K jeho převozu se používaly nákladní automobily Tatra T-138, protože souprava o 150 km ocelového potrubí s potřebným příslušenstvím (včetně čerpadel a vyrovnávacích nádrží) vážila 1050 tun. Pořizovací cena potrubí o délce 100 km činila 13 mil. Kčs. Za 24 hodin mohlo při provozním tlaku 2,5 MPa (25 atmosfér) přepravit 600 t pohonných hmot, což byla v dané době předpokládaná denní spotřeba jedné vševojskové armády nebo jedné až dvou leteckých divizí. V průběhu mobilizačního rozvinování by se počet praporů zvýšil na čtyři a každý z nich by zabezpečil výstavbu a provoz 150 km potrubí. Brigáda měla být schopna uvedené potrubí postavit a naplnit na provozní tlak do 9 až 10 dnů a následně každodenně přepravit na vzdálenost 600 km jednoduchým potrubím 600 tun paliva nebo na 300 km zdvojeným potrubím 1200 tun paliva (motorové nafty, automobilního benzínu nebo leteckého petroleje). V září 1963 proběhla reorganizace brigády, v jejímž průběhu se počet potrubních rot u každého z praporů snížil na jednu, zatímco doposud samostatné zabezpečovací jednotky byly sloučeny do roty speciálního a technického zabezpečení. Počty osob u brigády ale vzrostly na 420 mužů v míru a 2900 za války. Mezi poněkud neobvyklé vybavení brigády patřil obrněný transportér OT-64, který byl ve své neozbrojené verzi válečně zařazen u družstva potápěčů ženijní čety roty zabezpečení. Dílčí reorganizace obou praporů proběhla v září 1967, když byla dosavadní rota speciálního a technického zabezpečení přejmenována na velitelskou rotu a u 2. praporu v Bělé pod Bezdězem vznikla poddůstojnická škola specialistů potrubní dopravy pohonných hmot. Od září 1969 brigáda podléhala nově vytvořenému velitelství Západního vojenského okruhu v Táboře, na který přešla povinnost vytvářet velitelství Čs. frontu a zároveň od MNO převzal svazky a útvary frontového kompletu. V téměř nezměněné podobě brigáda následně přetrvala až do 2. poloviny 80. let. Pouze v září 1972 dosavadní poddůstojnickou školu u 2. praporu nahradilo Školní středisko služby PHM. To se ale již schylovalo ke kvalitativní změně v technickém vybavení svazku.

Vzhledem ke zvyšujícímu se manévrovému charakteru boje a z toho plynoucím požadavkům na dopravu pohonných hmot bylo koncem roku 1983 rozhodnuto vybavit brigádu nově vyvinutou soupravou polního dálkového potrubí PDP-150, jejíž vývoj byl zadán v roce 1975. Dlouhou dobu vývoje způsobila snaha využít pro konstrukci potrubí umělých hmot, což se nezdařilo a nakonec se uplatnila klasická ocel. Dosavadní souprava PMT-100 zabezpečovala pouze 6 % z předpokládané denní spotřeby 9000 t ve frontové útočné operaci trvající 12-15 dnů. Nová souprava již kryla 25 % denní spotřeby (2500 tun) a kalkulovalo se s pokládkou 60 km potrubí denně (při současném nasazení čtyřech praporů), což bylo v souladu s předpokládanými tempy postupu útočících vojsk. Přestože se původně počítalo se zakoupením čtyř souprav do konce roku 1993, vzhledem k vysoké finanční náročnosti (pořízení jedné soupravy o 150 km potrubí vyžadovalo investici 150 mil. Kčs) ho obdržely pouze mírově existující prapory. K „přezbrojení“ 2. praporu došlo v letech 1984 až 1987 a od roku 1988 ji začal dostávat také 1. prapor. Současně se ve vybavení útvarů od roku 1988 objevil nákladní automobil Tatra T-815, který nahrazoval stávající T-148 používané od 70. let. Hmotnost jedné soupravy totiž dosahovala 2850 tun. Vzhledem k přebírání nového materiálu proběhla v říjnu 1986 reorganizace praporů potrubní dopravy PH, které se nadále skládaly z potrubní roty, spojovací roty a roty týlového zabezpečení. Brigáda byla schopna za 24 hodin přepravit na vzdálenost 300 km potrubím o průměru 15 cm při provozním tlaku 6 MPa (60 atmosfér) úctyhodných 2500 tun paliva a s využitím starých souprav na stejnou vzdálenost dalších 600 tun, čímž se původní kapacita navýšila z 1200 tun na 3100 tun.

Počátkem 90. let došlo vzhledem k omezování početních stavů čs. armády nejprve k dílčí redukci jednotek potrubní dopravy pohonných hmot, na kterou navázala celková reorganizace v souvislosti s přechodem na novou strukturu operačních velitelství, tj. zrušení obou vojenských okruhů a jejich nahrazení třemi regionálními velitelstvími. Nejprve byl v říjnu 1990 převeden 1. prapor potrubní dopravy PH v Kadani na 1. sklad potrubního materiálu. V lednu 1992 následovala reorganizace 2. praporu potrubní dopravy PH v Bělé pod Bezdězem na 1. pluk potrubní dopravy PH a v červenci téhož roku transformace 1. skladu potrubního materiálu na 3. pluk potrubní dopravy PH. V srpnu 1992 zaniklo velitelství 1. brigády potrubní dopravy pohonných hmot a oba pluky přešly po podřízenosti Vojenského velitelství ZÁPAD v Táboře, přičemž druhý z uvedených byl již v té době předurčen pro perspektivní redislokaci na Slovensko a předání Vojenskému velitelství VÝCHOD v Trenčíně. Jako poslední se na sklonku října 1992 konstituoval 2. pluk potrubní dopravy PH v Lipníku nad Bečvou, podléhající Vojenskému velitelství STŘED v Olomouci. Začátkem následujícího měsíce byl vzhledem k očekávanému rozpadu Československa i jeho armády zrušen 3. pluk potrubní dopravy PH v Kadani a pod stejným názvem urychleně vytvořen jeho nástupce v Nemšové. Podle místa své dislokace útvary potrubní dopravy poté dnem 1.1.1993 přešly do složení Armády ČR nebo Armády SR.

Jako velitelé VÚ 8018 (tj. 1. praporu potrubní dopravy pohonných hmot a Výcvikové základny specialistů PHM) působili: mjr. Pavel Pavlásek (1956 až 1957), kpt. Josef Říha (1957 až 1959) a mjr. Čestmír Lencar (1959 až 1961). Ve velení 1. brigády potrubní dopravy pohonných hmot se postupně vystřídali: mjr./pplk. Bořivoj Jelínek (1961 až 1965), pplk. Vincenc Winkler (1965 až 1972), pplk./plk. Alois Koldinský (1972 až 1986), pplk./plk. Boleslav Rachač (1986 až 1991) a pplk. Zdeněk Václavek (1992).


1814. Můžete poskytnout stručné informace o 102. protiletadlovém dělostřeleckém oddílu Žatec (krycí číslo, kdo byl velitelem, organizace, výzbroj a ev. rozmístění – palposty)? (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený útvar vznikl 1.10.1953 jako 102. protiletadlový oddíl v posádce Ostrava. Používal krycí označení VÚ 4440 a byl podřízen Velitelství dělostřelectva MNO. Jednalo se o jeden ze čtyř oddílů předurčených k ochraně důležitých letišť před údery vzdušného protivníka, které vznikly vyčleněním stávajících čet kulometů OPL ze složení letištních praporů a jejich sloučením do samostatných útvarů. U oddílu mělo sloužit cca 320 vojáků, s jejichž rozdělením se počítalo mezi velitelskou četu, tři baterie 57mm PLK, četu technického zabezpečení a oddílovou školu. Předpokládalo se, že po přechodu na válečný stav se počet baterií zdvojnásobí a každá z nich bude chránit jedno letiště. Jako hlavní výzbroj útvaru bylo plánováno 18 ks 57mm PLK, z dochované dokumentace však není zřejmé, zda skutečně byly k dispozici, pravděpodobně však nikoliv. V říjnu 1955 se oddíl přesunul do Žatce, kde byl k 1. listopadu téhož roku přejmenován na 102. protiletadlový dělostřelecký oddíl, reorganizován a předán do podřízenosti velitelství 1. vojenského okruhu. Od uvedeného data se skládal z baterie středorážového PLD (se 4 ks 85mm PLK) a baterie malorážového PLD (která sice měla disponovat 6 ks 57mm PLK, ale ve skutečnosti byly jako záměnný materiál používány 4 ks 20mm PL čtyřkulometů vz. 38 N), které doplňovala velitelská četa, spojovací četa a četa technického zabezpečení, společně s oddílovou poddůstojnickou školou. Ve vybavení útvaru chyběl řídící i oba střelecké radiolokátory, stejně tak jako 30mm PLdvK, předepsané po jednom kusu pro velitelskou četu a baterii středorážového PLD. Počet příslušníků oddílu se během reorganizace snížil na 230 osob. Protiletadlové kanony i kulomety se v této době nacházely na betonové ploše letiště. Již k 1.2.1956 se oddíl stal součástí protiletadlového dělostřelectva 1. obvodu PVOS. V návaznosti na připravované zrušení 1. obvodu PVOS přešel od 1.7.1957 do přímé podřízenosti velitelství protiletadlového dělostřelectva Velitelství PVOS. V srpnu 1957 obdržela 2. baterie 4 ks 57mm PLK vz. ČS, ale stávající kořistní čtyřkulomety u útvaru ještě po určitou dobu zůstaly (k 1.11.1957 byly vykazovány čtyři kusy). Pravděpodobně teprve v únoru 1958 došlo k jejich odevzdání v souvislosti s dodáním dvou 30mm PLdvK vz. 53. Svoji činnost oddíl ukončil k 15.8.1958. Ve velení útvaru se vystřídali: mjr. Vilém Jančík (říjen 1953 až červenec 1954), npor./kpt. Vojtěch Kopecký (červenec 1954 až září 1956) a kpt. Vladimír Vondra (září 1956 až srpen 1958). Bojová zástava byla oddílu propůjčena rozkazem ministra obrany z 6.1.1955 a předal ji velitel Dělostřeleckého učiliště genmjr. František Vítek 6.2.1955.


1813. Dne 21.8.68 jsem nastoupil k VÚ 3299 Mladá jako voják z povolání. V září 68 byl útvar přemístěn do Nitry a v r. 1969 jsem byl přeložen k VÚ 9450 Č. Budějovice. Prosím, zda mi můžete sdělit jména štábu a velitelů baterií, případně ostatních vojáků z povolání. Rád bych je potom zkusil vyhledat, případně zorganizoval setkání. Byl bych také rád za zprávu o dalším působení VÚ 3299 po té, co jsem byl převelen do Č. Budějovic k VÚ 9450. Předem děkuji kpt. v. v. Rozum Josef (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 3299 se vytvořil v listopadu 1950 jako 3. protiletadlový oddíl. Tvořil součást 3. (tj. pozdější 13.) tankové divize a byl dislokován v posádce Mladá. V době svého vzniku se skládal ze třech palebných baterií, z nichž první dvě byly vyzbrojeny kořistními 37mm PLK, zatímco poslední disponovala sovětskými 12,7mm velkorážními kulomety. Počátkem 2. poloviny 50. let došlo k přezbrojení útvaru na 57mm PLK (nejprve S-60, později ČS). V říjnu 1960 se útvar krátkodobě rozrostl na pluk o šesti palebných bateriích (z toho tři rámcové) a do výzbroje byly dočasně zařazeny 30mm PLdvK. V září následujícího roku byl ovšem útvar redukován na oddíl o třech palebných bateriích 57mm PLK, jejichž počet se v rámci každé baterie zvýšil ze čtyř na šest. Po přestěhování do Nitry v říjnu 1968 útvar zůstal ve složení 13. tankové divize. V letech 1969 až 1987 u něj probíhala příprava mladších specialistů vojska PVO pro Západní vojenský okruh a výzbroj znovu doplnily 30mm PLdvK, které ovšem sloužily pouze pro výcvikové účely. Při přechodu 13. tankové divize na tzv. typovou organizaci došlo v září 1979 k jeho opětovnému rozšíření na pluk, tentokrát o čtyřech palebných bateriích. Útvar svoji existenci ukončil v říjnu 1991.

Ve velení útvaru se postupně vystřídali: kpt. Miroslav Klejna (1950 až 1951), kpt. Vlastimil Šimon (1951 až 1952), mjr. Josef Zelený (1952 až 1956), kpt. Zdeněk Živnůstka (1956 až 1961), kpt. Stanislav Rozenský (1961 až 1969), pplk. Štefan Dolanský (1969 až 1979), mjr./pplk. Zdeněk Brousil (1979 až 1985), kpt. Viktor Kaczenbach (1985 až 1987), mjr./pplk. Peter Bradle (1987 až 1990) a nezjištěno (1990 až 1991).


1812. Mohli byste sdělit informace o cvičení „Štít 72“? (odpovídá Pavel Minařík)

Cvičení ŠTÍT-72 se uskutečnilo v době od 4. do 16. září 1972 a proběhlo jako operačně taktické cvičení za účasti československé, východoněmecké, polské, maďarské a sovětské armády. Za čs. armádu se cvičení zúčastnily především operační skupina štábu Západního vojenského okruhu, velitelství 1. a 4. armády, 19. motostřelecká divize (bez jednoho motostřeleckého pluku), 9. tanková divize (bez dvou tankových pluku), 22. výsadkový pluk, dvě armádní raketové brigády, dvě kanonové dělostřelecké brigády, dva protitankové pluky (všechny dělostřelecké svazky a útvary na snížených počtech), velitelství 10. letecké armády se stíhací leteckou divizí (s jedním plukem), stíhací bombardovací leteckou divizí (o dvou plucích), průzkumným a dopravním výsadkovým leteckým plukem, velitelství 7. armády PVOS a útvary 2. divize PVOS, nasazené na straně „červených“, zatímco „modré“ představovala operační skupina záložního štábu armády od Východního vojenského okruhu, což v souhrnu reprezentovalo 45.000 vojáků (z toho přibližně 7.000 záložníků), 380 letadel, 280 tanků a 470 obrněných transportérů. Z armád Varšavské smlouvy se na něm podílela motostřelecká divize a stíhací pluk sovětské armády a po jedné tankové divizi na snížených počtech (zastoupené zpravidla štábem a jedním motostřeleckým plukem na kolových OT) východoněmecké, polské a maďarské armády. Spojenecké armády v průběhu cvičení nasadily 22.000 vojáků, 40 letadel, 500 tanků a 630 obrněných transportérů.

Pro cvičení bylo zvoleno téma „Organizace a vedení frontové útočné operace na počátku války klasickými prostředky ničení s následujícím přechodem k použití jaderných zbraní“ a řídil ho ministr národní obrany arm. gen. Martin Dzúr za přítomnosti hlavního velitele Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy maršála Jakubovského. Jako hosté se cvičení zúčastnily delegace ze všech členských států Varšavské smlouvy, společně se zástupci armád Jugoslávie, Mongolska i Kuby. Štáby vojsk se pohybovaly v celém prostoru cvičení, zatímco vojska s těžkou technikou byla soustředěna převážně do výcvikových prostorů. Vlastní „válečné“ operace se odehrály od 12. do 15. září. Bojová činnost byla zahájena 12. září dopoledne na jihozápadním Slovensku (ve VVP Turecký Vrch a Záhorie) maďarskými a čs. jednotkami překonávajícími zabezpečovací pásmo obrany protivníka, ke kterým se odpoledne přidaly polské, sovětské a československé jednotky na severní Moravě (ve VVP Libavá) prolamující první pásmo obrany. Následujícího dne se přenesla do VVP Mimoň a na Labe u Mělníka, kde se ke cvičícím vojskům československé, sovětské a polské armády připojily východoněmecké jednotky. Společně odrazily nepřátelské protizteče a v součinnosti s padákovým a vrtulníkovým výsadkem překročily Labe. 14. září cvičily čs. a maďarské jednotky v jižních Čechách (ve VVP Boletice) odstraňování následků jaderného úderu protivníka. Cvičení vyvrcholilo 15. září ve VVP Hradiště, kde činnost v horském a zalesněném terénu při útoku na spěšně zaujatou obranu nepřítele procvičovaly čs. a sovětské jednotky.

Po skončení cvičení proběhla 16. září 1972 přehlídka vojsk na Letenské pláni v Praze, na které se podílelo více než dva tisíce cvičících vojáků a po stovce tanků, obrněných transportérů, děl i letounů.


1811. Chci Vás touto cestou požádat o stručný životopis (datum narození, úmrtí a pár vět o profesním životě) generálmajora Josefa Hendricha – stál na přelomu 50. a 60. let v čele zahraniční fakulty VAAZ v Brně. (odpovídá Pavel Minařík)

Josef Hendrich se narodil 25.11.1910 v obci Michovka-Besedice (okr. Jablonec nad Nisou) a po složení maturitní zkoušky na gymnáziu v Turnově nastoupil v říjnu 1928 vojenskou základní službu u dělostřeleckého pluku 3 v Litoměřicích. Jako středoškolák byl následně odeslán do Školy pro důstojníky dělostřelectva v záloze. Po jejím absolvování studoval od října 1929 ve Vojenské akademii v Hranicích, kterou ukončil v červenci 1931 v hodnosti poručíka. Následně sloužil ve funkci velitele čety u 1. roty pěšího pluku 14 v Košicích. V srpnu 1934 odešel do kurzu pro letecké pozorovatele zbraní, pořádaného při Leteckém učilišti v Prostějově. Po ukončení roční praxe u 13. letky leteckého pluku 3 v Košicích se v listopadu 1935 vrátil k mateřskému pluku a jako čerstvě povýšený nadporučík opětovně převzal velení čety. Nejprve působil u 6. roty a od března následujícího roku přešel k 1. rotě. V dubnu 1937 odešel studovat na Vysokou školu válečnou do Prahy. Protože výuka vzhledem ke zhoršující se mezinárodní situaci probíhala podle zkrácených osnov, již v říjnu téhož roku se stal posluchačem 2. ročníku. Ačkoliv studium ještě nedokončil, byl počátkem května 1938 odeslán k 17. divizi do Spišské Nové Vsi a přidělen ke 2. (zpravodajskému) oddělení jejího štábu. Během mobilizace krátkodobě zastával funkci přednosty oddělení. V listopadu 1938 došlo k jeho přeřazení k 3. (operačnímu) oddělení. Po vyhlášení samostatného Slovenského štátu a rozbití Československa mu byla udělena dovolená na neurčito a vrátil se z Prešova do svého rodiště. Koncem téhož měsíce došlo je jeho převedení od pěchoty do stavovské kategorie důstojníků generálního štábu. Od srpna 1939 působil coby aktuární tajemník na protektorátním ministerstvu financí v Praze.

S vypuknutím Pražského povstání se zapojil do bojů s německou armádou a po skončení války zůstal u 3. oddělení štábu Vojenského velitelství Velká Praha. S přechodem na mírovou organizaci čs. branné moci se jeho novým působištěm stala Olomouc, kde byl zařazen u 1. (operačního) oddělení štábu VI. sboru. Již v srpnu téhož roku následovalo přemístění do Hranic a ustanovení do funkce profesora všeobecné taktiky na Vojenské akademii. Od 1.10.1946 řídil činnost 4. (organizačního) oddělení štábu. V průběhu téhož měsíce byl se zpětnou platností povýšen současně na kpt. gšt. (k 28.10.1939), škpt. gšt. (k 28.10.1941) a mjr. gšt. (k 28.10.1943). V únoru 1947 dosáhl hodnosti pplk. gšt. se zpětnou platností k 1.10.1946. Od března téhož roku se stal přednostou 1. (operačního) oddělení štábu a v únoru 1948 převzal funkci náčelníka štábu Vojenské akademie. Na sklonku téhož roku odešel do Chebu, kde se ujal velení pěšího pluku 33. V prosinci 1949 se stal plk. gšt. s účinností k 1.10.1949. Koncem července 1950 se jeho dalším působištěm stala Praha. Nejprve zastával funkci přednosty operační skupiny 1. (operačního) oddělení štábu 1. oblasti, která v září 1950 prodělala reorganizaci na 1. vojenský okruh. V únoru 1952 převzal funkci náčelníka operačního oddělení – zástupce náčelníka štábu pro operační věci 1. vojenského okruhu, kterou zastával až do července 1952, kdy byl povolán do přípravného kurzu pro studium v zahraničí při Vojenské akademii v Praze.

Od října 1952 do listopadu 1954 studoval na Nejvyšší vojenské akademii K. V. Vorošilova v Moskvě. Po návratu do Československa se stal velitelem 1. mechanizované divize ve Slaném. Dne 5.10.1955 byl prezidentem republiky jmenován do hodnosti generálmajora. V říjnu 1956 odešel do Trenčína, kde nadále působil na velitelství 2. vojenského okruhu. Nejprve zastával funkci zástupce velitele okruhu a od září 1958 náčelníka štábu okruhu. V září 1960 následovalo přeložení do Brna na VAAZ a ustanovení do funkce náčelníka školské skupiny – zástupce náčelníka zahraniční fakulty pro učební činnost. Od srpna 1962 působil jako náčelník vojensko-vědeckého informačního střediska VAAZ. K 1.10.1967 byl převeden do kádrové dispozice velitele VAAZ a 29.2.1968 přeložen do zálohy. Genmjr. Hendrich zemřel 11.6.1980 v Brně.


1810. V letech 1960-1961 jsem sloužil u 1. dělostřeleckého pluku v Terezíně (VÚ 1032). Prosím o odpovědi na tyto dva dotazy:
a) Historie 1. dělostřeleckého pluku Terezín s personálním obsazením velitelských míst.
b) Součástí pluku byla poddůstojnická škola, jejímž velitelem byl mjr. Dřímal. Můžete něco zjistit o jeho další kariéře?
(odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 1032 byl bezprostředním nástupcem 1. dělostřeleckého pluku, který vznikl 28.4.1944 jako součást 1. čs. samostatné brigády v SSSR. Po skončení 2. světové války a reorganizaci brigády na 1. divizi zůstal i nadále v její podřízenosti a nacházel se v Praze-Ruzyni. Při přechodu čs. armády na mírovou organizaci byl k 1.10.1945 přečíslován na dělostřelecký pluk 51. K původnímu označení se vrátil od 1.10.1947 jako dělostřelecký pluk 1. Dnem 3.3.1948 obdržel na základě rozhodnutí prezidenta republiky čestný název „Jana Žižky z Trocnova“. V listopadu 1950 se přemístil do Rakovníka a nadále byl označován jako 1. dělostřelecký pluk. S účinností od 9.5.1955 došlo k úpravě čestného názvu pluku na „Kyjevský, Jana Žižky z Trocnova“. Při reorganizaci divize na tankový svazek se během září 1958 přemístil do Terezína. V době od 1.9.1961 do 31.8.1967 byl dočasně redukován na 1. dělostřelecký oddíl. Následně se opětovně rozšířil na pluk, který v posádce Terezín působil až do svého zrušení 30.6.1994.

Ve velení útvaru se postupně vystřídali: nezjištěno (1945 až 1951), mjr. Otakar Čížek (1951 až 1952), pplk. Rudolf Filípek (1952), škpt./mjr. Miroslav Markvart (1952 až 1954), mjr. Zdeněk Vyšata (1954 až 1957), mjr./pplk. František Pletzer (1957 až 1961), nezjištěno (1961 až 1966), pplk. Jaroslav Vimmer (1966 až 1970), pplk. Josef Štědrý (1970 až 1974), pplk. Miloš Motejl (1974 až 1977), kpt. Milan Šimek (1977 až 1980), kpt./mjr. Jan Šťastný (1980 až 1982), mjr./pplk. Jiří Beneš (1982 až 1987), mjr. Václav Fric (1987 až 1989), pplk. Ján Lacko (1989 až 1992) a pplk. Oto Netrval (1992 až 1994).

O průběhu služby mjr. Dřímala bohužel nemáme žádné informace.


1809. Zajímal by mne poválečný vývoj pěších pluků z první republiky a to pluků č. 1, 3, 10, 17, 25, 27, 32, 34, 39 a 46. Možná, že u některých jsem přehlédl odpověď ve Vaší databázi otázek a odpovědí. (odpovídá Pavel Minařík)

Organizační vývoj Vámi uvedených pěších pluků byl následující:

znovuzřízení
25.5.1945
reorganizace
1.10.1945
reorganizace
1.10.1947
reorganizace
1.10.1949
31.10.-31.12.1950
pp 1
Č. Budějovice
pp 1
Č. Budějovice
pp 1
Č. Budějovice
pp 1
Č. Budějovice
1. pěší pluk
Český Krumlov
pp 3
Kroměříž
pp 3 **)
Kroměříž
ppr 3 (mot)
Kroměříž
pp 3
Kroměříž
3. pěší pluk Malacky
pp 10
Hodonín
pp 10 ***)
Hodonín
ppr 43 (mot)
Hodonín
pp 43
Hodonín
43. pěší pluk Hodonín
pp 17
Ružomberk
ppr 39 (mot)
Trenčín
ppr 17 (mot)
Ružomberk ****)
- -
pp 25
Zvolen
pp 25
Zvolen
ppr 25
Zvolen *****)
pp 25
Klatovy
25. pěší pluk
Klatovy
pp 27
Uh. Hradiště
pp 27 (mot) *) Uh. Hradiště pp 27 (mot) Uh. Hradiště pp 27
Uh. Hradiště
27. pěší pluk
Uh. Hradiště
pp 32
Chrudim
ppr 42 (mot)
Ml. Boleslav
ppr 42<
Žamberk
pp 42
Žamberk
36. pěší pluk Šumperk
pp 34
Bruntál
pp 34
Bruntál
ppr 34
Opava
pp 34
Opava
34. pěší pluk Opava
pp 39
Bratislava
pp 17<
Bratislava
pp 39
Bratislava
dtto 39. pěší pluk
Bratislava
pp 46
Sedlčany
pp 15
Falknov
ppr 46
Falknov
pp 46
Falknov
******)

*) 1.3.1946 reorganizován na pěší prapor 27 (motorizovaný).
**) 1.3.1946 reorganizován na pěší prapor 3 (motorizovaný).
***) 1.3.1946 reorganizován na pěší prapor 10 (motorizovaný).
****) Zrušen 15.4.1949.
*****) V květnu 1948 přemístěn do Klatov.
******) V dubnu 1950 redislokován do Aše a v říjnu 1950 předán Ministerstvu národní bezpečnosti (MNB) pro výstavbu Pohraniční stráže.

31.10.-31.12.1950 přejmenování
1.11.1954
přečíslování
9.5.1955
reorganizace
1.10.1958
reorganizace
31.10.1991
1. pěší pluk
Český Krumlov
1. střelecký pluk
Český Krumlov
51. střelecký pluk
Český Krumlov
51. msp
Český Krumlov
zrušen
3. pěší pluk Malacky< 3. střelecký pluk Malacky 7. střelecký pluk Malacky zrušen

-
25. pěší pluk
Klatovy
25. střelecký
pluk Klatovy
11. střelecký pluk Klatovy 11. msp
Klatovy
zrušen
27. pěší pluk
Uh. Hradiště *)
6. mechanizovaný pluk Uh. Hradiště 6. mechanizovaný pluk Uh. Hradiště 6. msp
Uh. Hradiště
zrušen
34. pěší pluk Opava 34. střelecký pluk Opava 90. střelecký pluk Opava zrušen

-
36. pěší pluk Šumperk **) 36. mechanizovaný pluk Šumperk 61. mechanizovaný pluk Šumperk 60. msp Šumperk ***) ****)
39. pěší pluk
Bratislava
39. střelecký pluk
Bratislava
9. střelecký pluk
Bratislava<
zrušen -
43. pěší pluk Hodonín *****) - - - -

*) 1.5.1951 reorganizován na 6. mechanizovaný pluk.
**) 1.5.1951 reorganizován na 36. mechanizovaný pluk.
***) 1.9.1962 reorganizován na 60. tankový pluk a v říjnu 1968 redislokován do Kežmaroku.
****) 1.1.1993 převeden do ASR.
*****) 1.5.1951 zrušen.


1808. V letech 1962-64 jsem sloužil u 2. stíhacího bombardovacího leteckého pluku (10. letecká armáda pod velením gen. Jozefa Kúkela) – VÚ 3258 Bratislava (Ivanka pri Dunaji). Po odchodu do civilu jsem slyšel, ze útvar byl přemístěn z Bratislavy do Zvolena. Můžete prosím poskytnout historii 2. sbolp? (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 3258 vznikl 1.8.1953 jako 2. letecký stíhací pluk a po celou dobu jeho existence měl ve výzbroji letouny MiG-15 různých verzí. Nacházel se na letišti Mladá (Boží Dar) a podléhal velitelství 166. letecké stíhací divize, která byla 1. října téhož roku přečíslována na 2. leteckou stíhací divizi. V říjnu 1954 se svazek přesunul na Slovensko, přičemž novým působištěm 2. leteckého stíhacího pluku se stalo letiště Bratislava, zatímco divizní velitelství nadále sídlilo ve Zvolenu. Od 1.11.1954 se pojmenování útvaru změnilo na 2. stíhací letecký pluk. K 1.9.1961 byl útvar reorganizován na 2. stíhací bombardovací letecký pluk a stejnou přeměnu prodělalo i nadřízené divizní velitelství. V souvislosti se zhroucením 3. pětiletého plánu a nedostatkem financí pro přezbrojení vojenského letectva na moderní letouny bylo v roce 1964 přijato rozhodnutí zrušit jeden stíhací letecký pluk. Oficiálně měl k 1. září zaniknout 17. stíhací letecký pluk v Hradčanech (VÚ 7419) a na uvolněné letiště by se přestěhoval 2. stíhací bombardovací letecký pluk z Bratislavy (VÚ 3258), ve skutečnosti ale byl v srpnu zrušen bratislavský útvar, zatímco útvar v Hradčanech prodělal reorganizaci na 2. stíhací bombardovací letecký pluk a nadále používal krycí označení VÚ 3258. Ten ovšem působil pouze do října 1968, kdy byl v souvislosti s rozmístěním letectva Střední skupiny sovětských vojsk na letišti Mladá zrušen. O rok později zaniklo i velitelství 2. stíhací bombardovací letecké divize, které od roku 1965 působilo v Přerově a její útvary převzala do své podřízenosti 34. stíhací bombardovací letecká divize s velitelstvím v Čáslavi.

Ve velení pluku se postupně vystřídali: kpt./mjr./pplk. Viktor Augustin (1953 až 1957), kpt. Bohumil Šoulák (1957 až 1959), neobsazeno (1959 až 1960) a mjr./pplk. Karol Zubo (1960 až 1964).


1807. Mohli byste se prosím na vašem webu vyjádřit k těmto školám (historie, co se na nich učilo, velitelé, krycí čísla apod.). (odpovídá Pavel Minařík)

Na obrázku jsou rukávové nášivky následujících vojenských škol:

Název a posádka Doba existence Krycí číslo Připravovalo(a) příslušníky:
Vojenské gymnázium SNP
B. Bystrica
29.8.1969 – ASR VÚ 1360< - ke studiu na vojenských vysokých školách
Vojenské gymnázium J. Žižky z Trocnova Moravská Třebová 25.5.1969 – AČR VÚ 1205 - ke studiu na vojenských vysokých školách
Vojenské gymnázium J. Žižky z Trocnova Praha 1.9.1980 – AČR VÚ 5553 - ke studiu na vojenských vysokých školách
Vojenské gymnázium J. Žižky z Trocnova Opava 25.5.1969 – AČR VÚ 1302 - ke studiu na vojenských vysokých školách
Vojenské učiliště Vyškov neexistovalo
Vojenské učiliště hrdiny ČSSR Jana Švermy Žilina 1.9.1979 – 27.8.1991 VÚ 4130 - služeb týlu a od 1.9.1983 chemického vojska a ubytovací a stavební služby
Vojenské učiliště Valašské Meziříčí

1.9.1979 – 31.8.1992 VÚ 1329 - chemického (do 31.8.1983), železničního a silničního vojska, od 1.9.1983 také automobilové dopravy
Vojenské učiliště Nitra 1.9.1979 – 27.8.1991 VÚ 1230 - tankové a automobilní služby a automobilové dopravy (do 31.8.1983)
Vojenské učiliště Liptovský Mikuláš 1.9.1979 – 31.8.1989 VÚ 6223 - vojsk PVOS, vojska PVO pozemního vojska a výzbrojní služby
Vojenské učiliště 1. čs. armádního sboru Martin 1.9.1979 – 27.8.1991 VÚ 1267 - motostřeleckého a tankového vojska, raketového vojska a dělostřelectva, ženijního vojska a výzbrojní služby
- zabezpečovalo školení a výcvik pyrotechniků pro potřeby ČSLA a ostatních ozbrojených složek
Vojenské učiliště Podjavorinských partyzánů Nové Mesto nad Váhom 1.9.1979 – 27.8.1991 >VÚ 1277 - spojovacího vojska
Vojenská hudební škola Roudnice nad Labem
(do 1951 Praha, do 1953 Spišské Podhradí, do 1958 Liberec)
září 1945– 31.8.1991 VÚ 1220 - vojenských hudeb
Vojenské letecké učiliště Prešov 1.9.1973 – 27.8.1991 VÚ 7066 - letectva a od 1.9.1979 rovněž vojenské povětrnostní služby
Vojenská střední škola PVO Liptovský Mikuláš 1.9.1989 – ASR >VÚ 1480 - nahradila Vojenské učiliště Liptovský Mikuláš
Vojenská střední dopravní škola Žilina >1.9.1990 (nevznikla) - měla nahradit Vojenské učiliště Valašské Meziříčí
Vojenská střední škola pozemního vojska Vyškov 1.9.1990 (nevznikla) - měla nahradit Vojenské učiliště 1. čs. armádního sboru Martin a Vojenské učiliště hrdiny ČSSR Jana Švermy Žilina

Vojenská učiliště připravovala důstojníky bez vysokoškolského vzdělání ve dvouletých důstojnických školách (od roku 1986 ve vojenských středních odborných učilištích) a ročních důstojnických školách, praporčíky ve vojenských středních odborných školách, ročních školách a odborných kurzech.


1806. Chcel by som sa viac dozvedieť o veliteľovi ženijného vojska ČSĽA generálovi H. Žaliovi. Bolo by to možné? (odpovídá Pavel Minařík)

Hynek (rozený Ignác) Žalio se narodil 18.8.1905 v obci Čejč a v letech 1918 až 1924 studoval na vyšší reálné škole v Hodoníně. V září 1925 nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Protože studoval ženijní specializaci, druhý rok své přípravy na vojáka z povolání prodělal u Ženijního učiliště v Litoměřicích. Po ukončení studia se v srpnu 1927 stal velitelem čety u ženijního pluku 2 v Kroměříži. Od listopadu 1928 do ledna 1929 absolvoval armádní plynový kurz organizovaný při Chemickém učilišti v Olomouci. Po jeho ukončení se kromě funkce, do které byl řádně ustanoven, stal až do svého odchodu od pluku rovněž plukovním důstojníkem pro plynovou službu. Od října 1930 působil jako II. pobočník velitele pluku a kronikář, ale již v září následujícího roku se vrátil na funkci velitele čety. V říjnu 1931 byl povýšen na nadporučíka a ve stejné době byl vyslán do aplikační školy při Ženijním učilišti v Litoměřicích. Po návratu do Kroměříže opětovně od března 1932 působil jako II. pobočník velitele, kronikář a zpravodajský důstojník pluku. Od září 1934 zastával funkci velitele čety, v listopadu téhož roku se stal velitelem plukovní poddůstojnické školy a v červnu 1935 velitelem roty. Ženijní pluk 2 definitivně opustil v červenci 1935, kdy byl přemístěn do Prahy a přidělen k nově zřízenému Ředitelství opevňovacích prací. Hodnosti kapitána dosáhl v dubnu 1937. Mimo jiné od března do srpna 1937 řídil činnost Ženijního skupinového velitelství VI v Trutnově a poté velel stavebnímu podúseku 2./VI. Zlatá Olešnice. Po vyhlášení všeobecné mobilizace od září do října 1938 se ocitl na jižní Moravě jako velitel ženijní roty 40 v záloze III. sboru. Poté byl přidělen ke Generálnímu ředitelství stavby dálnic v Praze, ke kterému byla převedena řada důstojníků podílejících se na dřívější výstavbě opevnění. Od února 1942 nalezl nové uplatnění v pražském Geologickém ústavu jako vedoucí laboratoře pro výzkum zemin a geologicko-pedologické mapování.

S vypuknutím Pražského povstání se zapojil do bojů proti německé armádě. Po skončení války nastoupil počátkem června 1945 na MNO a stal se pobočníkem velitele ženijního vojska Hlavního štábu čs. branné moci. Na štábního kapitána byl povýšen v srpnu 1945 se zpětnou platností k 1.7.1945. V polovině září téhož roku byl přeložen jako velitel V. praporu 1. ženijní brigády do Hradištka. V říjnu 1945 si změnil své původní jméno Ignác na Hynek. V lednu 1946 se vrátil na velitelství ženijního vojska do Prahy a nadále zastával funkci přednosty podskupiny pro stálé zařízení k ničení, zajištění hranic a hraničního pásma. Koncem října 1946 se stal majorem se zpětnou platností k 1.5.1940 a účinnost jeho předcházeného povýšení na štábního kapitána byla posunuta k 28.10.1938. Od září 1947 byl přeložen k Vysoké škole vojenské a zařazen jako řádný profesor na Velitelské škole. V červenci 1948 se z něj stal profesor ženijního vojska Vysoké školy vojenské, přejmenované na podzim téhož roku na Vysoké učení vojenské. Hodnosti podplukovníka dosáhl v říjnu 1948, přiznané zpětně k 1.4.1947. V lednu 1949 byl vyslán do vyššího akademického kurzu při Vojenské ženijní akademii v Moskvě. Po návratu do Československa působil od března 1950 v hodnosti plukovníka jako zástupce velitele Ženijního učiliště v Litoměřicích. Již v květnu 1950 se ale stal náčelníkem štábu ženijního vojska čs. armády. Velení vojska převzal od svého předchůdce gen. Antonína Sameše koncem ledna 1952. Do hodnosti brigádního generála ho prezident republiky povýšil již k 1.2.1952. Z funkce byl uvolněn v únoru 1955 a přemístěn do Brna, kde nadále působil jako náčelník fakulty na Vojenské technické akademii A. Zápotockého. Po jejím sloučení s pražskou Vojenskou akademií K. Gottwalda a vytvoření Vojenské akademie A. Zápotockého se nejprve stal zástupcem náčelníka fakulty, ovšem již v prosinci téhož roku opětně převzal řízení fakulty. V říjnu 1960 se stal samostatným vědeckým pracovníkem a své působení na brněnské akademii završil na sklonku září 1962, kdy odešel do zálohy.


1805. Mohli byste prosím uvést stručně historii 6. dělostřeleckého pluku Jemnice, případně jeho hlavní funkcionáře? (odpovídá Pavel Minařík)

6. dělostřelecký pluk se vytvořil v létě 1945 a byl dislokován v posádce Brno. Podléhal velitelství 6. pěší divize, tj. pozdější 16. střelecké divize. Dnem 3.3.1948 mu prezident republiky propůjčil čestný název „Klementa Gottwalda“. Na sklonku roku 1950 se útvar přestěhoval do Znojma a nadále byl označován jako 6. dělostřelecký pluk. Při reorganizaci svazku na 4. motostřeleckou divizi byl čestný název pluku k 1.10.1958 upraven na „Martinský, Klementa Gottwalda“. V létě 1960 došlo k transformaci svazku na 4. tankovou divizi, v důsledku čehož se od 1.9.1961 útvar zmenšil na 6. dělostřelecký oddíl a současně se jeho novou posádkou stala Jemnice. Zpětné rozšíření oddílu na pluk proběhlo 1.9.1967. V nezměněné podobě útvar přetrval až do konce 80. let. Dnem 8.5.1990 mu byl rozkazem prezidenta republiky odejmut čestný název „Klementa Gottwalda“. K 31.10.1990 se reorganizoval na 6. sklad dělostřeleckého materiálu, což souviselo s přeměnou 4. tankové divize na 4. skladovou základnu. Svoji činnost útvar ukončil 31.10.1992, když se svazek reorganizoval na 4. motorizovanou divizi.

Ve velení útvaru se postupně vystřídali: nezjištěno (1945 až 1951), mjr. Gustav Honus (1951), kpt./pplk. Zdeněk Jeslínek (1951 až 1956), mjr. Alois Kukla (1956 až 1958), mjr./pplk. Miroslav Čech (1958 až 1961), mjr./pplk. Vladimír Dokoupil (1961 až 1970), neobsazeno (1970 až 1971), pplk./plk. Jan Dlugoš (1971 až 1982), kpt. Viliam Bazsó (1982 až 1987) a pplk. Miroslav Kružica (1987 až 1992).


1804. Můžete prosím uvést organizaci 158. rtp v období let 1955-61 a jména velitelů pluku, včetně doby změn (vím jen 1956: mjr. Miroslav Skřivánek)? Ve kterém roce bylo změněno číslování RTH (např. 5. RTH Lažany na 304. RTH/RTU)? (odpovídá Pavel Minařík)

158. radiotechnický pluk (VÚ 3273) vznikl přejmenováním původního 158. hlásného pluku (VÚ 3273) dnem 15.6.1955, přičemž současně se z počtů dosavadního pluku nově vytvořil i 155. radiotechnický pluk České Budějovice (VÚ 1738). Velitelství VÚ 3273 se v průběhu reorganizace přemístilo z Prahy-Butovic na žatecké letiště.

Po ukončení organizačních změn se 158. radiotechnický pluk skládal z velitelství s plukovní hláskou, velitelské čety, spojovací roty, tří rotních hlásek, osmi radiotechnických hlásek a plukovní školy. Do složení spojovací roty náležely četa kresličů, přijímací středisko a vysílací středisko. Rotní hlásky byly tvořeny vyhodnocovací skupinou, spojovací četou a třemi četami značkařů. Z osmi radiotechnických hlásek byly čtyři zdvojené (tj. se dvěmi radiolokátory). Radiotechnické hlásky kromě radiolokační techniky obvykle tvořily vyhodnocovací skupina, radiové družstvo, vysílací středisko, telefonní družstvo a vidová hláska. Jejich ochranu před vzdušným napadením zajišťovaly 12,7mm velkorážní kulomety vz. 38/46 zařazené po dvou u každé hlásky. O opravy speciálního technického vybavení se v rámci pluku staraly tzv. pojízdné dílny, vybavené mimo jiné kontrolní radiolokační dílnou KRAS. Plukovní škola se skládala ze tří čet radistů a čtyř čet pozorovatelů. Operátoři radiolokátorů se školili u 155. radiotechnického pluku. I když u útvaru předepisovaly tabulky počtů cca 1750 funkcí, koncem roku u pluku sloužilo 2100 vojáků, z toho 170 vojáků z povolání.

K 1.11.1956 zanikla jedna z „vidových“ rotních hlásek a současně se počet radiotechnických hlásek zvýšil na devět, v jejichž rámci se přestaly rozlišovat „zdvojené“ hlásky. U plukovní školy došlo ke zrušení dvou čet pozorovatelů a současně se odborná příprava operátorů radiolokátorů přesunula od 155. radiotechnického pluku k nově zřízenému Výcvikovému středisku operátorů radiolokátorů letectva a vojsk PVOS do Popradu.

Od 1.6.1957 se radiotechnické jednotky pluku rozdělily na dva radiotechnické uzly a sedm radiotechnických hlásek. Součástí všech radiotechnických jednotek se stalo hospodářské družstvo. Zároveň byla plukovní hláska transformována na velitelské stanoviště a spojovací rota nahrazena provozní rotou, tvořenou četou značkařů a provozní četou (s přijímacím střediskem a vysílacím střediskem). Krátkodobě se součástí útvaru stala také četa technického zabezpečení, ovšem již koncem září následujícího roku zanikla.

Ve stejné době, tj. k 1.10.1958, proběhla reorganizace velitelské čety na rotu, provozní roty na provozní uzel, obou rotních hlásek na skupiny vidového průzkumu přičleněné k radiotechnickým hláskám a plukovní školy na poddůstojnickou školu. Velitelská rota se skládala z velitelské čety, automobilní čety a technické čety. Do organizace provozního uzlu příslušelo plukovní velitelské stanoviště, tři čety značkařů, radiová četa (s přijímacím střediskem a vysílacím střediskem) a četa provozních a směrových pojítek. Skupinu vidového průzkumu tvořily samostatné pozorovací hlásky. Poddůstojnická škola byla složena ze tří čet radistů, čety pozorovatelů a čety obsluh 30mm PLdvK a směrových radiostanic. Vnitřní reorganizací prošly také všechny radiotechnické uzly i hlásky, do jejichž struktury kromě radiolokační techniky patřily vyhodnocovací skupina, spojovací četa, dvě družstva PLdvK (každé s jedním 30mm PLdvK vz. 53), strážní družstvo a hospodářské družstvo. Ačkoliv tabulkové počty útvaru činily cca 1850 osob, vzhledem k přidržení části příslušníků odcházejícího 2. ročníku o 3 měsíce bylo u pluku koncem roku zařazeno 2400 vojáků, z toho téměř 240 vojáků z povolání.

V uvedeném složení pluk působil až do léta 1961, kdy zanikl, respektive došlo k jeho nahrazení samostatnými radiotechnickými prapory.

Ve velení 158. radiotechnického pluku se vystřídali: mjr./pplk. Miroslav Skřivánek (1955 až 1957) a mjr. Jan Průcha (1957 až 1961).

„Třístovkové“ číslování začaly radiotechnické hlásky používat již od roku 1955 a v následujícím roce převládlo. Původní číslování se přestalo používat v roce 1958.


1803. V letech 1973-74 jsem sloužil u VÚ 8386 v Plzni na Borech. Následně tento útvar prošel reorganizací a na internetu jsou o něm již jen údaje od roku 1979. Zajímala by mne historie tohoto útvaru od začátku až do roku 1979. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 8386 vznikl 1.10.1957 jako 4. průzkumný dělostřelecký oddíl. Nacházel se v posádce Rožmitál pod Třemšínem a tvořil součást 4. dělostřelecké divize. V září 1959 byl přemístěn do Berouna. Po zrušení nadřízeného divizního velitelství přešel na sklonku dubna 1962 do bezprostřední podřízenosti velitelství 1. armády. K 1.9.1967 proběhla reorganizace útvaru na 4. měřický oddíl. V létě 1969 následovala další redislokace, tentokrát do Plzně. V uvedené posádce působil deset let a červenci 1979 se přesunul do Rokycan. Zde k 31.10.1980 prodělal reorganizaci na 4. průzkumný dělostřelecký oddíl. Následně byl dnem 31.10.1988 přečíslován na 1. průzkumný dělostřelecký oddíl a o rok později došlo k jeho přestěhování do Holýšova. Poslední reorganizace útvaru se uskutečnila 1.12.1990, kdy byl rozšířen na 1. průzkumný dělostřelecký pluk. Svoji činnost VÚ 8386 ukončil 31.10.1991.


1802. Môžete uviesť životopis generálmajora Michala Chomu? Za môjho výkonu služby 1981 – 1983 pôsobil ako náčelník odd. zahraničných stykov MNO v Prahe. (odpovídá Pavel Minařík)

Michal Choma svoji vojenskou službu započal v říjnu 1942, když byl povolán k letectvu slovenské armády do Nitry. Po absolvování základního výcviku se v polovině listopadu stal frekventantem Školy leteckého dorostu v Trenčíně a školil se v odbornosti palubní mechanik – střelec. Když vypuklo Slovenské národní povstání, zapojil se do bojů s německou armádou v rámci oddílu kpt. Minky nasazeného u Prievidzi a Handlové. Ve střetnutí u Kunešova utrpěl na sklonku září 1944 zranění a následně se léčil v Kremnici, Zvolenu a Heľpe. Společně s dalšími příslušníky povstaleckého letectva přeletěl v polovině října do Polska a i když se přihlásil do čs. armády, až do konce války prodělával rekonvalescenci v Gródku Jagelonskem, Lvově a Přemyšlu.

Po skončení 2. světové války byl jako poddůstojník v další činné službě zařazen u 1. čs. smíšené letecké divize coby technik 3. bitevního leteckého pluku, tj. pozdějšího leteckého pluku 30 v Trenčanských Biskupicích. V červenci 1948 došlo k jeho převelení k leteckému pluku 44 do Vajnor. V březnu 1949 se stal vojákem z povolání v hodnosti podporučíka a od června téhož roku působil ve funkci velitele čety u Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Od listopadu 1949 do června 1950 studoval 3. ročník zmíněné vojenské školy a po jejím ukončení se stal velitelem letky (školní roty) u Leteckého spojovacího učiliště v Chrudimi. V lednu 1953 následovalo přemístění k 1. leteckému dopravnímu pluku do Kbel, u kterého zastával funkci palubního radiotelegrafisty. Od března 1955 sloužil ve stejném zařazení u Fotoletecké skupiny v Hradci Králové. V září 1959 následovalo přemístění do Košic k 2. leteckému školnímu pluku, u kterého byl zařazen v různých funkcích (starší letovod a náčelník velitelského stanoviště) do března 1963. Následně převzal řízení zdokonalovacích kurzů pořádaných u košického Vyššího leteckého učiliště. Na brněnskou VVAZ opětovně dojížděl v letech 1967 až 1970, když dálkově studoval na její letecké fakultě. Od ledna 1969 se jeho dalším služebním působištěm stalo MNO. Nejprve působil jako zástupce náčelníka kádrového oddělení Hlavní správy letectva a vojsk PVOS. V červnu téhož roku stanul v čele zmíněného oddělení. V květnu 1970 dosáhl hodnosti plukovníka a taktéž se stal zasloužilým vojenským letcem ČSSR. Od října následujícího roku přešel na GŠ ČSLA a byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka oddělení pro zahraniční styk. Vedení oddělení převzal v lednu 1973. Do hodnosti generálmajora ho prezident republiky jmenoval 1.5.1975. Činnou službu ukončil na sklonku června 1985, kdy odešel do zálohy.

Genmjr. Ing. Michal Choma byl nositelem celé řady československých i zahraničních vyznamenání, mimo jiné Čs. medaile Za chrabrost před nepřítelem (1945), Řádu SNP II. třídy (1946), Řád rudé hvězdy (1960), libyjského Řádu revoluce 1. září (1983) či vietnamského Řádu přátelství (1985).


1801. Sloužil jsem v roce 1965 v Novém Městě nad Metují u spojovacího vojska, absolvent PŠ v Lipníku n. Bečvou. Stanice R 400 a R 404. Zajímá mě začlenění obou útvarů a velení. (odpovídá Pavel Minařík)

V Lipníku nad Bečvou se v uvedené době nacházel 52. kabelosměrný pluk (VÚ 6165), který byl do zmíněné posádky redislokován v červenci 1964 z Dašic u Pardubic. Vyčleněním z tohoto pluku k 1.9.1965 vznikl 55. kabelosměrný prapor (VÚ 3822), dislokovaný v Novém Městě nad Metují. Dnem 1.9.1969 byl prapor opětně včleněn do složení 52. kabelosměrného pluku. Oba útvary byly podřízeny velitelství (od 1.11.1966 správě) spojovacího vojska GŠ ČSLA. V roce 1965 funkci velitele 52. kabelosměrného pluku zastával pplk. Emil Kunetka a velitelem 55. kabelosměrného praporu po celou dobu jeho existence byl pplk. Miloslav Bálek.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. | 1951. - 1965. | 1966. - 1980. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist