Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 2131. - 2145.

Následující dotazy 2146. - 2160. Předešlé dotazy 2116. - 2130.

2145. Během cvičení „Krkonoše“ prý došlo k utopení vojáků vzhledem ke sklouznutí tanku ze silnice do potoka. Můžete k tomu uvést nějaké informace? (odpovídá Pavel Minařík)

K uvedené mimořádné události došlo v nočních hodinách 5. prosince 1980, když se během přesunu převrátil tank T-54AM od 11. motostřeleckého pluku z Klatov (útvar byl v rámci cvičení podřízen velitelství 9. tankové divize). Tank krátce před půlnocí (cca ve 23.50) při sjíždění ze svahu k můstku přes potok v katastru obce Žimutice (6 km východně od Týna nad Vltavou) v mírné pravotočivé zatáčce vyjel levým bokem mimo mostovku a převrátil se věží do potoka. V době katastrofy hustě sněžilo a na vozovce byla neuježděná vrstva sněhu 10-15 cm. Je pravděpodobné, že vzhledem ke ztíženým meteorologickým podmínkám během přesunu z Klatov do Pacova, který započal již v 17 hodin večer, řidič tanku včas nezaregistroval zatáčku navazující na předcházející rovný úsek komunikace, nesnížil rychlost a nezvolil správný způsob jízdy. Po pádu z můstku se věž tanku zabořila do bahnitého dna potoka a postupně došlo k zaplavení vnitřních prostor vodou. Podle odhadu znalce k tomu došlo nejpozději do 10 minut od převrácení a všichni příslušníci osádky se utopili. V tak krátkém časovém úseku bylo naprosto vyloučeno provést vyproštění tanku nebo jiná opatření k záchraně čtyřčlenné osádky, která zahynula ještě před jejich zahájením. Zároveň bylo nemožné, aby posádka využila nouzový otvor ve dně korby tanku, protože ten byl zajištěn čtyřmi pákami, k jejichž uvolnění bylo nutné použít kladivo. S přihlédnutím ke stresu a dezorientaci osádky po převržení tanku, pronikání studené vody a naprosté tmě nebylo možné předepsaný technický postup realizovat. Kromě toho byl otvor nouzového výlezu z vnější části pod vodní hladinou (dno korby bylo zaplaveno z 1/2 až 2/3) a jeho otevření by vedlo k urychlenému zaplavení vnitřních prostorů tanku.

Celkem bylo podniknuto sedm pokusů o záchranu osádky, respektive vytažení tanku na břeh potoka. První se uskutečnil cca 15 minut po půlnoci za využití vyprošťovacího tanku VT-55A, který byl zařazen v koloně tankového praporu klatovského útvaru. Nebyl však úspěšný, protože se po krátké době přetrhlo tažné lano a bylo nutno požádat o pomoc 17. tankový pluk. Než přijely vyprošťovací tanky z Týna nad Vltavou, uskutečnily se další dva pokusy o záchranu osádky. Nejprve za pomoci bojového tanku T-54AM, který byl spojen s převrženým tankem ocelovým lanem, a následně s opětovným využitím klatovského tanku VT-55A, který alespoň částečně nadzvednul spodní část korby převráceného tanku nad hladinu potoka, aby se zamezilo dalšímu vnikání vody do vnitřních prostorů. Okolo třetí hodiny ráno přijely dva vyprošťovací tanky 17. tankového pluku. S jejich pomocí byly podniknuty další pokusy o vyproštění zapadlého tanku. Nejprve o jeho nadzvednutí nad vodní hladinu a následně o uvedení do obvyklé polohy (doposud byl obrácen korbou vzhůru) a vytažení alespoň částečně na břeh potoka, což se podařilo při šestém pokusu cca v 06.20 hodin. Až při následném pokusu se o hodinu později podařilo tank zcela vytáhnout mimo potok a rozbahněný břeh.


2144. Mohl bych se na Vás prosím obrátit dotazem? V poslední době se trochu více věnuji lokální historii své obce a potřeboval bych Vaši pomoc či radu. Bydlím ve vesnici Točná. Od 70. do 90. let byl v obci posádkou 11. protiletadlový raketový oddíl 71. protiletadlové raketové brigády. K historii tohoto útvaru asi nikde nic nevyšlo? Můžete mi sdělit jakékoliv informace k uvedenému útvaru? (odpovídá Pavel Minařík)

Zmíněný 11. protiletadlový raketový oddíl v Točné (VÚ-3910) vznikl v roce 1973 v rámci budování 3. etapy systému PVO Prahy zabezpečující ochranu hlavního města před údery protivníka v malých výškách a působil do roku 1994. V rámci zmíněné etapy se postupně zformovalo 8 oddílů vyzbrojených PLRK S-125M NĚVA. Předcházející 1. a 2. etapu výstavby PVO Prahy představovalo vytvoření 8 oddílů s PLRK středního dosahu, vyzbrojených nejprve PLRK SA-75M DVINA a později PLRK S-75M VOLCHOV. Následná 4. etapa zdokonalování PVO Prahy byla spojena s instalací PLRK dalekého dosahu S-200VE VEGA.

Oddíl vyzbrojený PLRK S-125M NĚVA měl následující strukturu: - velitelství a štáb;
- velitelská četa (do r. 1978 pojmenována jako skupina pro řízení palby protiletadlového raketového kompletu – disponovala řídícím radiolokátorem pro zjišťování nízkoletících cílů P-15 na automobilu ZIL-151, spojovacími prostředky a technikou umožňující napojení na automatizovaný systém velení zařazený na stupni brigáda);
- radiotechnická baterie (se stanicí navedení raket SNR-125M);
- palebná baterie (vyzbrojena čtyřmi odpalovacími zařízením 5P73 pro čtyři PLŘS V-601P (později 5V27U/D) a čtyřmi speciálními přepravníky PR14AM na automobilu ZIS-131 /rozděleny po dvou OZ a dvou přepravnících do dvou čet/ – pro každé z nich byly u oddílu k dispozici nejprve 4 rakety a později 8 raket);
- oddílový týl (hospodářské družstvo, od r. 1991 četa týlového zabezpečení a družstvo oprav automobilní techniky).

Složení oddílu co do jednotlivých organizačních prvků zůstalo po celou dobu jeho existence v zásadě stejné, měnilo se pouze dílčím způsobem technické vybavení. Např. počátkem 80. let byla u velitelské čety nahrazena radioreleová stanice R-404M a radiová stanice R-118 novou pojízdnou radioreleovou stanicí 5Ja62(63). Ve stejné době došlo k zaměnění vazební oddílové kabiny 5CH56 pro automatizovaný systém řízení palby ASURK-1ME novou vazební kabinou 5F24E pro systém VEKTOR-2VE a tu zase od roku 1985 nahradila kabina 5F20E pro systém SENĚŽ-E. Vzhledem k možnostem PLRK NĚVA působit na cíle již od výšky 20 m nad úrovní terénu, nebyly do výzbroje oddílu zařazeny stacionární malorážové PL 30mm dvojkanony vz. 53. Celkově se u oddílu mohlo nacházet cca 80 až 90 vojáků.

U každého oddílu se stavěl: objekt „A“ – bytové jednotky pro rodiny vojáků z povolání (u 11. plro 2 domy po 10 bytech); objekt „B“ – kasárenský areál (u 11. plro 4 budovy); objekt „C“ – palebná postavení (u 11. plro velitelské stanoviště, 4 palebná postavení, 2 zodolněné objekty – sklady raket).

Oddíl uskutečnil bojové střelby s PLŘS na polygonu Ašuluk v SSSR v letech 1974 (hodnocení 5), 1978 (hodnocení 5), 1981 (hodnocení 5), 1984 (hodnocení 3) a 1988 (hodnocení 5). Uvedená klasifikace výsledků střeleb znamenala hodnocení buď výtečné (tj. 5) nebo vyhovující (tj. 3). Stupnice odpovídala známkování v SSSR.

Ve velení 11. plro se postupně vystřídali kpt. Ing. Radim Křeček (zjištěn v r. 1974), mjr. Ing. Emil Vohradník (zjištěn v r. 1977), npor. Ing. Petr Chorvát (zjištěn v r. 1981), npor. Ing. Jiří Schönmann (zjištěn v r. 1984), důstojník Ing. Stanislav Vesecký (rok nezjištěn), důstojník Ing. Vítězslav Kumšt (zjištěn v r. 1993) a mjr. Ing. Ondrej Tarčáni (zjištěn v r. 1994).


2143. Mezi Točnou a Cholupicemi je v polích prostor řečený Palpost, kde podle kroniky mělo někdy v 50. – 60. letech mít palebné postavení asi 5 protiletadlových děl. Kronika obce je v tomto případě velmi stručná a prakticky nic není jisté. S ohledem na fakt, že přilehlý vrch Čihadlo (s bývalým prostorem VÚ 3910) je jedno z nejvyšších míst v Praze (tedy tehdy ještě ne v Praze), mělo by to jistou logiku. Mohli byste mi prosím poradit, co to mohlo být za útvar a v jakých letech tam sídlil? Nejblíže bych se dostal odhadem dle vašich stránek na léta 1956 – 1958 a 160. protiletadlový pluk Dolní Břežany od 71. protiletadlové divize? (odpovídá Pavel Minařík)

Pokud jde o Vámi uvedené palebné stanoviště mezi Točnou a Cholupicemi, tak se podařilo zjistit následující informace:
- v červenci 1958 bylo předáno „palebné postavení Točná“ 5. baterie od 163. pldp Praha-Butovice (útvar byl rušen) do sestavy 151. pldp Praha-Ruzyně,
- vzhledem k následnému předání postavení-baterie Točná od 161. pldp ke 151. pldp (viz níže), muselo v létě 1959 proběhnou jeho předání od 151. pldp Praha-Ruzyně k 161. pldp St. Boleslav,
- během letních měsíců roku 1960 (v době mezi červnem až zářím) došlo k předání baterie od 161. pldp St. Boleslav do sestavy 151. pldp Praha-Ruzyně jako 6. baterie,
- v létě 1961 došlo ke zrušení 151. pldp, takže zmíněná baterie buď zanikla, nebo přešla do podřízenosti posledního „klasického“ protiletadlového útvaru podílejícího se na PVO Prahy, tj. 161. pldp. Ten byl zrušen již v následujícím roce (k 1. 8. 1962), což lze považovat za maximální časovou hranici působení zmíněné baterie, respektive zániku jejího palebného postavení.

Uživatele před rokem 1957 lze pouze odhadovat. Mohlo se jednat o Vámi uvedený 160. pldp, nicméně nejprve se všechny pldp nacházely v Praze-Bohnicích.

Vnitřní členění a vybavení protiletadlové baterie protiletadlového dělostřeleckého pluku bránícího Prahu bylo ve 2. polovině 50. let následující:
- velitelství (nákladní automobil);
- velitelská četa (průzkumné družstvo; provozní družstvo – polní telefonní ústředna TU-10 pro 20 účastníků, polní telefonní kabel K-6; radiové družstvo – mobilní radiostanice RM-31P, od r. 1956 postupně doplňována radiostanicí R-109 a přijímačem R-311);
- měřičská četa (družstvo radiolokátoru – radiolokátor SON-4A/SON9, automobil nákladní, speciální automobilní přívěs, elektrocentrála; družstvo PUAZO-4a – ústřední zaměřovač PUAZO-4a, nákladní automobil; družstvo dálkoměru – dálkoměr DJA-6);

V roce 1957 byly obě čety sloučeny a nadále ve složení baterie působila pouze:
- velitelská četa (stanice střeleckého radiolokátoru – radiolokátor SON-4A/SON9, automobil nákladní, speciální automobilní přívěs, elektrocentrála; družstvo PUAZO-4a – ústřední zaměřovač PUAZO-4a; družstvo dálkoměru – dálkoměr DJA-6; družstvo počtářů; provozní družstvo – radiostanice R-109 a RM-31P, přijímač R-311, polní telefonní ústředna TU-10 pro 20 účastníků, polní telefonní kabel K-6);
- palebná četa (4 družstva, od r. 1956 zvýšeno na 6 družstev – v každém 85mm PLK vz. 44 a do r. 1957 rovněž nákladní automobil);
- družstvo 30mm PLdvK (od r. 1957 rámcové – v míru jen velitel);
- dopravní družstvo (automobil nákladní 1,5 t, přívěsná cisterna na 300 l vody);
- hospodářské družstvo (přívěsná kuchyň vz. 26) – v roce 1956 byla obě družstva sloučena do hospodářského družstva.

Některé druhy nedostatkové techniky byly nahrazovány staršími typy. U baterie mohlo být zařazeno 80 až 90 vojáků.

Vznik palebného postavení můžeme hledat přibližně v polovině 50. let. Od roku 1952 měla být třetina protiletadlových baterií protivzdušné obrany Prahy zařazena do nově vytvořeného „pohotovostního systému PVOS“. Nejprve byly umístěny volně v terénu, ale následně pro ně začala být budována stálá palebná postavení. Po jejich vzniku v r. 1951 byly vyzbrojeny kořistními 88mm PLK vz. 37N, ale v letech 1953-54 je postupně nahradily licenčně vyráběné 85mm PLK vz. 44S. V roce 1956 se zvýšil počet děl v baterii ze čtyř na šest. Ženijně vybudované palebné postavení protiletadlové baterie mělo obvykle tvar šestiúhelníku, tudíž vznikala až po přezbrojení na sovětské PLK. Odhaduji, že jejich výstavba mohla proběhnout nejdříve v roce 1956. V rozích šestiúhelníku se nacházely jednotlivé PLK a v pomyslném středu bylo umístěno stanoviště řízení palby s ústředním zaměřovačem, postupně doplněný střeleckým radiolokátorem. Palebné postavení kromě stanovišť jednotlivých PLK obvykle dotvářely: velitelské stanoviště, okop pro PUAZO, okop pro dieselagregát PUAZO, okop pro dieselagregát SON, dva muniční sklípky (všechny objekty byly zhotoveny ze železobetonových prefabrikátů), ubytovací objekt (dřevěný), jídelní objekt (původně dřevěný, později zděný), strážnice (zděná), WC (zděné, suché), sklad paliva (dřevěný) a studna (mimo areál).

Dobu existence či využívání uvedené lokality lze tedy odhadnout na období od poloviny 50. let (1956) do počátku 60. let (1961/1962). K fyzické likvidaci palebného postavení došlo v roce 1967.


2142. Můžete prosím uvést, jak se měnilo složení a výzbroj družstev pěších jednotek čs. armády v poválečném období? Děkuji (odpovídá Pavel Minařík)

Organizace nejnižších organizačních jednotek pěchoty, tj. pěších, střeleckých či motostřeleckých družstev, se v letech 1945-1992 vyvíjela následovně:

pěší družstvo
1946 velitel (Pi), střelec z lehkého kulometu (Lk, Pi), pomocník střelce (Pu), 2 samopalníci (Sa), 4 úderníci (Pu): celkem 9 osob – 3 družstva v četě
1950 velitel (Pi), střelec (Lk, Pi), nabíječ (Pu), výtečný střelec (Pu), 2 úderníci (Sa), 3 úderníci (Pu): celkem 9 osob – 3 družstva v četě
1953 velitel (Pu), střelec (Lk, Pi), nabíječ (Pu), výtečný střelec (Pu), 2 úderníci (Sa), 3 úderníci (Pu), střelec z pancéřovky (Pc, Pi), nosič nábojů (Sa): celkem 11 osob – 3 družstva v četě
střelecké družstvo
1954 velitel (Sa), kulometník (Lk, Pi), nabíječ (Pu), střelec (Sa), 3 střelci (Pu), střelec z pancéřovky (Pc, Sa), nosič munice (Sa): celkem 9 osob – 3 družstva v četě
1955 velitel (Sa), kulometník (Lk, Pi), nabíječ (Pu), střelec (Sa), 2 střelci (Pu), střelec z pancéřovky (Pc, Sa): celkem 7 osob – 3 družstva v četě
1958 velitel (Sa), kulometník (Lk, Pi), nabíječ (Pu), pancéřovník (Pc, Sa), nosič munice (Sa), 3 střelci (Pu): celkem 8 osob – 3 družstva v četě
1960 velitel (Sa), kulometník (Lk), nabíječ (Pu), pancéřovník (Pc, Sa), nosič munice (Sa), 3 střelci (Pu): celkem 8 osob – 3 družstva v četě + řidič OT (Sa) – jen u dvou družstev ze tří v četě
motostřelecké družstvo na OT
1961 velitel (Sa), kulometník (Uk), nabíječ (Sa), pancéřovník (Pc, Sa), 3 střelci (Sa): celkem 7 osob – 3 družstva v četě + řidiči OT v družstvu obrněných transportérů u motostřelecké roty (přiděleny dva transportéry na četu)
1967 velitel (Sa), řidič OT (Sk), kulometník na OT (Sk), nabíječ kulometu na OT (Sa), 2 kulometníci (Uk), 2 nabíječi (Sa), pancéřovník (RPG, Pi), pomocník (Sa), 2 střelci (Sa): celkem 12 osob – 2 družstva v četě
1974 velitel (Sa), řidič OT (Sk), kulometník na OT (Sk), nabíječ kulometu na OT (Sa), 2 kulometníci (Uk), pancéřovník (RPG, Pi), pomocník pancéřovníka (Sa), střelec (Sa): celkem 9 osob – 3 družstva v četě
motostřelecké družstvo na BVP
1974 velitel (Sa), řidič OT (Sk), střelec operátor (Pi), 2 kulometníci (Uk), pancéřovník (RPG, Pi), pomocník pancéřovníka (Sa), 2 střelci (Sa): celkem 9 osob – 3 družstva v četě

Předepsaná výzbroj:
Pi – pistole, Pu – puška, Lk – lehký kulomet, Uk – univerzální kulomet, Sa – samopal, Sk – samopal se sklopnou pažbou, Pc – pancéřovka 27, RPG – RPG-7


2141. Dobrý deň! Som zamestnancom muničného skladu v Trenčíne, dnes VÚ 5728. Zaujímala by ma história tohto skladu, jeho vznik, podriadenosť, velitelia, čokoľvek. K vyvlastneniu pozemkov pod objekty došlo okolo r. 1924 a samotný útvar (sklad) vraj vznikol r. 1928. Viete mi zistiť viac? Ďakujem. (odpovídá Pavel Minařík)

Skladové zařízení zbrojní služby se v posádce Trenčín vytvořilo v květnu 1927. Jednalo se o tzv. detašované správní oddělení Divizní zbrojnice 9 s velitelstvím v Leopoldově. Počátkem roku 1928 bylo nadřízené velitelství reorganizováno na Zemskou zbrojnici III. V prosinci 1930 se velitelství zbrojnice přesunulo do Trenčína a v Leopoldově zůstalo pouze detašované výrobní oddělení. Složení zbrojnice dotvářelo detašované správní oddělení v Bratislavě a odbočka v Banské Bystrici (bývalá Divizní zbrojnice 10). Další reorganizace skladových zařízení zbrojní služby proběhla v lednu 1937 a souvisela s vytvořením sborových velitelství, která v čs. meziválečné armádě začala působit od října 1935. Zemská zbrojnice III v Trenčíně se transformovala na Sborovou zbrojnici 5. Kromě velitelství a správního oddělení v Trenčíně ji tvořily ještě zbrojní dílny v Leopoldově a odbočka v Ružomberoku (bývalá Divizní zbrojnice 12). Svoji činnost v rámci čs. armády Sborová zbrojnice 5 ukončila dnem 14. března 1939 v důsledku vyhlášení tzv. Slovenského štátu.

Další podrobnosti z meziválečného Československa se bohužel nepodařilo zjistit, protože archivní fondy Divizní zbrojnice 9 a Sborové zbrojnice 5 se nedochovaly. Z činnosti Zemské zbrojnice III je uloženo malé množství písemností z roku 1935 ve Vojenském historickém archivu v Bratislavě (Krajná 27, PSČ 821 04).

K obnově činnosti skladového zařízení v Trenčíně došlo krátce po osvobození Československa z nacistické okupace. Již v září 1945 zahájila svoji činnost Sborová zbrojnice 7. Podléhala velitelství 4. oblasti v Bratislavě a zabezpečovala zbrojním materiálem především útvary VII. sboru na západním Slovensku (sborové velitelství se nacházelo v posádce Trenčín). V říjnu 1946 byl z názvu zbrojnice vypuštěn přívlastek „sborová“. Zbrojnice nejprve neměla přiděleno krycí číslo vojenského útvaru, ale od října 1947 figurovala jako VÚ-5481, což se v říjnu 1949 změnilo na VÚ-1554. Do podřízenosti velitelství trenčínské zbrojnice taktéž náležely: Zbrojnice 15 Bratislava (1945-1947), zbrojní sklad Bošany (1945-1947), zbrojní sklad Nemecká (1949-1950), muniční sklad Nováky (1948-1950), muniční sklad Skalka (1948-1951), muniční sklad Sklené (1949-1950), muniční sklad Trenčín (1945-1951) a Zemianské Kostoľany (1946-1947). Během podzimu 1949 se velitelství zbrojnice společně s dílnami přestěhovalo do Martina, ale v říjnu 1950 se obě součásti vrátily do původní posádky. Počátkem prosince 1951 proběhla reorganizace zbrojnice na 7. dělostřeleckou základnu, která si ponechala původní krycí číslo. V podřízenosti velitelství základny působily: sklad munice Poprad (1957-1958) a sklad munice Trenčín (1951-1958). Střežení skladištních objektů v letech 1951 až 1958 zajišťoval 314. strážní prapor (VÚ-5956), který podléhal nejprve velitelství 2. vojenského okruhu a později velitelství základny (1955-1958). 7. dělostřelecká základna svoji činnost ukončila v září 1958 a podřízená skladová zařízení byla převedena k jiným útvarům zbrojní služby.

Výše zmíněný muniční sklad v posádce Trenčín se konstituoval již během září 1945. Nejprve podléhal Ústřední zbrojnici s velitelstvím v Praze a ve svém názvu měl číslici „3“, ale v říjnu 1948 přešel do podřízenosti Zbrojnice 7. Od října 1949 se jeho pojmenování změnilo z Muniční sklad 3 na Muniční sklad I/7. Počínaje podzimem 1947 začal používat krycí označení VÚ-8914, které se o dva roky později změnilo na VÚ-4926. Po transformaci 7. zbrojnice na 7. dělostřeleckou základnu v prosinci 1951 převzal sklad krycí číslo základny VÚ-1554. V letech 1951 až 1958 bylo několikrát upraveno jeho pojmenování: oddělení skladu munice (1951-1955), sklad munice (1955-1957) a skladištní oddělení munice (1957-1958). Po zrušení 7. dělostřelecké základny přešel od léta 1958 do podřízenosti olomoucké 6. dělostřelecké základny coby sklad munice Trenčín a používal krycí číslo nového nadřízeného VÚ-5728. Střežení skladu zajišťovala odloučená strážní rota 312. strážního praporu Olomouc (VÚ-4420), která se v říjnu 1960 změnila na samostatnou 353. strážní rotu Trenčín (VÚ-5728). Od září 1963 byla začleněna přímo do struktury skladu. Společně s ním olomouckému velitelství z útvarů dislokovaných na území Slovenska ještě podléhaly sklady munice Hronsek, Poprad a Sklené. V roce 1969 bylo nadřízené velitelství přejmenováno na 6. výzbrojní základnu. Výše uvedený stav zůstal nezměněn až do podzimu 1992.

V souvislosti s připravovaným zánikem federální armády a vznikem národních armád nástupnických států bylo v červnu 1992 vytvořeno v Martině velitelství 3. výzbrojní základny, která převzala nejen krycí číslo rušeného olomouckého útvaru (VÚ-5728), ale během podzimu i jemu dříve podřízené sklady munice Hronsek, Poprad, Sklené a Trenčín. Kromě toho se její součástí staly sklady munice Moldava nad Bodvou a Nováky (převzaty od Ústřední muniční základny Týniště nad Orlicí) a nově zřízené sklady munice Lešť a Nové Mesto nad Váhom. Dnem 1. ledna 1993 se velitelství 3. výzbrojní základny a jemu podřízená skladová zařízení staly součástí Armády Slovenské republiky.

Archivní fondy poválečných útvarů jsou uloženy buď ve Vojenském historickém archivu v Bratislavě – Zbrojnice 7 / 7. dělostřelecká základna / sklad 6. dělostřelecké (výzbrojní) základny r. 1946-1970 (fond 1144), 314. strážní prapor r. 1955-1958 (fond 2290), strážní rota muničního skladu r. 1962-1963 (fond 1412) – nebo ve Vojenském archivu-centrální registratuře v Trnavě (Univerzitní nám. 2, PSČ 918 00): sklad 6. (3.) výzbrojní základny od r. 1970 (fond 1144).


2140. Můžete mi poskytnout nějaké informace k vojenské službě pplk. Bohuslava Kundraty, velitele 33. tankového pluku v Přáslavicích? (odpovídá Pavel Minařík)

Bohuslav Kundrata se narodil 2.2.1925. Koncem května 1945 nastoupil dobrovolnou činnou službu u pěšího pluku 10 v Hodoníně. Po základním výcviku absolvoval poddůstojnickou školu, u které poté působil jako instruktor. Na sklonku roku 1945 následovalo převelení k nově zřízenému Strážnímu praporu Posádkového velitelství Brno, kde byl zařazen nejprve coby velitel družstva a čety. Od října 1947 zastával funkci výkonného rotmistra u téhož útvaru, který se ve stejné době přejmenoval na pěší prapor 63. Na jaře 1949 odešel z Brna do Prahy a vykonával strážní službu u Hradní stráže. Na podzim 1949 se stal frekventantem Pěchotní vojenské akademie v Lipníku nad Bečvou.

Po ukončení studia nastoupil v létě 1950 coby velitel čety k 35. pěšímu pluku do Domažlic. Na sklonku téhož roku se stal příslušníkem nově zřízeného 11. tankosamohybného praporu v Plzni, kde zastával funkci velitele čety a roty. Od podzimu 1952 do léta 1953 byl jako frekventant povolán do Vyšší školy důstojníků tankového vojska v Doksech. Následně převzal velení tankového praporu u 27. mechanizovaného pluku v Uherském Hradišti. V srpnu 1956 odešel studovat do Sovětského svazu na Vojenskou akademii tankových a mechanizovaných vojsk J. V. Stalina v Moskvě. Po návratu do Československa následovalo v září 1959 přidělení k 33. tankovému pluku do Přáslavic a zařazení jako zástupce velitele pluku. Funkci velitele zmíněného útvaru vykonával od října 1960 do srpna 1961. Poté následovalo přemístění na operační oddělení štábu 3. motostřelecké divize do Kroměříže. V říjnu 1970 byl přeložen na velitelství 4. armády do Písku, kde působil na oddělení bojové přípravy. Do zálohy odešel na sklonku dubna 1980 v hodnosti podplukovníka.


2139. Máte nějaké informace k seismické stanici Kašperské Hory, kterou provozovala bývalá ČSLA? (odpovídá Pavel Minařík)

Ke zřízení a provozu seismické stanice v Kašperských Horách došlo na základě dohody z roku 1971 mezi topografickou službou GŠ ČSLA, respektive Vojenským topografickým ústavem v Dobrušce (VTOPOÚ) a Geofyzikálním ústavem ČSAV (GFÚ), který v opuštěném zlatonosném dolu provozoval seismickou stanici již od počátku 60. let. K činnosti vojenské seismické stanice byla určená pravá větev štoly Kristýna využívané GFÚ. K oficiálnímu zřízení Seismické stanice č. 1 Kašperské Hory došlo k 1.9.1973. Společně se Seismickou stanicí č. 2 Polom byla podřízena VTOPOÚ, respektive se stala součástí jeho Střediska kosmické geodézie a geofyziky. Stanice se nacházela asi 3 km jižně od Kašperských Hor v údolí Zlatého potoka v prostoru „Na rybníčku“ (katastrálním území obce Červená). Na opačném břehu potoka působila stanice GFÚ. Provozní část vojenské stanice zahrnovala provozní štolu se snímací aparaturou a provozní objekt s registrační aparaturou. Ve štole byly zabudovány dva horizontální a dva vertikální snímače SKM-3. Vstupovalo se do ní pouze ve výjimečných případech, např. při kontrole snímací aparatury. V blízkosti štoly se nacházel provozní objekt, obytná buňka a montovaná garáž pro osobní terénní automobil GAZ-69. Provozní objekt představovala jednopodlažní zděná budova o ploše 80 m2. Probíhala v ní registrace seismických jevů a jejich předběžné vyhodnocování. Pro předávání zpráv byly k dispozici dva dálnopisy RFT a dva automatické vysílače typ 322. Zjištěné seismické jevy byly předávány odborným orgánům (Ústavu fyziky Země) do Moskvy. Obsluhu stanice tvořili náčelník-důstojník, dva operátoři-důstojníci a čtyři pomocní operátoři-vojáci základní služby, kteří z počátku byli schopni zabezpečit pouze dvojsměnný provoz. Ubikace (dva pokoje a kuchyň) se nacházela ve městě. Druhá z montovaných garáží byla umístěna v kasárenském areálu na okraji města.

Již v lednu 1974 došlo k předání Seismické stanice č. 1 Kašperské Hory do podřízenosti 4. armádního geodetického odřadu v Českých Budějovicích. Na přelomu let 1980-1981 se stanice vrátila do složení VTOPOÚ. V této době funkci náčelníka stanice zastával pplk. Valášek a jako operátoři sloužili pplk. Balík a npor. Kleibl. Činnost stanice byla zastavena k 31.10.1981 a následně povinnosti spojené s hlášením seismických jevů v rámci detekční sítě socialistických států převzalo pracoviště GFÚ, které k tomu využívalo vlastní přístrojové vybavení. Snímací aparatura F-122, předaná sovětskou armádou, byla přemístěna na Seismickou stanici č. 2 Polom. Likvidace Seismické stanice č. 1 Kašperské Hory byla ukončena k 31.12.1981. O provozní objekt seismické stanice projevil zájem GFÚ, kterému byl předán v dubnu 1982.


2138. Radiotechnický útvar Holýšov měl v letech 1971-1972 vysoké věžové vozidlo na pásovém podvozku. Uveďte prosím podrobnosti. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

V uvedeném případě se jednalo o radiolokační dálkoměr P-40, označovaný též jako RL111D a instalovaný na pásovém podvozku U 426, což byl upravený dělostřelecký tahač AT-T. Do výzbroje holýšovského útvaru – 1. radiotechnického praporu – byl zaveden na přelomu 60. a 70. let společně s radiolokačním výškoměrem PRV-9B na automobilu KRAZ-214. Zmíněné prostředky radiolokačního průzkumu se nacházely u dvou radiotechnických uzlů, jejichž vybavení doplňoval hlásný a naváděcí radiolokátor středního dosahu P-12MP instalovaný na automobilu ZIL-157. Všechny typy radiolokátorů byly u obou uzlů zastoupeny po jednom přístroji. Radiolokační technika byla dále zařazena u rámcové radiotechnické roty v podobě dvou radiolokátorů P-12MP, doplněných od počátku 70. let radiolokačním výškoměrem PRV-9A. Složení útvaru dotvářely provozně spojovací uzel, technická opravna, četa týlového zabezpečení. Kromě toho k němu bylo přičleněno velitelské stanoviště náčelníka vojska PVO 1. armády.

Během 2. poloviny 70. let došlo u obou radiotechnických uzlů k zavedení radiolokačních výškoměrů PRV-16A na automobilu KRAZ-255 a nahrazení starších radiolokátorů P-12MP za nové hlásné a naváděcí radiolokátory středního dosahu P-18 na automobilu URAL-375. Rovněž u radiotechnické roty byl jeden z radiolokátorů P-12MP obměněn za moderní radiolokační dálkoměr P-18.

Počátkem 80. let proběhla zásadní reorganizace útvaru. V roce 1981 se dosavadní radiotechnické uzly změnily na radiotechnické roty (těžké). Jejich vybavení se však nezměnilo a náležely do něj radiolokátory RL111D, PRV-9B, P-18 a PRV-16A. Původní radiotechnická rota dostala od roku 1982 přívlastek „lehká“ a její vybavení kromě stávajících radiolokátorů P-18 a PRV-9A rozšířil radiolokační výškoměr PRV-16A, přičemž současně došlo k nahrazení radiolokátoru P-12MP radiolokátorem pro zjišťování nízkoletících cílů P-15 na automobilu ZIL-157. Část techniky byla předurčena pro druhou rotu vytvářenou až v průběhu mobilizace. Již v roce 1981 se provozně spojovací uzel transformoval na rotu velení a technická opravna na rotu oprav techniky. O rok později došlo k rozdělení roty velení na rotu obsluh velitelských stanovišť a radiovou rotu. Obdobně se rota oprav techniky rozčlenila na četu oprav techniky a dílnu oprav radiolokační techniky a výzbroje. V nezměněné podobě po celá 80. léta zůstala pouze četa týlového zabezpečení.

Vzhledem ke zrušení operačního svazu – 1. armády, do jehož složení 1. radiotechnický prapor náležel, útvar svoji činnost ukončil na jaře 1992.

Další informace k historii útvaru najdete v odpovědi na dotaz čís. 868.


2137. Můžete uvést vojenské útvary, který se nacházely v jihočeském městě Kaplice po skončení 2. světové války? (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Kaplice byly v letech 1945 až 1992 dislokovány následující útvary čs. armády:

- I. prapor pěšího pluku 1 (1. pěšího pluku) 1945 (1950) – 1952
- 1. raketometný oddíl 1952 – 1961
- 1. protitankový oddíl 1952 – 1961
- 1. automobilní rota (51. automobilní prapor) 1951 (1954) – 1955
- 51. automobilní rota (prapor) 1955 (1961) – 1983
- 15. prapor materiálního zabezpečení 1983 – 1991
- 44. automobilní prapor 1969 – 1978
- prapor 27. automobilního pluku 1978 – 1984
- 48. automobilní prapor 1984 – 1991
- Okresní vojenská správa 1954 – 1960

V letech 1951 až 1991 byl v Kaplicích ubytován 2. (později přečíslovaný na 1.) prapor 15. brigády (původně oddílu) Pohraniční stráže.


2136. Můžete mi říci, u jakých útvarů sloužil můj otec v letech 1951 až 1953, když má ve vojenské knížce postupně zapsány VÚ 3867, VÚ 5946 a VÚ 4424 ve funkcích řidič tanku, řidič transportéru HKl a řidič samohybného děla? Po skončení základní služby ještě zůstal několik měsíců na cvičení, aby se připravoval na nasazení v Koreji. Děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ-3867 je 16. tankový pluk v Mladé, u něhož Váš otec absolvoval základní výcvik, výcvik specialisty a zřejmě i výcvik příslušníka tankové osádky – řidiče tanku. Je však také možné, že poslední z uvedených školení prodělal formou odvelení k 3. školnímu tankovému praporu v Mladé. Zařazení do funkce řidiče obrněného transportéru HKl (tj. HKl-6-p neboli Hakl) s největší pravděpodobností znamená přeřazení k VÚ-5946, tj. 103. mechanizovanému pluku v Mladé, který měl ve své výzbroji zmíněný typ vozidel, kdežto 16. tankový pluk jimi nedisponoval. Poslední přemístění k VÚ 4424, u něhož Váš otec působil jako řidič samohybného děla, je zřejmě pouze obecným vyjádřením zařazení u 3. tankové divize s velitelstvím v Mladé, protože velitelství divize ve své výzbroji samohybná děla nemělo. Jimi naopak disponovaly tankové pluky (13. tp Mladá a 16. tp Mladá) a školní tankový prapor (3. štpr Mladá). U všech zmíněných útvarů se předpokládalo zařazení středních samohybných děl SD-100, ovšem jejichž licenční výroba byla v Československu zahájena až v roce 1953. V dislokačním místě Luštěnice (v rámci posádky Mladá), z něhož pochází fotografie Vašeho otce u samohybného děla SU-76, se s největší pravděpodobností nacházel poslední z výše zmíněných útvarů, tj. 3. školní tankový prapor, který rovněž po určitou dobu používal krycí číslo VÚ-4424.

Souvislost přidržení Vašeho otce na výjimečném vojenském cvičení od dubna do října 1953 s vojenským konfliktem v Koreji mohla spočívat v očekávaném vypuknutí 3. světové války a zvýšením početních stavů čs. armády z 200 tisíc vojáků na 300 tisíc, nikoliv s případným přesunem jeho útvaru na jiný kontinent. V Severní Koreji působila od dubna 1952 do září 1953 pouze čs. vojenská nemocnice. Po uzavření příměří mezi zeměmi válčícími na Korejském poloostrově se postupně snížily početní stavy čs. armády a vojáci přidržení na výjimečném vojenském cvičení byli propouštěni mimo činnou službu.


2135. Dobrý den. Zajímalo by mne, jaké útvary byly v Horních Počaplech? (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Horní Počaply se v letech 1945 až 1992 nacházely následující útvary bývalé čs. armády:

- velitelství 32. silniční brigády 1963 – 1992
- Výcvikové středisko vojenské dopravy 1992 – AČR
- 255. silniční (silniční speciální) mostní prapor 1963 (1968) – 1991
- 256. silniční speciální mostní prapor 1963 – 1976
- 253. silniční prapor 1968 – 1990
- 253. (1.) sklad silničního materiálu 1990 (1992) – AČR
- 251. silniční prapor 1963 – 1964 a 1974 – 1976
- 281. silniční speciální mostní stavební prapor 1976 – 1992
- 11. sklad silničního materiálu 1992 – AČR

Pozn.: AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.


2134. Bylo by možno uvést uživatele kasárenského areálu Na Ořechovce v 50. až 70. letech? (odpovídá Pavel Minařík)

Počátkem 50. let se v kasárnách „Na Ořechovce“ nacházely především součásti Vojenského technického ústavu, které je převzaly v roce 1949 po zrušené Ústřední zbrojnici. Jednalo se zejména o III. odbor VTÚ (motorizační). Ústav využíval i další objekty v Praze nebo mimo hlavní město. Velitelství společně s I. odborem (výzbrojním) a IV. odborem (chemickým) sídlilo v zadní části komplexu budov GŠ (tj. ulici Tatranského pluku č. p. 1900), II. odbor (elektrotechnický) působil v objektu Jenerálka a ve Kbelech, zatímco V. odbor (ženijní a strojní) využíval tzv. Císařský ostrov v Troji. Detašovaná pracoviště se nacházela v Podmoklech či Nebušicích a jako zkušební polygon VTÚ sloužila i pokusná dělostřelecká střelnice Hlboké v prostoru Vojenského výcvikového tábora Plavecké Podhradie (respektive od roku 1951 Kuchyňa).

Na sklonku roku 1953 byl VTÚ zrušen a na jeho základě vznikla Technická správa GŠ. Jejími nejdůležitějšími součástmi se staly: odbor zbraní a optiky, odbor elektrotechniky a elektroniky, odbor vozidel a všeobecného strojírenství a odbor chemie, hmot a obrany zázemí. Zmíněným opatřením ovšem výrazně vzrostly plánované počty příslušníků GŠ, respektive celého MNO, protože TS/GŠ měla čítat okolo 900 osob, z toho cca 300 vojáků z povolání. Soustředění všech výzkumných a vývojových složek do jednoho centra se neosvědčilo, a proto došlo počátkem roku 1955 k jejich převedení k jednotlivým materiálním hospodářům, tj. věcně příslušným součástem MNO či GŠ. K Velitelství dělostřelectva MNO byl převeden odbor zbraní a optiky, k Velitelství spojovacího vojska MNO odbor elektrotechniky a elektroniky, k Automobilní a traktorové správě MNO odbor vozidel a všeobecného strojírenství (s výjimkou oddělení tankové a mechanizované techniky, které se stalo součástí Velitelství tankového a mechanizovaného vojska MNO a oddělení železničního, přiděleného ke Správě vojenské dopravy Hlavního týlu ČSLA). Mezi velitelství ženijního a chemického vojska byl rozdělen odbor chemie, hmot a obrany zázemí. Technická správa GŠ nadále pouze koordinovala provádění výzkumných prací v rezortu obrany jako celku.

Ani zmíněné uspořádání se po čase nejevilo jako optimální, zejména vzhledem k zatěžování koncepčních orgánů druhů vojsk a služeb drobnou operativou týkající se technických inovací, ale i k příliš vysokým předepsaným počtům osob zařazených u MNO, a proto na podzim 1956 byla většina výzkumných a vývojových složek vyčleněna ze struktur svých materiálových hospodářů a nadále působila coby samostatné útvary v jejich bezprostřední podřízenosti. Tímto způsobem vznikla specializovaná vývojová pracoviště jednotlivých druhů vojsk a služeb, jako např. Výzkumné dělostřelecké středisko Praha, Výzkumné ženijní středisko Praha, Výzkumné spojovací středisko Praha, Výzkumné chemické středisko Praha, Automobilní polygon Praha, Výzkumné středisko PHM Praha nebo Vojenské středisko pro vývoj a výzkum železniční techniky Sázava–Losenice. Již v roce 1955 vznikla Tanková výzkumná a zkušební stanice v Doksech.

Z nově konstituovaných výzkumných zařízení se kasárna „Na Ořechovce“ stala působištěm Automobilního polygonu a Výzkumného střediska PHM. Kromě toho v nich sídlila Automobilní a traktorová správa MNO a Oddělení PHM Hlavního týlu ČSLA. Při reorganizaci MNO, uskutečněné na podzim 1958, se obě součásti MNO přestěhovaly do budov v Dejvicích a uvolnily tak prostory pro přesun části Výzkumného dělostřeleckého střediska, které se doposud nacházelo v areálu GŠ v prostorech bývalého VTÚ. Zároveň se do kasáren „Na Ořechovce“ přestěhovala Skupina technického rozvoje Zdravotnické správy Hlavního týlu, kterou později doplnilo odloučené pracoviště Výzkumného ústavu hygieny, epidemiologie a mikrobiologie. Obě výzkumné složky ovšem využívaly jen velmi malou část kasáren. V říjnu 1960 proběhlo hromadné přejmenování pracovišť zabývajících se vývojem nové vojenské techniky, přičemž se z Výzkumného dělostřeleckého střediska stalo Výzkumné a zkušební středisko 010, Automobilní polygon byl přejmenován na Výzkumné a zkušební středisko 080 a Výzkumné středisko PHM se transformovalo na Výzkumné a zkušební středisko 0150. Do kasáren „Na Ořechovce“ přesunulo část svých pracovišť rovněž Výzkumné a zkušební středisko 040 zabývající se vývojem ženijní techniky a mající doposud základnu na Císařském ostrově v Troji. V roce 1961 se dosavadní Výzkumné a zkušební středisko 010 změnilo v odloučené pracoviště nově zřízeného Výzkumného a zkušebního ústavu 011, jehož hlavním působištěm se stal Slavičín.

V roce 1962 se jednotlivé útvary podílely na využívání kasáren „Na Ořechovce“ následovně: VZÚ 011 – 750 m2, VZS 040 – 1100 m 2, VZS 080 – 8100 m2, VZS 0150 – 370 m2, VÚHEM – 500 m2, Skupina technického rozvoje Zdravotnické správy 80 m2 a součásti MNO – 4250 m2.

V polovině 60. let kasárna opustila Skupina technického rozvoje Zdravotnické správy Hlavního týlu a odloučené pracoviště Výzkumného ústavu hygieny, epidemiologie a mikrobiologie, které se přestěhovaly do areálu Ústřední vojenské nemocnice ve Střešovicích. Zbývající vývojová pracoviště setrvala v areálu „Na Ořechovce“ až do 70., respektive 80. let. Při reorganizací výzkumné a vývojové základy ČSLA, uskutečněné v listopadu 1977, se z jednotlivých středisek stala detašovaná pracoviště nově zřízených výzkumných ústavů. Odloučená část VZÚ 011 se přesunula do Vyškova, kde se začlenila do právě vytvořeného Výzkumného ústavu (pozemního vojska) 010 Vyškov. VZS 080 se transformovalo na Středisko 03 Praha a VZS 040 na Středisko 04 Praha téhož ústavu. VZS 0150 se ve stejné době přemístilo do Chlumce nad Cidlinou, kde nadále působilo jako odloučené pracoviště Výzkumného ústavu (chemie, OPZHN a materiálu) 070 Brno. Středisko 03 (automobilní technika) bylo redislokováno do Vyškova na sklonku roku 1984 a Středisko 04 (ženijní a silniční technika) o tři roky později. Následně kasárenský areál „Na Ořechovce“ po jeho postupné rekonstrukci převzala ZS/GŠ.


2133. Dobrý den, prosil bych uvést životopisné údaje o vojenské kariéře generálmajora Ing. Břetislava Nytry. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

Břetislav Nytra se narodil 30. května 1944 ve Fryčovicích (okr. Frýdek-Místek). Pro službu v armádě se rozhodl v roce 1958, kdy nastoupil jako žák na Vojenskou školu Jana Žižky z Trocnova v Bratislavě. V letech 1961 až 1964 studoval na Vyšším vojenském učilišti hrdiny Sovětského svazu kapitána Otakara Jaroše ve Vyškově. Následně zastával základní velitelské funkce. V letech 1972 až 1974 absolvoval postgraduální studium na Vojenské akademie Antonína Zápotockého v Brně. Po jejím ukončení nastoupil na operační oddělení velitelství 1. armády v Příbrami. V roce 1975 převzal velení 11. tankového pluku v Plzni. Na majora byl povýšen v říjnu 1976. Na podzim 1977 následovalo přeložení do Sušice, kde nadále působil coby zástupce velitele 2. motostřelecké divize pro bojovou přípravu. Již v létě následujícího roku byl ale vyslán do Moskvy studovat na Vojenské akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova. V květnu 1980 dosáhl hodnosti podplukovníka. Po návratu do vlasti byl od října 1980 přidělen na velitelství 20. motostřelecké divize v Karlových Varech, kde nejprve působil jako náčelník štábu a od dubna 1981 převzal její velení. V květnu 1983 se stal plukovníkem. V říjnu 1986 následovalo přeložení na velitelství Východního vojenského okruhu do Trenčína a ustanovení do funkce zástupce velitele okruhu pro civilní obranu. Počátkem roku 1990 byl vyslán na MNO do Prahy a přidělen ke Štábu civilní obrany státu coby náčelník Správy pro přípravu systému CO rezortů a obyvatelstva. V květnu 1990 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. Po zániku federální armády a vytvoření samostatné Armády ČR setrval na Hlavním úřadu Civilní ochrany ČR jako náčelník Správy přípravy štábu. V prosinci 1993 odešel na Všeobecný odbor GŠ AČR, kdy působil nejprve jako zástupce náčelníka a od listopadu 1995 coby náčelník. Stejnou funkci zastával i po reorganizaci zmíněné organizační součásti GŠ na Odbor vnitřní správy počátkem roku 1997. Působení na GŠ ukončil v létě 1997, kdy se stal ředitelem Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení Praha. Generál Nytra byl přeložen do zálohy v létě 1999.


2132. Dobrý den. Prosím o bližší informace o cvičení "Taran 71". Ve kterých VVP a kdy se konalo, které útvary za ČSLA se ho zúčastnily. Údajně tam došlo k mimořádné události, když letci svrhli bomby na bunkr na Složišti, kde byli zabiti dva vojáci a několik raněno. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi zmiňované armádní operační cvičení TARAN proběhlo od 10. do 16. srpna 1970 s částečným vyvedením vojsk, bojovou střelbou a bombardováním letectva. Za ČSLA se cvičení zúčastnily velitelství 1. armády se spojovacími a zabezpečovacími útvary, 1. tanková divize a 19. motostřelecká divize s vojsky, operační skupiny 2. a 20. motostřelecké divize, svazky a útvary druhů vojsk 1. armády s částí vojsk (zejména 322. kdb, 216. ptp a 51. žb) a 22. výsadkový pluk. Letectvo zastupoval štáb 10. letecké armády se zabezpečovacími jednotkami, 34. stíhací bombardovací letecká divize (6., 20. a 28. sbolp), 1. stíhací letecká divize (4. slp), 47. průzkumný letecký pluk, 1. dopravní výsadkový letecký pluk a 50. spojovací letecký pluk. Ze Střední skupiny sovětských vojsk byly zastoupeny 48. motostřelecká divize s vojsky a 131. smíšená letecká divize (159. slp a 192. slp). Činnost protivníka imitovaly zejména jednotky 7. tankového pluku z Jihlavy od 4. td a 104. motostřelecký pluk od 19. msd. Jednalo se o první cvičení operačního charakteru, které řídil štáb Západního vojenského okruhu v součinnosti se štábem Střední skupiny sovětských vojsk. Celkem se na cvičení podílelo 38 500 vojáků, cca 600 tanků, cca 800 obrněných transportérů, cca 500 dělostřeleckých prostředků, cca 120 letounů a cca 70 vrtulníků. Jednotlivé epizody cvičení probíhaly za účasti ministra národní obrany gen. Dzúra, vedoucích státních i stranických představitelů ČSSR (např. prezidenta L. Svobody nebo generálního tajemníka ÚV KSČ G. Husáka) a zástupců štábu Spojených ozbrojených sil Varšavské smlouvy (včetně hlavního velitele maršála Jakubovského a náčelníka štábu arm. gen. Štemenka).

Všeobecným námětem cvičení bylo přikrytí státní hranice, odražení vzdušného i pozemního útoku protivníka a následný přechod do protiútoku. Cvičení probíhalo ve čtyřech etapách. Vojska Jihozápadního frontu představovala 1. armáda ČSLA doplněná o jednu divizi Střední skupiny sovětských vojsk. 1. etapa probíhající dne 10. srpna zahrnovala pouze přípravu na organizaci boje. 2. etapa se odehrála ve dnech 11. až 12. srpna ve VVP Libavá, přičemž spočívala v odražení agrese protivníka, zahájení boje bez použití jaderných zbraní a přechodu do protiútoku. Průlom předem připravené obrany nepřítele v příhraničí provedl 11. srpna v prostoru Velká Střelná 57. motostřelecký pluk ze Stříbra v součinnosti se sovětským 333. motostřeleckým plukem z České Třebové. Téhož dne následovalo zasazení 11. tankového pluku z Plzně v prostoru Milovary a rozvíjení útoku do taktické hloubky obrany protivníka. Zmíněné epizody tvořily součást divizního taktického cvičení 19. msd. 3. etapa realizovaná 13. srpna zahrnovala rozvíjení útoku v operační hloubce, přechod na použití jaderných zbraní a odrážení protiúderu nepřítele. Tato etapa byla prováděna pouze velitelsko-štábně bez reálného nasazení cvičících vojsk. Obsahem 4. etapy ve dnech 14. až 16. srpna bylo rozvíjení útoku, překonání mezilehlých postavení a široké vodní překážky. Nejprve byl 14. srpna proveden kombinovaný padákový a vrtulníkový taktický vzdušný výsadek 22. vp z Prostějova využívající letouny Il-14T a vrtulníky Mi-4 i Mi-8 za účelem ovládnutí předmostí na řece Labe v prostoru Jenišovce. Následně uskutečnil 3. motostřelecký pluk z Loun násilný přechod Labe v prostoru Vliněves (mezi Liběchovem a Mělníkem) formou hlubokého brodění tanků, plavby obrněných transportérů, přepravy těžké techniky na GSP-55 a PTS-10, přičemž 2. sled a týl překonaly vodní překážku po mostovém přepravišti PMS. 15. srpna se začalo cvičit ve VVP Mimoň a sovětský 375. tankový pluk ze Šumperka v prostoru Vrchbělá a Kuřivody provedl útok z chodu ke zničení vzdušného výsadku protivníka. Téhož dne ve VVP Hradiště v prostoru Žďár vedl 2. tankový pluk z Rakovníka coby předsunutý odřad tankové divize noční boj s nepřítelem na mezilehlých obranných postaveních. Následujícího dne ve stejné lokalitě prolamovaly 1. tanková divize ČSLA a sovětská 48. motostřelecká divize mezilehlé obranné postavení nepřítele v horském a zalesněném terénu na směru Žebletín – Oleška za použití dělostřelectva a letectva. Následně 21. tankový pluk z Rakovníka odrazil protizteč nepřítele a 48. msd zasadila k rozvinutí úspěchu svůj druhosledový motostřelecký pluk v prostoru Heřmanov. Pro útvary 1. td účast na cvičení Taran představovala divizní taktické cvičení. Po skončení cvičení TARAN se ve dnech 17. a 18. srpna uskutečnily polní přehlídky zúčastněných vojsk v Plzni (19. msd) a Karlových Varech (1. td a 48. msd).

Odpoledne 16. srpna 1970 došlo v průběhu poslední epizody cvičení ve VVP Hradiště k mimořádné události, při níž byli usmrceni 3 vojáci základní služby a 7 dalších zraněno, vesměs těžce. Jednalo se o příslušníky 38. dělostřeleckého pluku ze Sokolova a 65. motostřeleckého pluku z Chebu. Bezprostřední příčinou neštěstí se stalo předčasné odhození pum FAB-250 rojem letounů Su-7 od 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku. Velitel roje za ztížené viditelnosti nesprávně identifikoval cíl a vydal povel k odhozu pum, které dopadly 2700 m před plánovaný cíl do prostoru ochranného krytu v lokalitě Složiště, v němž se nacházelo 11 značkařů připravených imitovat s využitím dálkově ovládaných pyrotechnických zařízení palbu dělostřelectva protivníka na cvičící pozemní jednotky. Ničivý účinek leteckých pum, které explodovaly 25 m od vstupu do krytu, znásobil kamenitý svah. Čelo útočících tankových jednotek, přibližujících se ke krytu, ochránil silný pancíř. Jen šťastnou náhodou nedošlo ke ztrátám na životech již dříve, když téhož dne dopoledne dopadly pumy pouze 150–300 m před postupující tankové jednotky, které kryl odvrácený svah. Ministr národní obrany po vyšetření nehody potrestal přísnou důtkou náčelníka oddělení bojové přípravy – zástupce velitele 10. letecké armády a velitel 2. letky 28. sbolp byl předán k soudnímu stíhání za nezodpovědný odhoz pum a odsouzen k podmínečnému trestu.

Mimořádná událost je zmiňována v knize „Osmadvacítka. Historie 28. stíhacího bombardovacího pluku“, ovšem s dílčími nepřesnostmi. Zejména je chybně uvedena datace, druh odhozených pum, odchylka v jejich dopadu a vojáci se nenacházeli mimo kryt, nýbrž v něm, ale jeho konstrukce je neochránila.


2131. Dobrý den, hledám informace o svém otci, genmjr. Evženu Blahutovi (1924-1993). Našla jsem na různých webech pouze neúplná data, vesměs končící rokem 1968. Ráda bych doplnila co nejpřesněji jeho funkce po tomto období s odkazem na zdroj, nikoli tedy pouze na mou dceřinou paměť. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

Evžen Blahut se narodil 17. června 1924 v Ostravě. K výkonu dvouleté prezenční služby byl povolán v roce 1946. Po jejím ukončení se rozhodl pro profesní dráhu vojáka z povolání a nastoupil na Vojenskou akademii v Hranicích. Následně v letech 1950 až 1951 vykonával základní velitelské funkce v hodnosti poručíka. Poté studoval na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze. Od roku 1953 sloužil v hodnosti kapitána a majora na velitelství 7. pěší (respektive od listopadu 1954 7. střelecké) divize v Opavě coby náčelník oddělení a zástupce náčelníka štábu. Na sklonku roku 1955 se stal náčelníkem štábu 17. střelecké divize v Opavě. Po jejím zrušení se ve stejné funkci od léta 1958 ocitl u 14. motostřelecké divize v Olomouci. V květnu 1959 byl povýšen na podplukovníka a v září téhož roku převzal velení 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. V říjnu 1961 se stal plukovníkem. V letech 1964 až 1966 studoval na Vojenské akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova v Moskvě. Po návratu do vlasti byl přidělen do Tábora a ustanoven do funkce zástupce velitele Středního vojenského okruhu pro operační a bojovou přípravu. V říjnu 1967 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. Od května následujícího roku byl přemístěn na MNO do Prahy, kde nadále působil jako zástupce náčelníka Hlavní správy pozemního vojska pro operační a bojovou přípravu – 1. zástupce náčelníka. Při reorganizaci ministerstva, provedené v září 1969, se stal náčelníkem Správy bojové přípravy – zástupcem ministra národní obrany. V květnu 1972 následovalo přeložení do Brna a ustanovení do funkce zástupce náčelníka Vojenské akademie Antonína Zápotockého. Generál Blahut odešel do výslužby v lednu 1987. Zemřel 15. února 1993.

Podrobnější údaje o průběhu vojenské služby svého otce můžete na základě předložení dokladů prokazujících příbuzenský vztah získat ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR (náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11), kde je uložen jeho vojenský osobní spis.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. | 1951. - 1965. | 1966. - 1980. | 1981. - 1995. | 1996. - 2010. | 2011. - 2025. | 2026. - 2040.
2041. - 2055. | 2056. - 2070. | 2071. - 2085. | 2086. - 2100. | 2101. - 2115. | 2116. - 2130. | 2131. - 2145. | 2146. - 2160.
2161. - 2175. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Pilotů 217/12, 161 00 Praha 6, mail: podatelna-vua@army.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist