3

45. Vo vašom výbornom projekte žial postrádam informácie o SNP (alespoň som ich nenašiel), pritom aj toto obdobie je súčasťou histórie československej armády. V súvislosti so SNP by ma zaujímali detailnejšie informácie o úlohe ako aj hodnotenia vedúcich vojenských osobností SNP, konkrétniejšie Goliana, Viesta a Malára. (31. 10. 2001)

Máte pravdu, že povstalecká armáda na Slovensku byla prohlášena za součást československé armády bojující na straně spojenců proti Německu. Na našich stránkách však o této armádě údaje nenaleznete, neboť se zaměřujeme na československou armádu v letech 1918 až 1939 a 1945 až 1992, s určitým přesahem (československé legie, Armáda ČR). Chceme totiž psát o tom, co dlouhodobě studujeme v archivech, čemu se řadu let věnujeme a čemu, jak doufáme, většinou rozumíme.

Pokud jde o vedoucí vojenské osobnosti SNP zkuste se podívat v knihovně po knize „Povstalečtí generálové“ nebo se můžete o radu obrátit na Vojenský historický ústav v Bratislavě, jehož pracovníci se SNP zabývají. Dostal jsem také informaci, že Muzeum SNP vydalo publikaci „Zabudnutí velitelia“, která by vás mohla zajímat.


44. Zajímalo by mě, jaký typ raket se nacházel ve vojenském prostoru nad obcí Tržek u Klatov (železniční stanice Nemilkov). Jednalo se o SS-20? (1. 11. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)

Jak již jsem uvedl v odpovědi na otázku č. 23, rakety středního doletu RSD-10 (tj. SS-20) nebyly rozmístěny na území bývalého Československa. Dosah těchto prostředků (dolet 5000 km) prakticky vylučoval jejich dislokaci mimo území bývalého SSSR. Uvedené raketové komplety zasáhly i ty nejzápadnější cíle na teritoriu evropských státu NATO aniž by musely opustit sovětské území. Se střelbou na cíle na území USA se v jejich případě nepočítalo, protože atlantické pobřeží USA odděluje od břehů západní Evropy vzdálenost 6000 kilometrů.

V případě lokality Tržek u Klatov se jedná o palebné postavení bývalého 2. protiletadlového raketového pluku z Janovic, který byl vybaven protiletadlovými raketovými komplety KUB.


43. Při studiu historických materiálů týkajících se zabezpečení vojsk materiálem v poli, jsem narazil v „Pěchotních rozhledech“ na jejich část pod názvem „Intendanční rozhledy“. Nevíte, jsou-li někde k dispozici (např. ve VHA)? (22. 9. 2001)

Československá předmnichovská armáda vydávala vojenský odborný časopis s názvem „Vojenské rozhledy“, který se dělil na všeobecnou část (vlastní Vojenské rozhledy) a speciální části zaměřené na jednotlivé druhy vojsk (např. Pěchotní rozhledy, Letecké rozhledy nebo Vámi zmiňované Intendanční rozhledy). Kompletní řadu tohoto časopisu mají v knihovně Historického ústavu AČR v Praze. Předpokládám, že by dále měla být k dispozici v knihovně Vojenské akademie Brně, v Národní knihovně v Praze a ve státních vědeckých knihovnách v bývalých krajských městech. Při vyhledávání v katalogu doporučuji nejprve hledat heslo „Vojenské rozhledy“, teprve pokud tam není, zkusit „Intendanční rozhledy“.


42. Jsou někde dostupné oficiální informace o československých ztrátách v letech 1939 až 1945, rozdělené na civilní obyvatelstvo, zahraniční armády, občany židovské národnosti apod.? (10. 10. 2001)

Jediný seriózní rozbor československých ztrát za 2. světové války vyšel, pokud vím, ve sborníku „Cesta do katastrofy – Československo-německé vztahy 1938-1947“, vydaném pražským Ústavem mezinárodních vztahů v roce 1993. Protože jeho sehnání nebude asi úplně jednoduché, uvádím z něj to nejdůležitější:

popravení českoslovenští občanéasi 8 500
zemřelo ve vězení, v koncentračních táborech, při pochodech smrtiasi 20 000
oběti bojů v českých zemích, hlavně v květnu 1945asi 8 000
zahynulí antifašisté německé i české národnosti v odtrženém pohraničíasi 1 000
oběti na Slovensku za SNP a po jeho porážceasi 19 000
zahynulo při bombardováníasi 4 000
zahynulo při pracovním nasazeníasi 3 000
padlo československých vojáků na východní frontěasi 5 600
padlo československých vojáků na ostatních frontáchasi 1 200
oběti rasové perzekuce z řad romského obyvatelstva z území Československaasi 7 000
oběti rasové perzekuce z řad židovského obyvatelstva z území Československaasi 265 000
celkemasi 343 000

Z těchto čísel podložených archivními materiály vyplývá, že celkové ztráty Československa za 2. světové války byly o něco nižší než běžně udávaných 360 000 mrtvých a že většinu obětí tvoří židovské obyvatelstvo (asi 77 %).


41. Zajímá mě dislokace hraničářských praporů, konkrétně informace o hraničářském praporu v Břeclavi do roku 1938. Jak spolupracovaly tyto jednotky s SOS při květnové a zářijové mobilizaci v roce 1938, obsazoval tento prapor pohraniční opevnění na jižní hranici s Rakouskem a v jakém prostoru? (10. 10. 2001)

Na jižní Moravě nebyl až do května 1938 dislokován žádný hraničářský prapor. Jen v letech 1920 až 1922 působil v Břeclavi a v Mikulově hraničářský prapor 3. Až v důsledku posilování ochrany hranice po anšlusu Rakouska sem byly urychleně přesunuty v dubnu 1938 hraničářský prapor 3 ze Žamberka (do Moravských Budějovic) a v květnu 1938 hraničářský prapor 11 z Parkanu (do Hrušovan u Brna). Za mobilizace v září 1938 vznikly spojeních těchto hraničářských praporů se strážními prapory a jedním pěším praporem dva hraničářské pluky, a to hraničářský pluk 3 (hraničářský prapor 3, strážní prapor XXXVI a strážní prapor XXXVII) a hraničářský pluk 11 (hraničářský prapor 11, strážní prapor XXXIV a III. prapor pěšího pluku 31). Hraničářský pluk 3 podléhal skupině 2 (bránila úsek zhruba od česko-moravského pomezí po Znojmo), hraničářský pluk 11 hraniční oblasti 38 (bránila úsek zhruba od Znojma po česko-slovenskou hranici) – stanoviště velitele tohoto pluku bylo v Litobratřicích. Více informací z mobilizace bohužel nemám. Zcela určitě však oba pluky obsazovaly objekty lehkého opevnění ve svých úsecích.


40. Zajímají mě objekty opevnění ve výcvikovém prostoru Jince (Brdy), konkrétně lokalita Jordán, kde se nachází asi pět bunkrů různých typů a velikostí, včetně toho, u něhož se natáčela scéna z filmu „Obecná škola“. Tento je relativně velký a má jedno podzemní podlaží. Nikde jsem nenarazil na nějaké bližší informace. (1. 10. 2001)

Ve výcvikovém prostoru Jince se nachází celkem pět pevnostních objektů. Ten největší, který si také zahrál ve filmu „Obecná škola“, je zkušební pěchotní srub postavený v roce 1936. Tento objekt těžkého opevnění sloužil ke zkušebnímu postřelování a výcviku osádek. Dále můžete nalézt čtyři objekty lehkého opevnění, a to dva objekty vzor 36 (typ A a C) a dva objekty vzor 37 (typ A-180 a B2-90). Původně zde ještě stály další dva objekty vzor 36, ty však byly v rámci zkoušek odolnosti ještě před válkou rozstříleny. Základní údaje o tomto opevnění můžete nalézt v knize L. Aron a kolektiv „Československé opevnění 1935-1938“.


39. Zajímalo by mě, zda čtyři pecky na uniformě mají význam štábního četaře a co vlastně přídomek štábní znamená. Dále bych chtěl vědět, co označovaly plechové štítky s čísly na uniformách (konkrétně číslo 10). (2. 10. 2001)

Čtyři pecky na uniformě měl rotný, hodnost štábní četař československá meziválečná armáda neznala. Existovala ale hodnost štábní rotmistr, štábní praporčík nebo štábní kapitán, přičemž slovo „štábní¨“ nemělo žádný konkrétní význam (např. že by dotyčný sloužil ve štábu). Plechové štítky s čísly uváděly číslo praporu nebo pluku, u kterého dotyčný sloužil. Ve vašem případě půjde s největší pravděpodobností o pěší pluk 10 nebo o dělostřelecký pluk 10.


38. Můj dotaz se týká tankového vojska z období první republiky, kdy jsme měli asi 350 tanků. Byly tyto tanky rozděleny na samostatné divize nebo přiděleny k pěším divizím? A kde byly rozmístěny v době mobilizace? (9. 10. 2001)

Ve své válečné organizaci (tedy po vyhlášení všeobecné mobilizace) měla československá armáda tanky zařazeny jednak v rámci tankových praporů rychlých divizí (teoreticky 49 tanků u praporu, prakticky kolem 40 tanků) a dále v rámci smíšených přezvědných oddílů pěších divizí (3 tanky). Protože však skutečný počet tanků v září 1938 byl menší než se plánovalo, nepodařilo se tankovou technikou plně vybavit ani rychlé divize (plánované dva tankové prapory měla 1. a 4. rychlá divize, 2. rychlá divize měla jeden prapor a 3. rychlá divize dokonce jen jednu tankovou rotu), ani pěší divize (řada záložních divizí měla smíšené přezvědné oddíly bez tanků). Ke dni 30. září 1938 byly tankové prapory rozmístěny takto:

1. tankový praporu II. sboruprostor Turnov
2. tankový praporu 1. rychlé divizeprostor Pacov
3. tankový praporu 2. rychlé divizena cestě do prostoru Jaroměřice nad Rokytnou
7. tankový praporu 4. rychlé divizeprostor Soběslav
8. tankový praporu 4. rychlé divizeprostor Soběslav
samostatná rotau 3. rychlé divizeprostor Levice

1. tankový prapor, který měl být součástí 1. rychlé divize, byl ještě před vyhlášením mobilizace odeslán jako záloha do severních Čech a zůstal zde až do půlky října. 3. tankový prapor byl 25. září odvelen od 2. rychlé divize ke 4. rychlé divize, již 29. září však dostal rozkaz vrátit se zpět ke své divizi a počátkem října byl odeslán ke 3. rychlé divizi na Slovensko.

Zajímavé je, že za mobilizace byly postaveny také tankový prapor 4 (pro 2. rychlou divizi), tankové prapory 5 a 6 (pro 3. rychlou divizi) a tankové prapory 11, 12 a 13 (pro Hlavní velitelství). Všechny tyto prapory však bez jediného tanku zůstaly v mobilizačních stanicích.


37. Byla by šance ubránit se bez cizí pomoci v případě dokončení pevností na plánovanou úroveň v roce 1940? (28. 9. 2001)

Především je třeba říci, že výstavba československého opevnění měla skončit až počátkem 50. let, v roce 1940 měla být hotova první, nejdůležitější část (celé lehké opevnění, souvislé těžké opevnění na severní a jižní hranici). Je také dost možné, že by ve střední Evropě došlo k nějaké zásadní politické změně, která mohla výstavbu československého opevnění zásadně ovlivnit a změnit dosavadní plány (například obsazení Polska Německem, státoprávní změny na Slovensku apod.). Nicméně pokusím se odpovědět na otázku za předpokladu, že by se nic nestalo a politická situace (vnitřní i zahraniční) by v roce 1940 byla stejná jako v roce 1938.

Není pochyb o tom, že obranyschopnost Československa by se zvýšila. Lehké opevnění by krylo státní hranici i vnitrozemí, těžké opevnění by souvisle zabezpečilo severní a jižní hranici. Pěchotní sruby by byly vybaveny minomety a kulometnými věžemi, tvrzové objekty by dostaly navíc houfnice, dělové a minometné věže, plus vnitřní vybavení. Také československá armáda by si polepšila. Měla by více protitankových kanonů, více tanků (hlavně vynikající LT-38), granátomety, miny, protiletadlová děla a nejspíš i kvalitní letadla (bombardér A-300, stíhačka B-35). Jenže stejným způsobem by se posílila i německá armáda! Jinými slovy, měla by více tanků (ne už převážně jen Pz I a II), více letadel (Bf-109, Ju-87, Ju-88), nejspíš i více výsadkářů (ne jen narychlo vytvořený prapor). A protože ekonomické možnosti Německa byly daleko větší, je zřejmé, že za ony dva roky by se německá armáda vyzbrojila mnohem více než armáda československá. Československo v roce 1938 postavilo do pole zhruba 42 divizí, čímž prakticky vyčerpalo své lidské zdroje, a stejnou sílu by tedy postavilo i v roce 1940. Německo disponovalo na podzim 1938 zhruba 60 divizemi, v roce 1940 ovšem již zhruba 160 divizemi a tento počet se stále zvyšoval.

Z těchto faktů jasně vyplývá, že když nebyla šance ubránit se Německu v roce 1938, nemohla být ani v roce 1940. Na samostatnou obranu proti Německu jsme snad mohli pomýšlet do poloviny 30. let, tj. než zavedlo všeobecnou brannou povinnost a začalo budovat armádu bez jakýchkoliv omezení, a i to jen v případě, že by války nebyla dlouhá a neumožnila Německu využít jeho velký lidský a ekonomický potenciál.


36. V literatuře se uvádí, že rozhodující vliv na výstavbu československého opevnění měla Francie. Zajímalo by mě, zda je to pravda? (21. 9. 2001)
Tvrzení, že zásadní vliv na výstavbu československého opevnění (a také na československou armádu vůbec) měla Francie, lze najít prakticky v každé knížce s touto tématikou. Pokud je mi ale známo, ani v jednom případě autoři neuvedli žádný důkaz, například odkaz na archivní dokument nebo na vzpomínky bývalých československých vojáků.

Já sám mohu říci, že jsem na žádný doklad o přímém vlivu Francie na výstavbu opevnění nenarazil. Spíše naopak. V dokumentech Vojenské kanceláře prezidenta republiky, která se otázkou opevnění na počátku 30. let zabývala, je pouze zmínka o Francii jako o státu, který chrání své hranice opevněním. V jiném dokumentu z návštěvy československé vojenské delegace ve Francii v roce 1934 je uvedeno, že francouzští generálové Gamelin a Mittelhauser vylučovali systematické opevnění v Československu po vzoru Francie a doporučovali opevnit jen vybraná místa. A konečně bývalý pracovník operačního oddělení Hlavního štábu plukovník Josef Fetka ve své práci o československé meziválečné armádě napsal, že důvody vedoucí k výstavbě opevnění nebyly důsledkem nějakého nátlaku Francouzské vojenské mise nebo požadavku generálního štábu francouzské armády.

Také pomoc Francie při řešení konkrétních technických problémů souvisejících s opevněním je zřejmě přeceňována. Z výborné studie na toto téma otištěné v Historii a vojenství 1999/4, s. 814 – 847, vycházející hlavně ze vzpomínek bývalých pracovníků ŘOPu, vyplývá, že francouzská armáda připravila pro naše důstojníky přednášky, ukázala jim Maginotovu linii a vyslala do Prahy své odborníky na konzultace, ale nic více. Neposkytla jediný výkres, jediný plán, žádnou technickou dokumentaci – to vše jsme si museli obstarat sami. Žádný objekt československého opevnění nebyl tedy postaven podle francouzského vzoru.
Na základě výše uvedených faktů si proto dovoluji konstatovat:

1) vliv Francie na rozhodnutí stavět v Československu opevnění byl minimální,
2) vliv Francie na technické provedení československých pevnostních objektů zpočátku určitý byl, později se stále zmenšoval, koncem 30. let již byl minimální.


35. Můžete mi poskytnout údaje o vrtulníkových letkách AČR? (20. 9. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)

Stručnou charakteristiku jediného útvaru vrtulníkového letectva vzdušných sil AČR podává článek Jaroslava Špačka „33.základna vrtulníkového letectva“, publikovaný v časopise České letectvo a PVO, duben 1996. V článku je uvedeno i vnitřní členění základny na 331.letku bojových vrtulníků a 332.letku dopravních a speciálních vrtulníků, včetně typů a počtů jednotlivých vrtulníků.

Další údaje o historii některých zrušených vrtulníkových útvarů (11.vrp, 51.vrp) a jednotek (1.ltvpz, 52.ltvpz, 31.smltvpz) lze získat v knize „Zrušená křídla“, Miroslav Lorenc a Stanislav Rogl, Votobia 1999.

Informace o působení vrtulníků na prostějovském letišti (12.vrp, 51.vrp) obsahuje článek „Vrtulníky v Prostějově“, Armádní zápisník, roč. 2001, č.6, str. 24-25.


34. Vím, že 1. 1. 1966 přešla Pohraniční stráž a Vnitřní stráž do podřízenosti MNO. Neznám ale přesná data, kdy se PS stala jedním z druhů pozemních vojsk ČSLA (nemýlím-li se, tak část roku 1966 byla podřízena přímo ministerstvu) a dále bych rád věděl, kdy byla Vnitřní stráž zrušena. Děkuji. (13. 9. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)

Jak již je uvedeno v úvodní studii k tématickému bloku „Čs. armáda po roce 1945“, v polovině 60. let se začala výrazně projevovat opětovná snaha velení Sovětské armády rozmístit na našem území svoje jednotky, čímž by byla vyplněna mezera mezi skupinami sovětských vojsk v NDR a MLR. Politické vedení našeho státu a velení čs. armády se tomu snažilo zabránit převedením pohraniční a vnitřní stráže od ministerstva vnitra k ministerstvu obrany. Převedení se realizovalo dnem 1.1.1966, čímž došlo k vytvoření tzv. jednotných ozbrojených sil a početní stav ČSLA se zvýšil z dosavadních 204 tisíc osob na 235 tisíc osob. Pohraniční stráž dostala do své výzbroje těžkou techniku (T-54, OT-64, ShD-152, Bzk-82, RM-130) a pro velení Varšavské smlouvy se vypracovalo hlášení o navýšení bojové hodnoty naší armády o dvě až tři divize.

Před reorganizací čítaly PS a VS téměř 33 tisíc osob. K MNO bylo převedeno více než 16 tisíc příslušníků PS a necelé 2 tisíce příslušníků VS. V rámci MV zůstalo přibližně 2 tisíce bývalých příslušníků PS a VS. Ze zrušených nebo reorganizovaných jednotek PS a VS přešlo k jiným druhům vojsk ČSLA postupně více než 13 tisíc osob, z toho téměř 10 tisíc osob k silničnímu vojsku.

V rámci zmíněné reorganizace Pohraniční stráže došlo dnem 1.4.1966 ke zrušení vojskové ochrany státní hranice s NDR, což bylo spojeno se zrušením brigád pohraniční stráže v Děčíně a Ostrově nad Ohří. Uvedenou hranici nadále střežili pouze příslušníci pohraničních oddělení SNB. V průběhu reorganizace dále zanikla velitelství praporů u zbývajících sedmi brigád PS a současně bylo zrušeno učiliště vojsk MV v Bruntále. Velitelství PS přímo podléhalo ministrovi národní obrany. V rámci celkové reorganizace MNO, provedené k 1.11.1966, přešlo Velitelství PS do podřízenosti náčelníka nově vytvořené Hlavní správy pozemního vojska. Na úroveň samostatného operačního velitelství, přímo řízeného ministrem národní obrany, tj. mimo rámec zmiňované HSPV, bylo velitelství PS zpětně reorganizováno dnem 1.9.1968.

K ministerstvu vnitra byla PS od ministerstva národní obrany opětně převedena dnem 1.1.1972, ovšem již bez těžké bojové techniky.

Vnitřní stráž, jako složka vojsk pověřená ochranou a obranou objektů zvláštní důležitosti, byla zrušena k 1.7.1966. Dnem 30.6.1966 zanikl pluk VS Praha a prapory VS Záluží, Semtín, Brno, Strážské a Trnava. Do složení ČSLA byl převeden pouze reorganizovaný 6.strážní prapor Příbram-Dubno (podřízen velitelství Západního vojenského okruhu) a řada samostatných rot a čet ze složení rušeného strážního pluku a strážních praporů (podřízeny místně příslušným krajským vojenským správám). Vojsková ostraha byla ponechána u 26 objektů, zatímco u 17 objektů byla zrušena. V podřízenosti MV zůstal pouze 7.zvláštní prapor MV – Hradní stráž a zabezpečovací jednotky Ministerstva vnitra ČSSR (zabezpečovací prapor) a krajských správ MV (zabezpečovací roty), celkem cca 1 300 osob.

Vojska MV přetrvala až do vzniku samostatné České republiky, kdy byla na základě zákona č. 26/1993 Sb. zrušena dnem 30.6.1993.


33. Vyšel někdy u nás Vojenský atlas, ve kterém by byla obstojně zastoupena druhá světová válka. Moc Vám děkuji za zodpovězení. (31. 8. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)

Pravděpodobně se Vám jedná o Československý vojenský atlas, vydaný v Našem vojsku v roce 1965. V jeho vojensko-historické části jsou 2. světové válce věnovány mapy na str. 318 až 363. Nezaměňovat s Vojenským zeměpisným atlasem, vydaným v roce 1975, který obsahuje pouze geografickou část.

Bohaté mapové přílohy, zobrazující bojové operace na frontách 2.světové války, obsahuje rovněž všech 12 svazků „Dějin druhé světové války 1939 – 1945“, vydaných v českém překladu v letech 1977 až 1983.


32. Moc mě zajímá východní fronta. V současné době moc knížek na toto téma nevychází, a tak jsem musel sáhnout po starší publikaci „Dějiny Velké vlastenecké války“ – pětidílné dílo vyšlo v roce 1961/65 v nakladatelství Politické literatury. Zajímalo by mě, jak dalece je toto dílo zasaženo komunistickou ideologií. Jde mi hlavně o to, jak dalece mohu věřit popisovaným válečným operacím a uváděným počtům jednotek. Zdá se mi totiž, že Sověti si své neúspěchy zlehčují a úspěchy zveličují. Zarazily mě počty (poměry např.: 1:1,6 pro SSSR) německých tanků, kterými prý Wehrmacht disponoval. Pokud by to totiž byla pravda, museli by asi spojenci (USA a VB) na Německo shazovat ze svých bombardérů tanky a Němci by je obratem posílali na východ. V každém případě jde o pozoruhodné dílo, které se do hloubky zabývá východní frontou v takovém rozsahu, že už určitě v budoucnu nikdy v takové podobě nevyjde, což je škoda… (31. 8. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)

Pokud se týká „Dějin Velké vlastenecké války“, jejich četbu příliš nedoporučuji, protože jsou výrazně ovlivněny dobou svého vzniku. O něco lepší je situace v případě „Dějin druhé světové války 1939 – 1945“, vydaných v letech 1977 až 1983. I když i zde je řada dříve zamlčovaných faktů skryta do obecných frází.

Kvalitativně zcela jiná situace nastala po společenských změnách, které v bývalém SSSR proběhly po nástupu M. Gorbačova do vedení bývalé KSSS v polovině 80.let 20.století. Tehdejší odborné vojensko-historické veřejnosti bylo umožněno publikovat řadu článků na doposud tabuizovaná témata a zároveň získala přístup k do té doby uzavřeným archivům. Vznikla tak celá řada velice zajímavých článků, publikovaných zejména v časopisu „Vojenno istoričeskij žurnal“ (např. roč. 1986, čís. 1, 3, 4, 5, roč. 1987, čís. 6, 9, 11, 12, roč. 1988, čís. 4, 5, 6, 7, 8, 10, 11, roč. 1989, čís. 3, 4, 5, 7, 11, roč. 1990, čís. 2, 6). Pozornost autorů se přitom soustřeďovala především na počáteční období války, tj. na tzv. příhraniční sražení. Doporučuji navštívit některou vědeckou knihovnu a časopisy si vypůjčit buď přímo nebo prostřednictvím meziknihovní výpůjční služby.

V současné době u nás vyšla celá řada knižních publikací „západních“ i „východních“ autorů, které je možné považovat za zajímavé a jejichž četbu lze doporučit, i když někdy obsahují vzájemně protikladné teorie.

Např. se jedná o:
– Operace Barbarossa, Paul Carell, Mustang 1996,
– Spálená země, Paul Carell, Mustang 1996,
– Všechno bylo jinak, Viktor Suvorov, Naše vojsko 1995,
– Den „M“, Viktor Suvorov, Jota 1996,
– Bouřa na Dněpru, Bryan Fugate a Lev Dvoreckij, Jota 1999.


31. Odpověď na dotaz č. 23 (4. 9. 2001 – odpovídá Pavel Minařík)

Podotázky:

1. Máte informace o raketovém útvaru u obce Chynín (jižní okraj Brdů)? Dnes je tam opuštěný, leč hlídaný objekt se 6 palposty, z nichž se zřejmě odpalovaly nějaké taktické rakety, které startovaly nejspíš šikmo z rampy a v odměru měly omezené možnosti (FROG 7c nebo taktická raketa tř. C ?) s doletem tak do 100 km. Zajímá mě, co tam bylo, měl jsem to dost blízko od chaty a objekt jsem po opuštění prošel.

2. V závěru odpovědi píšete, že se na našem území nevyskytovala jaderná munice. Letos 21.8. odpoledne šel v plzeňském rozhlase pořad o bývalých sovětských objektech na území západních Čech. Mluvilo se o Hazlově, Borovnu a ještě jednom objektu. Padla tam informace, že v objektu Borovno byl sklad jaderné munice sovětské armády. Tuto informaci jsem měl potvrzenou i z jiného zdroje. Co je tedy pravda?

3. Ve výčtu rozmístění raket na našem území mi chybí objekt poblíž obce Skočice u Přeštic (jižně od Plzně). Tam byl v lese podzemní areál minimálně s jednou raketou v šachtě. Údajně malého dosahu. Tuto informaci mám z velmi důvěryhodného zdroje. Víte o tom něco víc? Po revoluci objekt přestal být využíván, ale v polovině 80. let byl plně funkční a můj zdroj informací tam byl. Tedy žádná fáma.

4. Pane doktore, ještě k problematice umístění / neumístění jaderných zbraní na našem území. Rozhodně bych si nedovolil zpochybňovat vaši odbornou erudici. Nejprve se shodneme na tom, že mi jde o jaderné zbraně v držení SA, ne ČSLA (AČR). A ty prokazatelně na našem území byly, jednak v Borovně (Mišově) v Brdech a ještě v Milovicích. Nevím, proč se o tom pořád ještě nesmí mluvit! A pokud se tak šeredně mýlím, prosím o vysvětlení, k čemu objekt Borovno tedy sloužil. Tyto informace potvrzuje několik lidí, kteří sloužili ve VVP Jince a ta informace tam byla. Jak už jsem psal, mluvili o tom i v rádiu. Já vím, řeknete si, že jsou to informace „jedna paní povídala“, ale přece jen….

Odpověď na podotázky č. 2 a 4:

Existence speciálních objektů, předurčených pro skladování jaderné munice (rozuměno jaderných hlavic pro operačně-taktické a taktické rakety) je obecně známá jak mezi odbornou, tak i laickou veřejností. Zmiňuje se o nich např. Zdeněk Mlynář v knize „Mráz přichází z Kremlu“ (str. 180) nebo „Zborník príspevkov z medzinárodnej vedeckej konferencie v Bratislave 17.-19.septembra 1996 – Armáda a spoločnosť na Slovensku v kontexte európského vývoja 1948 – 1968“ (s. 160 a 161).

K výstavbě uvedených objektů došlo po jednání představitelů členských armád Varšavské smlouvy ve dnech 16.-21.3.1965 v polské Lehnici. Následně byla 15.12.1965 mezi MO SSSR a MNO ČSSR podepsána „Dohoda o opatřeních ke zvýšení bojové pohotovosti raketových vojsk ČSLA“. Dosavadní lhůta předání jaderných hlavic činila 18-22 hodin, zatímco raketové vojsko pozemního vojska ČSLA mělo být připraveno k vedení bojové činnosti do 3 hodin. Na základě citované smlouvy začala v dubnu 1966 výstavba speciálních objektů pro uložení jaderné munice na území tehdejší ČSSR. V rámci tzv. akce „Javor“ byly vybudovány tři sklady v lokalitách Bílina, Bělá pod Bezdězem (VVP Mimoň) a Míšov-Borovno (VVP Jince). Sovětská armáda je převzala ve dnech 12.-27.12.1968. Celkové náklady na výstavbu uvedených objektů činily 174 mil. Kč (před rokem je bylo možno zhlédnout ve zpravodajství TV Nova). Jádro každého komplexu tvořil podzemní skladovací objekt o rozměrech cca 24 x 6 x 6 m. Doplňovala jej kasárenská budova pro ubytování 170 vojáků a umístění potřebných kanceláří štábu, garáž, kotelna a kulturní dům s kinosálem pro 200 osob. V pozdější době sovětská strana u každého objektu postavila panelovou bytovou jednotku.

První speciální svazek, tzv. raketová technická základna, zaujal své stanoviště ve VVP Mimoň 20.2.1969. Zmíněné sklady nepatřily do složení Střední skupiny sovětských vojsk, ale jejich kontrolu prováděl pouze starší představitel Hlavního velitele spojených ozbrojených sil členských států Varšavské smlouvy při MNO ČSSR. Zástupci ČSLA rovněž neměli do skladovacích objektů přístup. Sovětská armáda sklady opustila v první etapě stahování svých vojsk z území bývalého Československa. Objekty byly vyklizeny ve dnech 21.-30.6.1990 a čs. armáda je převzala 1.7.1990. Měření radiační situace, provedené čs. armádou ještě v průběhu července, bylo negativní a velení čs. armády dospělo k závěru, že jaderné hlavice se na čs. území nenacházely (viz M. Vacek, „Rozsoudí nás čas aneb život není na povel“, Praha 1999). Po vyklizení byly bývalé speciální sklady předány ministerstvu vnitra. Objekty v Bílině a Bělé pod Bezdězem se využívají jako uprchlické tábory.

Obdobné speciální svazky, jako výše zmíněné sovětské raketové technické základny, patřily i do složení ČSLA, ale byly dislokovány v „klasických“ kasárenských objektech v posádkách Hranice, Žamberk a Kostelec nad Orlicí. Jaderné hlavice měly přebírat až v době mimořádných opatření. Pro dopravu jaderných hlavic (převzatých od Sovětské armády pro potřeby ČSLA) k uvedeným pohyblivým raketovým technickým základnám, existoval speciální útvar, tzv. samostatný dopravní oddíl. Zmíněný útvar vznikl v roce 1962 v posádce Humenné a o dva roky později se přesunul do posádky Dašice u Pardubic, kde setrval až do svého zrušení v roce 1991.

Vzhledem k redislokaci speciálního dopravního útvaru z východního Slovenska do východních Čech lze usuzovat na skutečnost, že se změnilo původní místo předání jaderné munice z československo-sovětské hranice (pravděpodobně železniční překladová stanice Čierna nad Tisou) na železniční či jiný druh transportu na československo-polskou hranici. V této souvislosti se naskýtá otázka, zda by ze sovětských skladů vybudovaných na území ČSSR v rámci akce „Javor“ byly speciální municí zabezpečovány čs. raketové svazky a útvary, jak bylo deklarováno při podpisu smlouvy z 15.12.1965, nebo jen raketové svazky a útvary Střední skupiny sovětských vojsk.

Pokud jde o objekt využívaný Sovětskou armádou v Hazlově u Chebu domnívám se, že by mohl mít nějakou souvislost s vojenskými objekty v Chebu-Horních Pasekách, které rovněž užívala Střední skupina vojsk a jež byly po jejím odchodu předány civilnímu sektoru. Je pravděpodobné, že Hazlov-Pata je kasárenský objekt pro radiotechnickou hlásku v Horních Pasekách. Na sklad jaderné munice je příliš blízko státní hranice a tato lokalita ani nefiguruje na seznamu objektů akce „Javor“.

Odpověď na podotázky č. 1 a 3.

V případě lokalit Chynín u Nových Mitrovic a Skočice u Přeštic se jedná o palebná postavení protiletadlových raket S-75 VOLCHOV (SA-2 GUIDELINE), náležejících do sestavy protiletadlových raketových oddílů dislokovaných v posádkách Nové Mitrovice a Přeštice, které tvořily součást dnes již zrušeného 185.protiletadlového raketového pluku Kralovice, zajišťujícího protivzdušnou obranu bráněného prostoru Plzeň.

Související Příspěvky

Začněte psát hledaný výraz výše a stisknutím klávesy Enter vyhledejte. Stisknutím klávesy ESC zrušíte.

Zpět na začátek