Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 2146. - 2160.

Následující dotazy 2161. - 2175. Předešlé dotazy 2131. - 2145.

2160. Dobrý den, otec sloužil v polovině padesátých let u tankového průzkumného praporu, pravděpodobně 8. nebo 9. Vzpomínám si, že zmiňoval posádky Pacov a Tábor, kde byl zařazen v poddůstojnické škole. Bylo by možné se o těchto jednotkách něco dovědět? Díky. (odpovídá Pavel Minařík)

V daném případě se jednalo o vojenský útvar s krycím označením VÚ-2524. Vznikl v listopadu 1950 v posádce Pacov jako 8. průzkumný prapor a podléhal velitelství 8. mechanizované divize s velitelstvím v Kolíně. V době svého vzniku byl tvořen tankovou rotou, rotou obrněných transportérů, rotou motocyklistů a protitankovou rotou, přičemž poslední z uvedených rot zanikla již v prosinci následujícího roku. Těžkou techniku nejprve s největší pravděpodobností reprezentovaly dosluhující britské tanky z výzbroje bývalé Čs. obrněné brigády, nahrazené po krátké době licenčně vyráběnými T-35/85. Pro přepravu průzkumníků se využívaly kořistní kolopásové transportéry (Hkl-6-p nebo D-7-p) a automobilní technika. V říjnu 1956 došlo k převedení útvaru do podřízenosti velitelství 9. tankové divize v Táboře a jeho přečíslování na 9. průzkumný prapor. V listopadu následujícího roku zanikla motocyklová rota, kterou nahradila další rota obrněných transportérů. Během 50. let početní stavy útvaru oscilovaly mezi 230 až 160 osobami. Na počátku září 1961 byl útvar restrukturalizován, redislokován a předán do složení 4. tankové divize s velitelstvím v Havlíčkově Brodě, takže nadále působil jako 4. průzkumná rota v posádce Jindřichův Hradec.

Reorganizovanou průzkumnou rotu tvořila tanková četa a dvě čety obrněných transportérů. Těžkou techniku reprezentovaly především střední tanky T-54A, kolopásové transportéry OT-810 a kolové transportéry BRDM. Neúměrná redukce útvaru vedla k radikálnímu snížení jeho možností při provádění průzkumu, a proto jej v září 1963 doplnila výsadková průzkumná četa a četa motocyklistů. Současně se počet příslušníků útvaru zvýšil z 80 na 100. V rámci posilování vojskového průzkumu došlo v září 1966 k rozšíření dosavadní roty na prapor složený z tankové roty, roty obrněných transportérů, roty hloubkového průzkumu a radiové roty. Poslední z uvedených jednotek byla novým prvkem ve složení útvaru a měla zajišťovat zaměřování a odposlech radiového provozu protivníka. U roty hloubkového průzkumu základní přepravní prostředek představoval obrněný transportér, nicméně její příslušníci byli cvičení rovněž coby výsadkáři. V souhrnu u praporu sloužilo cca 220 vojáků. Těžkou techniku představovaly licenčně vyráběné tanky T-55A a obrněné transportéry OT-65 dovezené z Maďarska.

Během organizačních změn, uskutečněných v čs. armádě na podzim 1969, došlo k převedení 4. tankové divize z tzv. plných počtů na snížené, což se odrazilo i v naplněnosti 4. průzkumného praporu a rámcování jednotek. Počet příslušníků útvaru klesl z dosavadních na cca 100 vojáků. S výjimkou radiové roty měly ostatní jednotky pouze nezbytné velitelské kádry. V nezměněné podobě útvar setrval téměř 10 let.

V září 1978 byla 4. tanková divize převedena na tzv. typovou strukturu, vycházející z organizace sovětských vševojskových divizí, a transformací prošel rovněž 4. průzkumný prapor. V průběhu organizačních změn zanikla tanková rota, kterou nahradila v pořadí druhá průzkumná rota. Dále se radiová rota změnila na rotu radiového a radiotechnického průzkumu. Rota hloubkového průzkumu zůstala zachována. Z výzbroje útvaru definitivně zmizely tanky, které se k provádění průzkumu příliš nehodily. Obě průzkumné roty byly přezbrojeny na moderní BVP-1, zatímco starší OT-65 zůstaly pouze u roty hloubkového průzkumu. Materiálně byl útvar zabezpečen na plné počty, nicméně jeho naplněnost se snížila na cca 80 osob, v důsledku čehož byla alespoň částečně personálně obsazena pouze jedna z průzkumných rot. Na daném stavu se až do konce 80. let nic nezměnilo.

Zásadní změny přinesla až postupná redukce armády po společenských změnách na přelomu let 1989-1990. Mimo jiné se dosavadní 4. tanková divize počátkem prosince 1990 změnila na 4. skladovou základnu, což s sebou přineslo reorganizaci 4. průzkumného praporu na 4. sklad průzkumného materiálu. Kromě velitelství ho nadále tvořily pouze sklady jednotlivých druhů techniky a skupina pro přípravu záloh. Ačkoliv výzbroj byla k dispozici v rozsahu struktury průzkumného praporu, o její údržbu a výcvik záloh se staraly pouze čtyři desítky vojáků. Na podzim následujícího roku proběhla redislokace útvaru z Jindřichova Hradce do Havlíčkova Brodu.

Další reorganizace následovaly krátce po sobě. V říjnu 1992 byla 4. skladová základna transformována na 4. motorizovanou divizi a souběžně s tím se dosavadní 4. sklad průzkumného materiálu změnil na 4. průzkumný prapor. Tentokrát byl útvar převeden na rámcové počty a sloužilo u něj cca 10 příslušníků nejnutnějšího velitelského kádru. Na sklonku roku 1994 se z výše uvedené divize stala 6. mechanizovaná brigáda a v souvislosti s tím byl útvar přečíslován na 6. průzkumný prapor a přestěhován z Havlíčkova Brodu do Znojma. Na jeho složení a počtech příslušníků se nic zásadního nezměnilo a nadále se jednalo o zcela rámcový útvar. VÚ-2524 svoji činnost ukončil na sklonku června 1997, když byla 6. mechanizovaná brigáda redukována na 6. výcvikovou a mobilizační základnu.

Posádku Tábor mohl Váš otec zmiňovat v souvislosti s podřízením útvaru velitelství 9. tankové divize nebo službou u některého z jejich útvarů dislokovaných ve zmíněném městě (pravděpodobně 4. školní tankový prapor nebo 14. a 18. tankový pluk).

Archivní fond útvaru je uložen ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR, náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11. Personální dokumentace Vašeho otce, z níž byste zjistil jeho konkrétní funkční zařazení, se může nacházet ve Vojenském archivu, Univerzitní nám. 2, Trnava 918 00 (osobní spis odeslaný od útvaru po skončení vojenské služby) nebo v již zmíněném Správního archivu AČR v Olomouci (karta záloh odeslaná od okresní vojenské správy poté, co Váš otec dosáhl 60 let a byl přeložen do výslužby). V obou případech je třeba k písemné žádosti přiložit kopii dokladu prokazujícího Váš příbuzenský vztah.


2159. Prosím informaci o generálmajorovi Miloši Svobodovi. Byl náčelníkem štábu 10. letecké armády v Hradci Králové během mé vojenské základní služby letech 1973-1975. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

Miloš Svoboda se narodil v roce 1928 v Boskovicích. Po absolvování reálného gymnázia nastoupil v roce 1947 službu v armádě a začal studovat na Letecké vojenské akademii v Hradci Králové. Po jejím ukončení v roce 1950 vykonával základní funkce, ale již o rok později odjel do Moskvy, aby absolvoval letovodskou přípravu v rámci Vojenské letecké akademie G. K. Žukova. Po návratu do vlasti v roce 1956 nastoupil v hodnosti majora na Velitelství PVOS jako inspektor letovodského oddělení štábu stíhacího letectva, respektive od ledna 1957 štábu Velitelství letectva a PVOS. V létě 1958 se stal náčelníkem Ústředního leteckého dispečerského stanoviště. O dva roky později byl přeložen na velitelství nově vytvořené 7. armády PVOS a letectva coby náčelník operačního oddělení štábu. V červnu 1961 jako čerstvě povýšený podplukovník nastoupil na MNO a byl ustanoven do funkce náčelníka oddělení bojového použití štábu náměstka MNO pro letectvo a PVOS, přičemž o rok později se stal náčelníkem uvedeného štábu. V říjnu 1964 následovalo přeložení do Brna a ustanovení do funkce náčelníka štábu 2. sboru PVOS. V květnu 1967 se stal plukovníkem. Od srpna téhož roku opětovně působil v Moskvě, kde studoval na Vojenské akademii GŠ ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova. Po příjezdu do Československa v létě 1969 následovala služba na Generálním štábu ČSLA a převzetí funkce náčelníka operačního oddělení letectva a PVOS u Operační správy GŠ. V únoru 1972 odešel do Hradce Králové, kde nadále působil jako náčelník štábu – 1. zástupce velitele 10. letecké armády. V říjnu 1972 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. Od prosince 1975 do května 1976 se nacházel v kádrové dispozici. Poté převzal velení Fakulty letectva a PVO na Vojenské akademii A. Zápotockého v Brně. Po zrušení uvedené fakulty se stal zástupcem náčelníka Zahraniční fakulty brněnské akademie. Genmjr. Miloš Svoboda odešel do zálohy na konci června 1984.


2158. Můžete uvést útvary, které se nacházely v posádce Písek v srpnu 1968 a v jaká kasárna využívaly? (odpovídá Pavel Minařík)

V Písku byly v létě 1968 dislokovány následující útvary čs. armády: součásti 9. tankové divize (tj. divizní velitelství, 14. tankový pluk, 362. dělostřelecký pluk, 9. protiletadlový oddíl, 9. průzkumný prapor, 9. spojovací prapor, 54. automobilní prapor, 4. zdravotnický prapor a 9. vrtulníková letka), 47. automobilní prapor (podléhal velitelství Středního vojenského okruhu) a Okresní vojenská správa Písek (byla podřízena Krajské vojenské správě v Českých Budějovicích).

Čs. armáda v uvedené posádce využívala následující vojenské objekty: Žižkovy kasárna, Otavská kasárna, muniční sklad Vráž, sklad Oldřichov, sklad PHM Purkratice, letiště Krašovice, střelnice Hradiště a střelnice Těšínov. Známo je nám pouze obsazení Žižkových kasáren, kde se nacházely: velitelství 9. tankové divize, 14. tankový pluk, 362. dělostřelecký pluk, 9. spojovací prapor a 4. zdravotnický prapor.


2157. Mám na Vás několik drobných dotazů. Zajímala by mě složení 1. leteckého operačního střediska na počátku 50. let a dislokace nově zřízených radiolokačních stanic 158. hlásného pluku v roce 1955 před jeho reorganizací na radiotechnický útvar. Dále bych rád věděl, který útvar na přelomu 40. a 50. let používal krycí číslo VÚ 6373. Předem děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)

Ke zřízení 1. leteckého operačního střediska došlo 15.2.1950. Jeho velitelství se nacházelo na letišti Kbely, kde byl umístěn rovněž operační sál a velitelská rota. Kromě toho do jeho složení dále náležely: hlavní radarová ústředna, 1. radarová naváděcí stanice, tři radarové stanice a radarový vlak. Jednotky 1. LOS byly rozmístěny ve středních a západních Čechách. Hlavní radarová ústředna byla vybudována na kopci Praha v Brdech. 1. radarová naváděcí stanice působila v Přílezech u Města Teplá, 1. radarová stanice v Trpistech u Stříbra, 2. radarová stanice v Janovicích a 3. radarová stanice v Českých Budějovicích. Radarový vlak se počátkem roku 1951 nalézal v Horažďovicích, odkud byl v srpnu téhož roku přesunut do Komárna. Na počátku července 1951 složení 1. LOS doplnila 2. radarová naváděcí stanice v Cerhonicích u Mirotic a později i 3. radarová naváděcí stanice v Dobřanech. Středisko zaniklo dnem 31.12.1952.

Počátkem března 1955 byly u 158. hlásného pluku zřízeny tři tzv. malé radiolokační stanice v lokalitách Fláje u Litvínova, kopec Praha a Horní Slověnice u Českých Budějovic. Stanice byly očíslovány 6. až 8. v uvedeném pořadí. Při červnové reorganizaci útvaru na radiotechnický pluk se složení a číslování stanic, respektive radiotechnických hlásek změnilo, protože část z nich přešla do složení nově vytvořeného 155. radiotechnického pluku.

V případě VÚ-6373 se šlo o dělostřelecký pluk 155 Plzeň, který uvedené krycí číslo používal od 1.10.1949 do 31.12.1950. V předcházejícím období měl krycí číslo VÚ-4504 a od počátku ledna 1951 byl označován jako VÚ-6197. Jednalo se o původní dělostřelecký pluk 152, který byl přečíslován k 1.10.1947. Útvar svoji činnost ukončil 30.9.1951.


2156. Vážení přátelé, moc by mě zajímala historie VÚ 3757 Mladá, kde jsem v letech 1964-1966 sloužil. Též bych se chtěl zeptat na osudy důstojníků, kteří nám veleli. Konkrétní jména – mjr. Špaček, mjr. Dvorský, mjr. Starý a por. Boriščák. Děkuji i za nepatrnou zprávu o tomto útvaru a lidech, kteří tam působili. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 3757 vznikl 1.6.1963 jako 13. samostatný dělostřelecký oddíl. Jeho výstavba proběhla ve VVP Lešť, kde se taktéž vytvářely 2. sdo (VÚ 1054), 9. sdo (VÚ 3834) a 19. sdo (VÚ 1125). Během soustředěného výcviku, probíhajícího od 1.7. do 30.9.1963, útvar počátkem srpna převzal taktické raketové komplety R-30 LUNA a absolvoval velitelsko-štábní cvičení, takticko-pořadové cvičení a prověrku připravenosti ke střelbám. Ve dnech 30.9. až 2.10. provedl ve VVP závěrečné taktické cvičení s bojovými střelbami, při kterém dosáhl výtečného hodnocení. Po ukončení cvičení byl 2.10.1963 předán od Velitelství dělostřelectva MNO do podřízenosti 13. tankové divize a v polovině října se přesunul do VVP Mladá. Velitelský sbor oddílu tvořili: mjr. Pavel Špaček – velitel, mjr. Jan Božek – ZVP, mjr. Emil Dvorský – NŠ, kpt. Josef Pilař – hlavní inženýr a mjr. Vlastimil Kolman – zástupce velitele pro týl. Útvar se v této době skládal ze dvou palebných baterií (každá s jedním TRK R-30), spojovací čety, čety technického zabezpečení a zabezpečovacích jednotek, přičemž čítal 16 důstojníků, 6 praporčíků a 120 vojáků základní služby. Příslušníci oddílu byli nejprve ubytováni v Milovicích – tábor 1, zatímco technika se nacházela v 10 km vzdáleném garážovém dvoře u zámečku Bon Repos. Teprve po ukončení rekonstrukce zámečku se oddíl na jaře následujícího roku přesunul do stálé posádky. K 1.9.1967 proběhla reorganizace útvaru na 13. samostatný raketometný oddíl, spojená s přezbrojením na taktické raketové komplety R-60 LUNA-M. Reorganizovaný oddíl tvořilo 168 osob, z toho 131 vojáků základní služby, a do jeho organizační struktury náležely velitelská baterie, dvě palebné baterie (každá s jedním TRK R-60), četa technického zabezpečení a četa technického a týlového zabezpečení. V souvislosti s uvolněním VVP Mladá pro sovětská vojska a redislokací 13. tankové divize na jihozápadní Slovensko přešel útvar 28.9.1968 do podřízenosti 311. těžké dělostřelecké brigády, jejíž velitelství se nacházelo ve Staré Boleslavi. K 1.9.1969 byly obě doposud samostatné čety sloučeny do baterie technického zabezpečení a ze spojovací čety a radiové čety, vyčleněné od velitelské baterie, vznikla spojovací baterie. V roce 1972 následovala další změna podřízenosti, když útvar k 19.7. přešel do složení 4. tankové divize s velitelstvím v Havlíčkově Brodě (válečně byl předurčen pro její mobilizační dvojče 18. motostřeleckou divizi). V říjnu 1982 proběhla reorganizace oddílu, v jejímž průběhu se počet kompletů R-60 LUNA-M zvýšil na čtyři a každá palebná baterie nadále disponovala dvěmi TRK. K 18.11.1982 byl útvar převeden do složení 1. tankové divize s velitelstvím ve Slaném (předurčen pro 16. tankovou divizi). V této době jeho osazenstvo tvořilo 143 osob, z toho 16 důstojníků a 7 praporčíků. K zániku útvaru došlo v souvislosti s opatřeními přijatými v rámci tzv. jednostranné odzbrojovací iniciativy, vyhlášené 25.2.1988. V následujícím roce byly ze složení vševojskových divizí vyjmuty oddíly vojskových raket a buď zrušeny, nebo soustředěny na nadřízeném stupni velení. 13. samostatný raketometný oddíl patřil mezi rušené útvary. Dnem 1.10.1989 byl vyjmut z bojové pohotovosti a svoji techniku i personál následně předal 321. těžké dělostřelecké brigádě v Rokycanech. V době likvidace oddílu jeho velení představovali: mjr. Ota Nevrtal – velitel, kpt. Miroslav Randula – NŠ, mjr. Josef Čerňanský – ZVP, pplk. Jan Skokan – zástupce velitele pro výzbroj a mjr. Vladimír Čížek – zástupce velitele pro týl. K 31.10.1989 útvar svoji činnost oficiálně ukončil. Do zámečku Bon Repos se počátkem listopadu 1989 přesunul 22. těžký dělostřelecký oddíl z Rokycan, který v něm setrval až do svého zrušení 31.10.1991.

Ve velení oddílu se postupně vystřídali: mjr./pplk. Pavel Špaček (1963 až 1971), pplk. Václav Volfík (1971 až 1982), mjr./pplk. Pavel Forró (1982 až 1987) a mjr. Ota Netrval (1987 až 1989). Funkci náčelníka štábu zastávali: mjr./pplk. Emil Dvorský (1963 až 1969), mjr./pplk. Miroslav Hlubuček (1969 až 1987), mjr. Ing. Miroslav Staněk (1987 až 1988) a npor./kpt. Miroslav Randula (1988 až 1989).

Pplk. Pavel Špaček byl v listopadu 1971 přemístěn do Slaného a ustanoven velitelem raketového vojska a dělostřelectva 1. tankové divize. Pplk. Emil Dvorský od oddílu odešel v říjnu 1969 do Holýšova, kde převzal velení 2. srmo. Kpt. Jan Starý převzal funkci spojovacího náčelníka oddílu v květnu 1964. Na majora byl povýšen v říjnu 1964 a u útvaru setrval do roku 1972. Por. Tomáš Boriščák byl ustanoven velitelem čety technického zabezpečení v září 1964. Nadporučíkem se stal v září 1967 a velení čety odevzdal v listopadu 1972 rtm. Miroslavu Randulovi. Následně byl převeden do politického aparátu a svoji službu ukončil v roce 1989 jako generálmajor (od 1.10.1987) ve funkci 1. zástupce náčelníka Hlavní politické správy ČSLA.


2155. Dobrý deň. Chcela by som Vás poprosiť o informácie o jednom príbuznom. Jeho mama pochádzala zo Slovenska. Volal sa generalmajor Jan Voštera. Myslím, že pracoval v r. 1968 na generálnom štábe. Viem, že skoro po okupácii zomrel. Rada by som navštívila jeho hrob, ale neviem kde je pochovaný, ani nemám kontakt na jeho blízku rodinu. Ďakujem. (odpovídá Pavel Minařík)

Jan Voštera se narodil 7.12.1917 ve Znojně. Poté, co vystudoval reálné gymnázium v místě svého rodiště, nastoupil v roce 1937 na Vojenskou akademii v Hranicích. Po jejím absolvování sloužil od léta 1938 jako velitel čety. Nacistická okupace ho přinutila opustit armádu a během 2. světové války pracoval coby civilní úředník. Po osvobození opětně sloužil v základních funkcích u pěšího pluku. V září 1950 nastoupil studium na Vysokém vojenském učilišti v Praze, přejmenovaném o rok později na Vojenskou akademii. Po jejím ukončení sloužil od léta 1952 na Operační správě GŠ. Hodnosti majora dosáhl již v březnu téhož roku. Od října 1953 zastával funkci náčelníka skupiny na oddělení operační přípravy Operační správy. V dubnu následujícího roku byl povýšen do hodnosti podplukovníka. V dubnu 1955 následovalo přeložení do Plzně, kde se ujal funkce náčelníka štábu 3. střeleckého sboru. V květnu 1956 se stal plukovníkem. V září téhož roku byl vyslán do přípravné školy pro studium v zahraničí při Vojenské akademii K. Gottwalda v Praze. V listopadu odjel do Moskvy, kde studoval na Nejvyšší vojenské akademii K. J. Vorošilova. Po návratu do vlasti se v listopadu 1958 stal velitelem 20. motostřelecké divize v Karlových Varech. Od listopadu 1959 opětně působil na Operační správě GŠ. Nejprve zastával funkci náčelníka oddělení operační přípravy, ale již po jednom měsíci převzal řízení operačního oddělení. V říjnu 1961 ho prezident republiky jmenoval do hodnosti generálmajora. V září 1965 se Jan Voštera stal zástupcem náčelníka Operační správy GŠ. Od listopadu následujícího roku, při celkové reorganizaci MNO, převzal funkci náčelníka Operační správy GŠ – zástupce náčelníka GŠ. V listopadu 1969 ukončil své desetileté působení na GŠ ČSLA a stal se náčelníkem Inspekce ministra národní obrany. Již v červenci následujícího roku byl ale přeřazen do kádrové dispozice. V srpnu 1970 následovalo přeložení na Vojenskou akademii Antonína Zápotockého do Brna, kde od listopadu působil jako asistent na Katedře ochrany a obrany státního území u Fakulty vyšších velitelů. Akademickou dráhu genmjr. Jan Voštera ukončil již 31.8.1971, kdy byl přeložen do zálohy. V následujícím roce zemřel.

Další informace můžete zjistit v personálním spisu jmenovaného, který je uložen ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR, náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11.


2154. Můžete uvést nějaké informace k zařazení vozidel BAT u těžkých dělostřeleckých brigád v bývalé ČSLA? (odpovídá Pavel Minařík)

Ženijní buldozer BAT byl zemní stroj zkonstruovaný na základě těžkého dělostřeleckého tahače AT-T (využíval podvozek tanku T-54). Ze SSSR bylo v letech 1961 až 1963 dovezeno pouhých 6 kusů, které sloužily u nově zřizovaných těžkých dělostřeleckých brigád vyzbrojených operačně-taktickými raketovými komplety. Vozidla byla zařazena u ženijní strojní roty každé brigády po 2 kusech. Hmotnost pásových BATů činila 25 tun a po komunikaci se mohly přesunovat rychlostí 20-25 km/h. Buldozery se měly využívat především k budování náhradních či odtarasování stávajících komunikací sloužících pro přesun pásové raketové techniky a jejich charakteristickým znakem byla velmi široká radlice umožňující zřízení průjezdů o šířce až 4 m. Při této činnosti měl spolupracovat s pásovými buldozery (5 ks u roty) a automobilními rypadly (7 ks u roty). Provozování velmi malé série vozidel BAT bylo značně obtížné, zejména pro nedostatek náhradních dílů či složitost oprav, a proto byl přijat záměr nahradit je nově vyvíjeným kolovým dozerem. Při reorganizaci stávajících ženijních strojních rot na prapory, uskutečněné v září 1967, se tabulkově s vozidly BAT již nepočítalo. Místo nich byly k praporům postupně dodávány nově vyráběné kolové dozery DOK, dosahující sice hmotnosti 27 tun, nicméně jejich rychlost přesunu na komunikacích dosahovala až 45 km/h. Doplňovala je automobilní lžícová rypadla D-031a na podvozku těžkých terénních nákladních automobilů T-138. K jedné brigádě (311.) bylo postupně dodáno 14 DOKů, zatímco dvě zbývající (321. a 331.) disponovaly po 10 kusech (v míru se provozovala jen část vozidel). Automobilní rypadla byla zařazena ve dvojnásobných počtech. K faktickému vyřazení buldozerů BAT z výzbroje ženijních strojních praporů těžkých dělostřeleckých brigád došlo pravděpodobně ještě do konce 60. let nebo nejpozději počátkem 70. let. V letech 1972-73 všechny tři prapory uvádějí ve svém vybavení dozery DOK.


2153. I když historii vojenských útvarů v Kostelci nad Orlicí znám do roku 1962, další léta mně zůstávají tabu. Zajímá mě historie 11. pohyblivé základny (od roku 1963 – 1989), typy raket (SS-12M, SS-23 nebo jiné). Jejich palebná postavení (Mírov u Kostelce nad Orlicí nebo jinde). (odpovídá Pavel Minařík)

V Kostelci nad Orlicí se od června 1963 nacházela 31. dělostřelecká základna, která podléhala Velitelství dělostřelectva MNO a používala krycí označení VÚ-3535. Dislokována byla v kasárnách Klementa Gottwalda (dřívější Dělostřelecká kasárna) a v lokalitě Mírov měla cvičiště a muniční sklad. Jednalo se o jeden ze tří útvarů, které tvořily součást nově budovaného raketového vojska pozemních vojsk a byly předurčeny k raketo-technickému zabezpečení brigád operačně-taktických raket a oddílů taktických raket. Vzhledem k maximálnímu utajení bylo jeho pojmenování pouze „legendové“, protože útvary stejného názvu se v čs. armádě zabývaly převážně skladováním munice, a ve skutečnosti se jednalo o pohyblivou raketovou technickou základnu (PRTZ).

Primárním úkolem dělostřelecké základny, respektive PRTZ, bylo zabezpečit odběr, skladování, kontrolu a převoz raketových nosičů, kapalných raketových pohonných hmot (KRPH) a bojových hlavic (bez možnosti kontroly) z míst jejich trvalého nebo dočasného uložení k raketovým svazkům a útvarům pozemního vojska, tj. těžkým dělostřeleckým brigádám (frontové či armádním raketovým brigádám) a samostatným dělostřeleckým či raketometným oddílům (oddílům vojskových raket). Jaderné hlavice by byly odebírány ze skladů sovětské armády vybudovaných na čs. území v rámci akce JAVOR v letech 1966 až 1968/1969, raketové nosiče od jednotek 41. samostatného dopravního oddílu z Dašic u Pardubic (ty je přebíraly od poboček 1. výzbrojní základny), zatímco KRPH by se převážely ze speciálních skladů 2. okruhové základny PHM v Lipníku nad Bečvou, v případě 31. DZ od pobočky v Chlumci nad Cidlinou (blíže viz odpověď na dotaz čís. 1921).

Dělostřelecké základny v Kostelci nad Orlicí (31.), Žamberku (21.) a Hranicích (11.) tudíž nedisponovaly žádnými odpalovacími zařízeními, stejně tak jako neměly žádná palebná postavení. Během 80. let se však u základen nacházely nosiče postačující k jedné salvě zabezpečovaných raketových svazků a útvarů. Základní organizační prvky dělostřeleckých základen tvořily technická baterie a dopravní baterie. Druh a počty zařazené speciální techniky závisely na předurčení jednotlivých základen ve vztahu k vševojskovým armádám či velení frontu, respektive jim podřízeným raketovým brigádám a oddílům vojskových raket. Počty kontrolní a přepravní techniky tudíž byly odvozeny od počtů odpalovacích zařízení u zabezpečovaných svazků a útvarů.

31. dělostřelecká základna (PRTZ) byla nejprve předurčena pro zabezpečení 1. armády, do jejíž podřízenosti byla v září 1969 předána od MNO. Následně došlo v září 1976 k převedení do podřízenosti velitelství Západního vojenského okruhu. V říjnu 1985 se základna stala součástí 4. armády a poslední změna v předurčení nastala na počátku prosince 1989, kdy byla opětovně podřízena velitelství Západního vojenského okruhu a současně došlo k jejímu přečíslování na 11. dělostřeleckou základnu. Útvar svoji činnost ukončil 31.10.1991. Během své existence tak byl dvakrát součástí okruhového (frontového) kompletu a dvakrát armádního kompletu (u 1. či 4. armády). Dnem 1.10.1974 byl útvaru prezidentem republiky propůjčen čestný název „kapitána Vendelína Opatrného – hrdiny ČSSR“. Početní stavy byly proměnlivé a pohybovaly se od 260 do 380 osob. Ve velení základny se vystřídali: mjr./plk. Jaroslav Devátý (1963 až 1986) a pplk./plk. Josef Helmich (1986 až 1991).

Jak již bylo uvedeno, základní organizační prvky 31.(11.) dělostřelecké základny v Kostelci nad Orlicí po celou dobu její existence představovaly technická baterie a dopravní baterie.

Technická baterie se nejprve skládala ze dvou skupin přípravy raket, z nichž se v roce 1964 vyčlenila skupina montáže a plnění raket. Od roku 1967 se jednotlivé skupiny začaly vnitřně dělit na čety. V rámci skupiny přípravy raket nadále existovala četa přípravy řídícího systému (vybavení: zkušební stanice 8N16, ohřívač vzduchu 8G27) a četa přípravy motoru (vybavení: kompresorová stanice 8G33, indikátor vlhkosti vzduchu 8Š31). Od roku 1972 zůstala pouze jedna skupina přípravy raket, přičemž zkušební stanice 8N16 byla nahrazena zkušebními stanicemi 2V11 a 9V41 pro komplety 8K14. Na počátku 80. let došlo k vyřazení indikátoru 8Š31 a stanice 8G33, kterou nahradila nová kompresorová stanice UKS-400-V. Skupina montáže a plnění raket se členila na četu montáže raket a kontroly hlavic (vybavení: automobilní jeřáb) a četu plnění KRPH (vybavení: požární a neutralizační stanice 8T311). Na počátku roku 1981 skupina převzala od dopravní baterie techniku pro přepravu KRPH a nadále do ní patřily četa přepravy okysličovadla (10 plničů okysličovadla 8G17 – 12 od r. 1982; stanice 8T311), četa přepravy paliva (5 plničů paliva 9G29 – 6 od r. 1982; stanice 8T311) a četa plnění (stanice 8T311). V letech 1983 až 1985 se všechny zmíněné čety sloučily do jediné čety plnění, jejíž součástí se stalo i družstvo (dříve četa) montáže. Ve stejném období byly u skupiny zařazeny čtyři 130mm raketomety vz. 51 převedené od dopravní baterie a představující klamnou techniku, která měla vytvořit představu o jiném charakteru útvaru. Od roku 1985 opětovně v rámci skupiny působily četa plnění okysličovadla (8 plničů 8G17, stanice 8T311), četa plnění paliva (4 plniče 9G29, stanice 8T311) a četa montáže raket (2 automobilní jeřáby). V souvislosti se zavedení raket TOČKA ke 4. armádě (9. srmo) se u čety montáže v letech 1987 až 1989 nacházela prověrková stanice 9V819 a technická ošetřovna 9V844. Od prosince 1989 vzhledem k soustředění OTR do jedné brigády, jejímž zabezpečením byl pověřen VÚ-3535, působily v rámci základny dvě technické baterie. Skupina přípravy raket zůstala beze změn, zatímco skupinu plnění a montáže představovaly dvě „smíšené“ čety plnění (v každé 6 vozidel 8G17, 3 vozidla 9G29 a stanice 8T311, celkem u dvou baterií 24, 12 a 4) a četa montáže (2 automobilní jeřáby).

Dopravní baterie se nejprve členila na dvě skupiny přepravy a skladování raket 8K11 (od 1967 dvě dopravní čety OTR, od roku 1973 jedna četa), dvě skupiny přepravy a skladování raket 3R10 (od 1967 dvě dopravní čety TR, od roku 1977 jedna četa), skupinu dopravy speciálního paliva (od 1967 dopravní četa) a skupinu (od 1967 četa) technického zabezpečení.

Pro rakety 8K11 bylo k dispozici 12 tahačů ZIL-157 se sedlovými přepravníky 8T137 a 5 izotermických stanice 8T328 (v druhém případě pouze do roku 1967). V roce 1973 byly stávající přepravníky OTR nahrazeny sedlovými přepravníky 2T3 pro rakety 8K14 v počtu 6 ks, který stoupl v roce 1976 na 9 a v roce 1982 na 12 ks, ale v roce 1985 byl snížen na 8 ks, což souviselo s výzbrojí zabezpečované raketové brigády. Kromě toho byly v letech 1976 až 1985 k dispozici 2 až 3 přepravníky 8T137U. V roce 1982 došlo k vytvoření dopravní čety bojových hlavic OTR s 12 izotermickými stanicemi 2U662. Od roku 1985 počet zmíněných stanic klesl na 4, ovšem nově je doplnily 4 izotermické stanice 813-I na podvozcích automobilů Tatra.

Dopravu raket 3R10 zajišťovalo 12 tahačů ZIL-157 se sedlovými přepravníky 2U663. Po zavedení raket 9M21 byla polovina z nich od roku 1967 nahrazena přepravníky A6DR. V roce 1977 došlo k vyřazení přepravníků 2U663 a k dispozici zůstalo pouze 6 přepravníků A6DR. Dopravní četa TR v roce 1982 zanikla a k její obnově došlo až v roce 1985, kdy disponovala 10 přepravníky A6DR, přičemž v roce 1987 byly 4 z nich nahrazeny přepravníky 9T238 pro rakety TOČKA. Kromě toho v roce 1985 vznikla dopravní četa bojových hlavic TR disponující 14 izotermickými stanicemi 813-II a 3 izotermickými přívěsy III PV-16.12A.

Zcela nové uspořádání začalo platit od prosince 1989, kdy byl útvar reorganizován výhradně na zabezpečení operačně taktických raket, včetně nejnovějších kompletů OKA. Dopravní četa TR společně s dopravní četou bojových hlavic TR zanikly, zatímco dopravní četa OTR a dopravní četa bojových hlavic OTR byly sloučeny do skupiny dopravy raket a bojových hlavic. Speciální vybavení reprezentovalo zejména 24 přepravníků 2T3, 12 izotermických stanic 2U662 a stejný počet stanic 813-I. Jako automobilový podvozek se již používalo modernější vozidlo ZIL-131, na němž byly speciální nástavby dodávány od poloviny 80. let.

Pro dopravu speciálních KRPH sloužilo 8 pojízdných čerpacích stanic okysličovadla 8G17 a 3 pojízdné čerpací stanice paliva 8G114 (od roku 1977 stanice 9G29). K dispozici byla i požární a neutralizační stanice 8T311. Na sklonku roku 1980 dopravní četa KRPH zanikla a její vybavení převzala technická baterie.

U skupiny (čety) technického zabezpečení se nejprve nacházely učebně bojová raketa 8K11 s oddělenou hlavovou částí, učebně bojová raketa 3R9 s oddělenou hlavovou částí. Druhá z uvedených byla v roce 1967 nahrazena učebně bojovou raketou 3C6 s oddělenou hlavovou částí 3N15 a doplněna učebně bojovou raketou 9M21 s oddělenou hlavovou částí 9N18F, automobilním jeřábem 8T22, izotermickou stanicí 8T328 (od roku 1973 stanice 9F21, jejichž počet v roce 1981 stoupl na 5) a izotermickou stanicí 2U662. V roce 1971 byly k četě jako klamná technika přiděleny čtyři 130mm raketomety vz. 51. V roce 1982 četa technického zabezpečení zanikla. K její obnově došlo až v prosinci 1989, to ale již nedisponovala speciální technikou.

Výše uvedené tzv. bojové jednotky byly doplněny jednotkami bojového a týlového zabezpečení. V době vzniku základny v létě 1963 mezi zabezpečovací jednotky patřily – spojovací četa, ženijní četa, dopravní četa a hospodářská četa. V září 1964 se všechny uvedené prvky sloučily do velitelské baterie, přičemž z hospodářské čety zůstalo zachováno pouze hospodářské družstvo. Do zmíněné baterie byly včleněny i nově zřízené četa ochrany a družstvo radiační a chemické ochrany. Protože od září 1967 se součástí velitelské baterie stala radiová četa a světlotechnické družstvo, došlo k osamostatnění čety ochrany a ženijní čety, které se reorganizovaly na roty o dvou družstvech, přičemž jejich zbývající prvky by vznikly až při přechodu na válečný stav. Ve stejné době logistické jednotky vytvořily rotu týlového zabezpečení složenou z automobilní (bývalé dopravní) čety, hospodářského družstva, skladů a obvaziště, které doposud působilo samostatně. V uvedené podobě zabezpečovací jednotky působily až do konce 70. let. Ze spojovací techniky měly k dispozici mobilní radiostanice R-118BM a RM-31M, radiopřijímač R-4S nebo přenosné radioreléové stanice RDM-61M, pro radiační a chemický průzkum se využíval OT-65rch a světlotechnická souprava „Světluška“ měla zabezpečit vytyčení přistávací plochy pro vrtulník. Ženijní strojní četa (rota) byla vybavena např. kolovými dozery, automobilními lžícovými rypadly, automobilním jeřábem nebo pojízdným zemním vrtákem.

Počátkem roku 1981 proběhla reorganizace jednotek bojového a týlového zabezpečení. Především zanikly jak četa (rota) ochrany, tak ženijní strojní četa (rota). Velitelská baterie byla přejmenována na baterii velení a v roce 1983 bylo zrušeno světlotechnické družstvo, ale souprava „Světluška“ u útvaru zůstala i nadále. Ze spojovací techniky byly během 80. let dodány radiovozy R-140p, RDM-6p a R-3Sp, zatímco došlo k vyřazení radioautomobilů RM-31M. Postarší OT-65rch byl nahrazen moderním transportérem BRDM-2rch. Na sklonku roku 1989 složení baterie velení doplnila velitelská četa s družstvem zemních strojů a doposud samostatným družstvem radiačního a chemického průzkumu. Ve stejné době se dosavadní automobilní četa u roty týlového zabezpečení vrátila ke svému původnímu názvu dopravní četa. V uvedené podobě zůstaly jednotky bojového a týlového zabezpečení až do zániku útvaru v roce 1991.

O technické zabezpečení se v rámci dělostřelecké základny starala řada dílen, jejichž uspořádání se podle potřeb a možností postupně měnilo. Při vzniku útvaru v roce 1963 se jednalo o tzv. dílnu pro opravy raketové techniky a zbraní, která disponovala raketovou dílnou RM-1 a automobilní dílnou PAD-2. V roce 1964 se osamostatnila automobilní dílna, která kromě PAD-2 získala i dílnu PAD-1 a vyprošťovací automobil. V roce 1967 se zmíněná dílna stala součástí tzv. technické opravny, do níž byly nově začleněny ženijní dílna (ŽPD-1), spojovací dílna (pojízdná dílna M3) a dílna chemického zbrojíře. Ve stejné době byla dílna pro opravy raketové techniky a zbraní přejmenována na raketovou dílnu (s pojízdnou oddílovou dílnou RM-1 na třech automobilech ZIL). Počátkem roku 1981 se dosavadní raketová dílna přejmenovala na opravnu raketové techniky. Zároveň zanikla technická opravna s ženijní dílnou a dílnou chemického zbrojíře a osamostatnily se opravna automobilní techniky a družstvo oprav spojovací techniky. V říjnu 1985 se všechny jednotky technického zabezpečení sloučily do roty oprav techniky tvořené četou oprav raketové techniky, četou oprav automobilní techniky a družstvem oprav spojovací techniky. Poslední změna nastala v prosinci 1989, od kdy se rota oprav techniky skládala z čety oprav výzbroje (s dílnami RM-1 a M3) a čety oprav techniky (s dílnami PAD-2 a PAD-1).


2152. Máte nějaké informace o vojenském útvaru 1748? (odpovídá Pavel Minařík)

Historie VÚ 1748 byla následující:

- 1. listopad 1953

zřízena v Chotěšově Automobilní škola 11. pěší divize

- 1. listopad 1954

přejmenována na Automobilní školu 11. střelecké divize

- prosinec 1954 až leden 1955

přestěhována do Stříbra

- 9. květen 1955

přejmenována na Automobilní školu 19. střelecké divize

- 1. říjen 1957

zrušena


2151. Dobrý den pane doktore. Dovolte, abych Vás požádal o pomoc pro naši útvarovou síň tradic. Jeden z útvarů v našich kasárnách Chválkovice byl VÚ 1901 (10. železniční stavební prapor) Olomouc. Byl byste tak laskav a popsal nám jeho historii, místa dislokace, strukturu, velitele a techniku. Víme jen, že přišel z Rimavské Soboty nebo Jeseníku a poslední velitel byl mjr. Pecha. (odpovídá Pavel Minařík)

10. železniční stavební prapor (VÚ 1901) byl zřízen k 1.10.1959 v posádce Rimavská Sobota a podléhal velitelství 11. železniční brigády sídlící tou dobou v Žilině. Zakládajícím velitelem se stal mjr. Ing. Jaroslav Sotoniak, který útvaru velel až do srpna 1963, kdy ho vystřídal mjr. Ing. Ladislav Vašek. V době svého vzniku se prapor skládal z velitelské čety, dvou železničních stavebních rot (do první náležely tři stavební čety, zatímco druhá byla rámcová s nejnutnějšími velitelskými kádry), strojní čety a automobilní čety. V souhrnu u něj sloužilo okolo 190 vojáků. V září 1962 se uskutečnila první z celé řady reorganizací útvaru, který byl převeden na rámcové počty. Ze dvou železničních stavebních rot zůstala zachována pouze jedna (tvořila ji jediná stavební četa). Současně se dosavadní velitelská četa redukovala na družstvo. Celkový počet vojáků zařazených u praporu se snížil na necelou stovku. V létě 1965 došlo naopak k personálnímu naplnění útvaru, jehož plánované počty se zvýšily na 520 vojáků. Dvě stavební roty se nacházely na plných počtech (každá měla 4 stavební čety), zatímco třetí stavební rota existovala pouze rámcově s nejnutnějším velitelským sborem. Složení praporu doplňovaly velitelská rota (se spojovací četou a automobilní četou), samostatná strojní četa a technická opravna. Část příslušníků útvaru byla nasazena odloučeně při rekonstrukci či výstavbě železničních tratí. V srpnu 1968 se velení útvaru ujal kpt. Ing. Ján Nicák, který po krátké době musel organizovat stěhování útvaru na nové působiště. Posádka Rimavská Sobota totiž byla uvolněna pro potřeby nově vzniklé Střední skupiny sovětských vojsk vytvořené po odchodu většiny invazních jednotek, které 21.8.1968 obsadily Československo. Kasárenský areál čs. armáda opustila během října a následně v něm sídlily útvary sovětské 30. gardové motostřelecké divize rozmístěné na území Slovenska (prapor materiálního zabezpečení a prapor oprav techniky).

Vzhledem k rozmístění 75 tisíc sovětských vojáků se projevil nedostatek ubytovacích kapacit pro čs. armádu a 10. železniční stavební prapor byl přestěhován do posádek Spišská Nová Ves (velitelství), Dolný Kubín a Liptovský Mikuláš. Odloučená dislokace jednotek se ukázala jako nevýhodná a proto o rok později došlo ke sloučení všech součástí útvaru v Olomouci, kde naopak během léta 1969 zanikla řada velitelství a útvarů. Krátce po příchodu do nové posádky se velení útvaru ujal pplk. Ing. Josef Kamenec. Jeho následovníky se stali kpt. Ing. Stanislav Bajzík (od února 1974), mjr. Ing. Oldřich Kotulek (od listopadu 1977) a kpt. Ing. Ladislav Pecha (od listopadu 1985). V roce 1978 proběhla reorganizace útvaru, v jejímž průběhu se plánovaný počet příslušníků snížil z 520 na 460. Prapor nadále tvořily tři stavební roty, z nichž jedna byla na plných počtech (2 čety stavební a četa strojní), druhá na snížených (o 2 četách stavebních) a třetí rámcová (s 1 stavební četou). Samostatná strojní četa zanikla. Velitelskou rotu nahradila tzv. provozní četa, technická opravna se transformovala na četu technického zabezpečení a nově vznikla četa týlového zabezpečení. Nezvyklým prvkem se stala tzv. dopravní četa, v níž byli v letech 1978 až 1987 soustředěni vojáci základní služby vykonávající v běžném železničním provozu funkce výpravčích, strojvůdců, vlakvedoucích nebo posunovačů. Od roku 1981 doplnila zabezpečovací jednotky spojovací četa. Na sklonku října 1987 prodělal útvar další reorganizaci, která byla spojena s jeho přečíslováním na 31. železniční stavební prapor a začleněním do 31. železniční brigády s velitelstvím v Olomouci. Do podřízenosti nově vzniklého brigádního velitelství byla předána většina stavebních a mostních praporů železničního vojska dislokovaných na území Čech a Moravy. Počet příslušníků útvaru se v průběhu reorganizace snížil na cca 430 vojáků. Do složení praporu nadále náležely 3 železniční stavební roty, z toho dvě na plných počtech (o dvou četách stavebních a jedné strojní) a jedna na snížených počtech (s četou stavební a četou zemních strojů). Doplňovaly je jednotky bojového a logistického zabezpečení (provozní četa, spojovací četa, četa technického zabezpečení a četa týlového zabezpečení).

Poslední reorganizace útvaru nastala v říjnu 1992, který byl současně podřízen velitelství 31. železniční brigády ve Valašském Meziříčí (jednalo se o původní velitelství 11. železniční brigády přestěhované v roce 1975 z Žiliny) a přečíslován na 813. železniční stavební prapor. Během reorganizace vzrostly početní stavy útvaru na 560 vojáků. Ze tří stavebních rot měly dvě po 3 stavebních četách, zatímco poslední pouze jednu stavební četu. Vyčleněním strojních čet ze stavebních rot se konstituovala strojní rota. Nově vznikla i samostatná mostní četa. Jednotky bojového zabezpečení se sloučily do provozní roty, zatímco logistiku nadále zajišťovala rota týlového a technického zabezpečení. O opravy a údržbu ubytovacích objektů, stejně tak jako o provoz v nich umístěných technických zařízení, měla pečovat ubytovací četa. Vzhledem k zániku federálního státu se ale již na sklonku téhož roku útvar vrátil do složení 81. (tj. původní 31.) železniční brigády v Olomouci a již potřetí byl přečíslován, tentokrát na 827. železniční stavební prapor. Svoji činnost útvar ukončil k 31.3.1994 v souvislosti se zrušením železničního vojska v České republice. Likvidaci praporu řídil poslední velitel pplk. Ing. Antonín Raizl.

Železniční jednotky používaly širokou škálu specializované techniky. U stavebních čet byly k dispozici především motorové utahováky kolejových matek, ruční podbíječky pražců, vrtačky či pily na kolejnice. Strojní čety disponovaly zejména pokladači kolejových polí, strojními podbíječkami pražců, stroji na směrování kolejí, stroji na zaštěrkování kolejí, kozovými jeřáby SKJ nebo rozrývači kolejového lože. U stavebních rot byly taktéž k dispozici pojízdné automobilní dílny PAD-1 a ženijní pojízdné dílny ŽPD-1 (obě instalované na automobilu P-V3S). Speciální vybavení mostní čety reprezentovalo především beranidlo pro zarážení nosných trámů do dna vodních toků. Různorodou techniku doplňovaly traťové motorové a přívěsné vozíky, železniční tahače, kráčivé zhutňovače, pluh na úpravu štěrkového lože, železniční podvozky, souprava na odminování železnice nebo naopak pro zatarasování kolejí. Kromě běžné automobilní techniky do vybavení útvaru patřila automobilní lžícová rypadla, pásové buldozery, těžké tahače s podvalníky nebo střední vyprošťovací automobily. U technických zabezpečovacích jednotek byla k dispozici ženijní pojízdná dílna ŽPD-3 (od konce 70. let ŽPD-2), pojízdná automobilní dílna PAD-2, elektrická pojízdná dílna EPO (využívaly různý počet automobilů P-V3S) a těžké vyprošťovací jeřáby. Ze spojovací techniky byly k dispozici především mobilní radiostanice RM-31M na automobilu T-805 a RM-31A na terénním automobilu GAZ-69, které doplňovaly přenosné radiostanice RF-11M. Na přelomu 70. a 80. let se přestala používat radiostanice R-31A a naopak byly dodány přenosné radiostanice R-105D, radioreleové RDM-61M a radiovůz R-3Ap. Během 1. poloviny 80. let zastaralé RF-11M vystřídaly moderní RF-10. Počátkem 90. let došlo k vyřazení radiostanic R-105D. V případě potřeby byly pro odražení útoku protivníka nejprve k dispozici samopaly 24, doplněné lehkými kulomety vz. 52/57 a pancéřovkami 27. V následujících desetiletích došlo k jejich postupnému nahrazení modernější výzbrojí. Během 1. poloviny 60. let byly dodány univerzální kulomety vz. 59L, ve 2. polovině 70. let samopaly vz. 58 a ve 2. polovině 80. let pancéřovky RPG-75.

Další informace můžete získat z archivního fondu VÚ 1901, který je uložen ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR, náměstí Republiky 4, Olomouc 771 11.


2150. Na Pavlovských vrších nedaleko Mikulova, okres Břeclav, je nejvyšší vrchol Děvín 550 m n. m. a na něm televizní vysílač 57 m vysoký. V 80. letech, a pak ještě i 90. letech 20. století, zde byla odloučená jednotka cca 5 (různilo se to) vojáků základní služby – spojařů. Na věži měli anténu, v domku pod ní nějakou tu zesilovací aparaturu a pár metrů vedle domek – ubikaci. Taky tam měli nějaký spojařský automobil ZIL s anténami a aparaturou (údajně spoje ze zlata, nebo stříbra, prostě to je nejlepší vodič) se složenými anténami. V případě války s tím měli odjet někam do lesa, složit to a fungovat jako záložní převaděč. Velení měli mít snad ve Šlapanicích u Brna. Prosím nevíte, co by to mohlo být za útvar (Šlapanice i posádka Děvín)? Stačí mi stav v letech 1987-89, kdy jsme tam byli jako Svazarmovci. Děkuji moc. (odpovídá Pavel Minařík)

Zmiňované velitelství ve Šlapanicích nikdy nefigurovalo jako samostatná posádka, ovšem v jejich blízkosti se nachází letiště Brno-Tuřany. Na něm byl od poloviny 80. let dislokován 8. stíhací letecký pluk, jehož činnost zabezpečovaly 31. letištní prapor a 17. prapor radiotechnického zabezpečení. Působnost uvedených útvarů se ovšem soustřeďovala na letiště nebo jeho bezprostřední okolí. Všechny zmiňované útvary patřily do složení brněnské 2. divize PVOS. V nedalekých Rebešovicích, které byly při konverzaci vojáků či pozdějších vzpomínkách zaměněny se Šlapnicemi, se od roku 1977 nacházel 2. provozní prapor zajišťující spojení pro potřeby 2. radiotechnické brigády s velitelstvím v Brně. Jeho součástí mimo jiné bylo vysílací středisko velitelského stanoviště. Právě tato jednotka měla svoje odloučené stanoviště v lokalitě vrch Děvín. Odloučené radiové družstvo zde obsluhovalo stacionární radiostanici R-118st a k dispozici bylo i její mobilní provedení R-118-p na automobilu ZIL-131. V obou soupravách se nacházely: vysílač R-118, přijímač (AMUR nebo R-311 nebo R-154), usměrňovač VSR-15, dálnopisný stroj (ST-35 nebo D-302), skříňka dálkového ovládání, dvě elektrocentrály, souprava antén a další příslušenství. Podle způsobu vysílání (zvoleného kmitočtu) dosah radiostanice činil 100 až 600 km, za přesunu od 30 do 50 km.


2149. Dobry den, rad by som sa dozvedel nieco viac o jednotkach, ktore za zucastnili leteckeho cvicenia na dialnicnom useku pri obci Stranecka Zhoř v roku 1980. Ako dlho trvalo cvicenie? Ktore zabezpecovacie jednotky sa zucastnili cvicenia, ktore letecke pluky vyuzili spominany usek dialnice ? Dakujem. (odpovídá Pavel Minařík)

Letiště Měřín (neoficiálně nazývané jako Stránecká Zhoř) se nachází v nadmořské výšce 510 m na 136,8 až 139,2 km dálnice D-1 ve směru Praha – Brno, 6 km severozápadně od města Velké Meziříčí. Stavba byla dokončena v r. 1976. Osa vzletové a přistávací dráhy (VPD) je orientována 295 stupňů – 115 stupňů. Betonová VPD o tloušce 82 cm má rozměry 2100 x 25,5 m s oboustranným 150 m dlouhým předpolím. Dráha byla po obou stranách doplněna bočními bezpečnostními travnatými pásy o šířce 15 m. Jednopásmová VPD se svažuje od středu k oběma prahům (výškový rozdíl činí 8 m) a není vybavena pojížděcí drahou. Provozní stojánky na obou koncích VPD o rozměru 150 x 25 m byly původně odděleny od dálnice 10 m širokým travnatým pásem a s VPD je spojovaly betonové dráhy široké 15 m. Letiště mohly využívat jak bojové (MiG-23, MiG-21, MiG-15, Su-7), cvičné (L-29, L-39) či dopravní letouny An-24, Il-14, tak i vrtulníky. Řízení letů se provádělo z mobilního startovného velitelského stanoviště. Během provozu letiště používalo volací znak DOPIS. Letiště bylo předurčeno pro letištní manévr 20. sbolp z Náměšti nad Oslavou.

O využití letiště Měřín k mírovému letovému provozu bývalé ČSLA se nám bohužel v písemnostech uložených ve Vojenském ústředním archivu – Vojenském historickém archivu Praha (MNO, 1. sld, 34. sbold, 4. slp, 6. sbolp) nepodařilo najít žádné údaje. Můžeme tak vycházet pouze z informací zveřejněných v knižních publikacích věnovaných čs. vojenskému letectvu.

V knize „ Letiště. Odkud vzlétali a kde přistávali letci československého a českého vojenského letectva “ je uvedeno, že z letiště Měřín se létalo např. během letecko-taktického cvičení (LTC) ve dnech 19.9. až 3.10.1980. Jako zúčastněné útvary jsou uváděny 4. slp Pardubice s 12 MiG-21MF, 6. sbolp Přerov s 12 MiG-21MF a 28. sbolp Čáslav se 6 MiG-23BN. Coby značkující nepřítel mělo létat 26 Su-7. Před zahájením letového provozu proběhlo pečlivé očištění VPD odmrazovacím zařízením OZ-64 zavěšeným na přední části cisternového automobilu T-111C.

Poněkud odlišné informace jsou uvedeny v knize „ Osmadvacítka. Historie 28. stíhacího bombardovacího leteckého pluku “. Tentokrát je zmiňována účast pouze čtyř stíhacích bombardovacích letounů MiG-23BN ve dnech 24.-25.9., které pilotovali mjr. Hřebačka, mjr. Novák, mjr. Kytler a kpt. Král. V rámci nácviku zmínění piloti již v srpnu nacvičovali přistání na úzkou a krátkou VPD na továrním letišti v Kunovicích.

Upřesňující informace byly publikovány rovněž v knize „ Zrušená křídla. Poznámky k československému a českému vojenskému letectvu v letech 1989 až 1994 “ ve které je uváděno, že 12 letounů MiG-21MF od 4. slp se zúčastnilo LTC ve dnech 24.-25.9.1980, zatímco letouny MiG-23BN od 28. sbolp měly na dálnici působit následně ve dnech 25.-26.9.1980. Letecké údery protivníka značkovala 2. a 3. letka 28. sbolp a jedna letka 20. sbolp z Náměště s letouny Su-7.

V téže knize je zmiňována druhé LTC na dálniční VPD u Měřína a to na přelomu září a října 1985. Od 28. sbolp se ho tentokrát ve dnech 28.9.-1.10. zúčastnilo 8 letounů MiG-23BN. Dále se mělo jednat o roj nově dodaných strojů Su-25K od 30. bilp z Pardubic. Podle knihy „ Psohlavci letectva. Historie 5. stíhacího leteckého pluku a útvarů na letišti Líně “ se měli LTC podílet rovněž vybraní piloti (s letouny MiG-21), kteří prováděli přelet na po rojích. Jejich činnost měl zajišťovat letištní prapor a prapor radiotechnického zabezpečení z letiště Líně.

Kromě dvou výše uvedených letových akcí bylo letiště Měřín zřejmě využíváno i při dalších cvičeních. Např. v knize „ O létání v Bechyni“ je zmiňováno přistání příslušníka štábu 1. sld Bechyně pplk. Františka Hlavničky s letounem MiG-21MF dne 27.9.1982, které je doloženo v jeho zápisníku letů. Při jiné příležitosti měl na témže letišti přistát se spárkou MiG-21.

Z výše uvedených informací lze usuzovat, že činnost letek či rojů jednotlivých leteckých pluků na dálničním letišti Měřín probíhala v rámci příslušných LTC po etapách (nikoliv souběžně), přičemž ji zajišťovaly zabezpečovací útvary (letištní prapor a prapor RTZ) toho pluku, jehož letouny letiště právě využívaly. S největší pravděpodobností se jednalo zejména o útvary 10. letecké armády, respektive 1. stíhací letecké divize a 34. stíhací bombardovací letecké divize.

Účast letounů PVOS v LTC na letišti Měřín není v literatuře uváděna, nicméně na internetu lze nalézt zmínku, že zde v roce 1980 i 1985 přistával i bývalý příslušník 11. stíhacího leteckého pluku ze Žatce a pozdější předváděcí pilot letounu MiG-29 Václav Vašek. Nicméně v jeho knize vzpomínek „Oprášené etudy vonící luftem“ se o tom nezmiňuje. Nasazení letounů MiG-21 v r. 1980 či MiG-23 v r. 1985 na dálniční VPD není uváděno ani v knihách „ Říkami mu Korea. O lidech a letadlech z letiště Žatec v období 1946 až 1994 “ či „ 11.stíhací … „Invazní“ v dokumentech, fotografiích a vzpomínkách období let 1951 až 1993 “.

Další informace se můžete pokusit zjistit ve Vojenském ústředním archivu – Správním archivu AČR v Olomouci, kde jsou uloženy nejenom archivní fondy všech zabezpečovacích útvarů letectva působících v 80. letech, ale i velitelství 10. letecké armády nebo 28.sbolp.


2148. Dobrý den, prosím nějaké info o VÚ 2701 a VÚ 9664 České Budějovice. Sloužil zde v letech 1964-1966 můj děda, jako řidič tanku. Bylo by možné zjistit u jaké roty, čety sloužil? Posádku tanku atd. Předem děkuji za odpověď. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 2701 byl 15. školní tankový prapor. Vytvořil se v září 1961 a podléhal velitelství 15. motostřelecké divize. U útvaru probíhal specializovaný výcvik velitelů a řidičů tanků (nejprve T-34/85, později T-54A) a samohybných děl (SD-100). Svoji činnost jako samostatný útvar ukončil v srpnu 1969, kdy byl včleněn do 20. tankového pluku v Českých Budějovicích jako jeho 3. tankový prapor. Výcvik příslušníků tankových osádek následně převzaly útvary Východního vojenského okruhu.

Krycí číslo VÚ 9664 používal již zmíněný 20. tankový pluk. Útvar vznikl na sklonku roku 1950 jako 1. tankosamohybný prapor. Patřil do sestavy tehdejší 1. pěší divize a základem pro jeho zformování se stala 1. baterie 351. tankosamohybného dělostřeleckého pluku z Jinců. Na podzim následujícího roku došlo k rozšíření útvaru na 1. tankosamohybný pluk. Další změna následovala v říjnu 1958, kdy byl reorganizován a přečíslován na 20. tankový pluk. Ve stejné době došlo k přejmenování jeho nadřízeného velitelství z 15. střelecké divize (tj. původní 1. pěší) na 15. motostřeleckou divizi. Od roku 1962 se útvar stal nositelem čestného názvu „československo-bulharského přátelství“. Svoji činnost 20. tankový pluk ukončil na přelomu let 1989 a 1990. V rámci tzv. jednostranné odzbrojovací iniciativy států Varšavské smlouvy byl nejprve k 1.8.1989 vyjmut z bojové pohotovosti a následně po odevzdání veškeré bojové techniky k 28.2.1990 zrušen.

Ohledně jmenných seznamů rot a čet byste se musel obrátit na Vojenský ústřední archiv (Pilotů 217/12, 161 00 Praha 6 – Ruzyně), kde jsou uloženy archivní fondy obou útvarů. Není nám ovšem známo, zda se dochovaly či nikoliv.


2147. Prosím něco o VÚ 5485 České Budějovice. Děkuji. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 5485 vznikl v 1.9.1978 jako Velitelská baterie náčelníka RVD 15. motostřelecké divize. Jednalo se o málo početný útvar, který čítal pouze 25 vojáků. Jeho příslušníci byli rozděleni mezi velitelství, vyhodnocovací ústřednu (s fotolaboratoří), průzkumnou četu (se dvěma dělostřeleckými pohyblivými pozorovatelnami OT-65DPP) a radiovou četu (s mobilní radiostanicí R-3D na GAZ-66, RM-31M na T-805, R-3AT na P-V3S a OT-64R-3 s R-108). V lednu 1981 proběhla reorganizace útvaru na 15. baterii velení a dělostřeleckého průzkumu. Plánované počty vojáků ovšem setrvaly na původní úrovni. Dosavadní vyhodnocovací ústředna byla přejmenována na průzkumovou ústřednu, jinak zůstala vnitřní organizace nezměněna. V roce 1983 se změnila modifikace OT-64 na R-3MT se zařízením T-219 a v roce 1987 došlo k nahrazení radiostanice RM-31M za modernější R-3S na P-V3S. V nezměněné podobě útvar přetrval do 1.12.1990, kdy byl zrušen.


2146. Chci se zeptat, jak se jmenoval vojenský útvar v Pohořelicích, který v roce 1973 používal označení VÚ 2479. Dále by mě zajímalo, jaký vojenský útvar z Pardubic mohl v roce 1967 zřizovat brod přes Labe pomocí položených panelů. (odpovídá Pavel Minařík)

V prvním případě se jednalo o 9. železniční pluk Pohořelice, který působil v letech 1965 až 1987. Brod přes řeku Labe s největší pravděpodobností pokládaly jednotky 1. ženijní brigády z Pardubic.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. | 1951. - 1965. | 1966. - 1980. | 1981. - 1995. | 1996. - 2010. | 2011. - 2025. | 2026. - 2040.
2041. - 2055. | 2056. - 2070. | 2071. - 2085. | 2086. - 2100. | 2101. - 2115. | 2116. - 2130. | 2131. - 2145. | 2146. - 2160.
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Pilotů 217/12, 161 00 Praha 6, mail: podatelna-vua@army.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist