Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 781. - 795.

Následující dotazy 796. - 810. Předešlé dotazy 766. - 780.

795. Která školská a výcviková zařízení se podílela na přípravě příslušníků Pohraniční stráže z řad vojáků z povolání i základní služby? (odpovídá Pavel Minařík)

Příslušníci pohraničních útvarů SNB byli k výkonu specializovaných funkcí připravováni v Bezpečnostním učilišti, které se vytvořilo v Praze v březnu 1948. V jeho rámci probíhala příprava spojařů, řidičů motorových vozidel, školení ženistů a jezdecké kurzy. Osvětoví pracovníci se od května 1948 připravovali ve školicích zařízeních SNB v Kolodějích, Doksech a Litoměřicích.

Zájemci o službu u nově zřízené Pohraniční stráže SNB z řad civilní veřejnosti se od dubna 1949 připravovali ve výcvikových praporech v Bruntále, Dolném Kubíně, Liberci a Opavě. V září téhož roku byli do vojenských učilišť vysláni příslušníci pohraničních útvarů SNB, kteří měli tvořit základ velitelského sboru budoucí Pohraniční stráže. V Praze kromě toho proběhly tři zdokonalovací kurzy pro přípravu velitelů pohraničních čet a v Bratislavě došlo k otevření výcvikového střediska služebních psů SNB. V únoru 1950 byl ve Strážnici zřízen kurz pro výcvik obranných psů a psovodů Pohraniční stráže SNB.

Po vytvoření samostatné Pohraniční stráže vznikla v lednu 1951 Vojenská akademie Pohraniční stráže v Praze. Prvních 176 absolventů bylo vyřazeno již v červenci 1951. Dále se v březnu 1951 vytvořila v Srní u Sušice Škola psovodů a služebních psů Pohraniční stráže, která byla v roce 1952 přemístěna do Doupova u Karlových Varů a následně v roce 1954 jako Výcvikové středisko psovodů do Libějovic. K zabezpečení výcviku prvních 7.500 povolanců Pohraniční stráže byla u všech brigád v červenci 1951 zřízena výcviková střediska. V srpnu 1951 došlo k přejmenování Vojenské akademie Pohraniční stráže na Vojenské učiliště Pohraniční stráže, při němž byla rovněž vytvořena Škola na důstojníky v záloze. V souvislosti se zformováním útvarů Vnitřní stráže došlo v květnu 1952 k přejmenování Vojenského učiliště Pohraniční stráže na Vojenské učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže. V září téhož roku proběhlo přemístění učiliště z Prahy do Olomouce. V rámci učiliště se připravovalo 480 žáků z řad vojáků základní služby a 120 posluchačů z řad civilní mládeže. ŠDZ školila 240 osob. Ve vojenských učilištích se v této době připravovalo dalších 110 příslušníků Pohraniční stráže. Mezitím byla v červenci 1952 zřízena Technická poddůstojnická škola v Litoměřicích, jejíž poslání spočívalo v přípravě velitelů spojovacích a ženijních družstev pro Pohraniční stráž i Vnitřní stráž. V listopadu 1952 se dále vytvořilo Vojenskopolitické učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže v Kolodějích. Od 1.11.1953 neslo čestný název „Julia Fučíka“. K 15.9.1955 proběhlo sloučení dosavadního Vojenského učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže v Olomouci s Vojenskopolitickým učilištěm Pohraniční stráže a Vnitřní stráže Julia Fučíka v Kolodějích do nového Vojenského učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže Julia Fučíka dislokovaného v Olomouci. Výuka byla v novém učilišti zahájena 1.10.1955. Z olomoucké posádky se učiliště v září 1957 přemístilo do Bruntálu a výuka nadále probíhala pouze v rámci velitelského směru. Od 1.9.1959 začala u učiliště opětovně působit Škola na důstojníky v záloze. Pro přípravu uchazečů o studium na učilišti došlo 1.7.1959 k vytvoření přípravné školy v Lipové u 19. brigády PS Děčín („přípravka“ Vnitřní stráže byla ve Varnsdorfu). Vzhledem ke zrušení sboru poddůstojníků z povolání a zřízení praporčického sboru byla 1.9.1960 u učiliště zahájena pětiměsíční výuka v kurzu praporčíků Pohraniční stráže. O rok později v rámci učiliště začal působil pětiměsíční kurz pro střední velitele. Jeho činnost byla dočasně přerušena v listopadu 1961 a k jejímu obnovení došlo až počátkem školního roku 1962/1963, společně s jedenáctiměsíční praporčickou školou. Na základě rozkazu ministra vnitra došlo 1.9.1963 k přejmenování dosavadního Vojenského učiliště Pohraniční stráže a Vnitřní stráže Julia Fučíka na Učiliště vojsk ministerstva vnitra Julia Fučíka, v rámci kterého se realizovala dvouletá příprava důstojníků Pohraniční stráže. Jednotka pro přípravu uchazečů ke studiu se nacházela v Českém Těšíně. K 1.4.1964 se změnil systém školení vojáků základní služby na výkon služby u útvarů a jejich příprava byla soustředěna do 12. školní brigády PS, jejíž velitelství se nacházelo v Plané u Mariánských Lázní. Jednotlivé prapory byly dislokovány v Plané (1.), Chodové Plané (2.), Zadním Chodově (3.), Barboře (4. – pro příslušníky Vnitřní stráže) a Tisové (5.). Školní brigáda zabezpečovala přípravu velitelů družstev v motostřeleckém, protitankovém a spojovacím směru. Výcvik specialistů automobilní služby probíhal v Poddůstojnické škole ve Volarech. Od 1.9.1965 přešlo učiliště na 3leté studium a zároveň u něj byl zahájen první ze šesti běhů dálkového studia pro staršiny rot. V souvislosti s převedením Pohraniční stráže a Vnitřní stráže dnem 1.1.1966 do podřízenosti Ministerstva národní obrany došlo 31.8.1966 ke zrušení Učiliště vojsk ministerstva vnitra Julia Fučíka. Žáci 1. a 2. ročníku byli přemístěni do armádních učilišť nebo mohli dosloužit vojenskou základní službu u útvarů ČSLA. Již k 1.4.1966 12. školní brigáda PS opětně převzala zodpovědnost za střežení státní hranice a příprava poddůstojníků a specialistů byla nadále prováděna u výcvikových praporů jednotlivých brigád.

Potřeba soustředěné přípravy velitelského sboru Pohraniční stráže vedla ke zřízení Vojenské střední odborné školy strojní a chemické při Ženijně technickém učilišti v Bratislavě k 1.9.1967, jejíž součástí byl i čtyřletý velitelský směr Pohraniční stráže ukončený maturitou. Při ŽTU současně vznikla desetiměsíční praporčická škola pro příslušníky Pohraniční stráže. Dále u 12. brigády PS vznikla v Chodové Plané Škola důstojníků v záloze. V září 1968 došlo k přemístění žáků I. a II. ročníku Vojenské střední odborné školy při ŽTU, připravovaných pro Pohraniční stráž, k Železničnímu učilišti do Valašského Meziříčí. Po redislokaci Ženijně technického učiliště do Holešova, došlo v září 1969 k přemístění těchto žáků z Valašského Meziříčí k přestěhovanému učilišti, kde probíhala jejich tříletá příprava. Školení důstojníků Pohraniční stráže i nadále probíhalo v rámci vojenských akademií v Brně, Bratislavě a u odloučené 1. fakulty VAAZ ve Vyškově. V září 1971 byla při ŽTU v Holešově zřízena Dvouletá důstojnická škola a Roční důstojnická škola, v rámci kterých existovaly i studijní směry Pohraniční stráže. Ženijně technické učiliště svoji činnost ukončilo 31.8.1972 a na jeho dosavadní působení od 1.9.1972 navázala Důstojnická škola Holešov, tvořící součást Vysoké vojenské školy pozemního vojska ve Vyškově. V rámci Důstojnické školy byly i nadále zachovány Vojenská střední odborná škola a Dvouletá důstojnická škola.

K 1.4.1973 proběhlo předání Důstojnické školy Holešov, včetně čtyřleté Vojenské střední odborné školy, Praporčické školy a Dvouleté důstojnické školy do podřízenosti Federálního ministerstva vnitra. Studium na vlastní Důstojnické škole Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra bylo jednoleté. Od 15.7.1973 přípravu poddůstojníků a specialistů z řad vojáků základní služby opětně převzala 12. školní brigáda PS s velitelstvím v Plané, přičemž 1. prapor (Škola důstojníků v záloze) se nacházel v Chodové Plané, 2. prapor (velitelé střeleckých družstev a družstev bezzákluzových kanonů) v Zadním Chodově, 3. prapor (spojovací specialisté) v Tisové a 4. prapor (automobilní specialisté) ve Volarech. Součástí brigády bylo i Výcvikové středisko psovodů v Libějovicích. V září 1973 bylo v Holešově zahájeno studium v 1. ročníku Vysoké školy Pohraniční stráže. Počátkem školního roku 1974/1975 byli studenti převedeni do nově zřízené 3. fakulty ochrany státních hranic v Holešově, tvořící součást Vysoké školy SNB. K vyřazení prvních absolventů došlo v roce 1977. V září 1980 vznikla jednotná Důstojnická škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra a jí podřízenou Vojenskou střední odbornou školu nahradila Střední odborná škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra. Příprava maturantů se na Praporčické škole Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra uskutečňovala během studia trvajícího 6 měsíců. V září 1986 proběhla reorganizace dosavadní Důstojnické školy Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra na Důstojnickou a praporčickou školu Sboru národní bezpečnosti, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra. Reorganizovanou školu tvořily Důstojnická škola SNB, Důstojnická škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra, Praporčická škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra a Střední odborná škola Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra, přičemž na škole probíhaly i různé kurzy. Již v únoru 1986 proběhlo přemístění fakulty ochrany státních hranic z Holešova do Bratislavy.

Na počátku 90. let školy připravující příslušníky Pohraniční stráže postupně zanikly. Nejprve svoji činnost 31.7.1990 ukončila vzhledem ke zrušení Vysoké školy SNB bratislavská 3. fakulta ochrany státních hranic. Následně byla 15.9.1991 zrušena holešovská Důstojnická a praporčická škola Sboru národní bezpečnosti, Pohraniční stráže a vojsk ministerstva vnitra. Stejně tak společně s ostatními svazky Pohraniční stráže zanikla i 12. školní brigáda PS v Plané.


794. Kolik letounů MiG-21 a v jakých verzích sloužilo v čs. armádě? (odpovídá Pavel Minařík)

Do výzbroje vojenského letectva bývalé čs. armády byly postupně zařazeny následující verze letounu MiG-21:
- MiG-21 F: dovezeny 4 ks v letech 1961 až 1962 (z toho jeden jako vzorový kus pro licenční výrobu a tři v „rozsypu“), dalších 190 ks vyrobeno v licenci v letech 1963 až 1972, z toho 164 ks zařazeno do výzbroje vojenského letectva čs. armády a dalších 26 vyvezeno do Egypta,
- MiG-21 PF: dovezeno 34 ks v letech 1964 až 1965,
- MiG-21 PFM: dovezeno 50 ks v letech 1966 až 1968,
- MiG-21 U: dovezeno 11 ks v roce 1965,
- MiG-21 R: dovezeno 25 ks v letech 1969 až 1971,
- MiG-21 M (MA): dovezeno 25 ks v letech 1969 až 1970,
- MiG-21 MF: dovezeno 102 ks v letech 1971 až 1975,
- MiG-21 US: dovezeno 13 ks v letech 1968 až 1970,
- MiG-21 UM: dovezeno 33 ks v letech 1972 až 1982.
Celkem v čs. armádě sloužilo 466 letounů MiG-21 různých verzí, z čehož bylo při leteckých nehodách ztraceno 106 strojů a zahynulo 42 pilotů.


793. Chtěl bych vědět historii 36. dělostřeleckého pluku, jeho organizační strukturu a velitele. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený útvar vznikl 15.7.1920 jako dělostřelecký pluk 5 z bývalého pluku polního dělostřelectva 52, navazujícího od srpna 1919 na činnost původní náhradní baterie rakousko-uherského pluku polního dělostřelectva č. 119. Nově vytvořený pluk se skládal ze dvou dělostřeleckých oddílů s 8cm kanony a náhradní baterie. Sídlem útvaru se staly České Budějovice, kde se z počátku nacházela jen náhradní baterie, protože velitelství pluku a oba dělostřelecké oddíly až do září 1920 působily na Slovensku. V říjnu 1924 vznikl v Českých Budějovicích III. oddíl s 10cm houfnicemi, který se ale v dubnu 1927 přesunul do Jindřichova Hradce. Do Českých Budějovic se uvedený oddíl vrátil až v listopadu 1938. V souvislosti s březnovou okupací Československa a následným rozpuštěním čs. armády útvar dnem 31.7.1939 zanikl.

Po skončení II. světové války byl útvar obnoven v červnu 1945 jako dělostřelecký pluk 5. V této době se skládal ze tří dělostřeleckých oddílů (z toho dvou kanonových s 75mm kanony a jednoho houfnicového se 105mm houfnicemi) a náhradního oddílu. Téměř celý pluk se nacházel v Českých Budějovicích, pouze II. oddíl sídlil v Jindřichově Hradci. Od listopadu 1945 začal používat krycí označení VÚ 4505, které se v říjnu 1949 změnilo na VÚ 9397. Na podzim 1949 došlo k soustředění útvaru v posádce České Budějovice. Od 1.1.1951 byl otevřený název upraven na 5. dělostřelecký pluk. Náhradní oddíl zanikl 1.4.1951. Během první poloviny 50. let se uskutečnilo přezbrojení útvaru na 85mm kanony a 122mm houfnice. K 9.5.1955 došlo k přečíslování útvaru na 36. dělostřelecký pluk. Na podzim téhož roku proběhla reorganizace pluku na dva oddíly houfnicové a jeden oddíl kanonový. V roce 1957 došlo ke zvýšení počtu dělostřeleckých oddílů na čtyři v důsledku vytvoření minometného oddílu se 120mm minomety. Již v následujícím roce byly ale všechny oddíly přeměněny na houfnicové. V roce 1961 proběhlo jejich zredukování na jeden houfnicový oddíl a nově se součástí pluku stal raketometný oddíl se 130mm raketomety. V roce 1963 složení pluku doplnily druhý houfnicový oddíl a protitanková baterie s kanony 100mm, rozšířená v roce 1967 na protitankový oddíl. V témže roce ale byly dva dosavadní oddíly 122mm houfnic nahrazeny jedním oddílem se 152mm houfnicemi. Dne 9.5.1975 získal útvar čestný název „Národního hrdiny Julia Fučíka“. V roce 1975 proběhlo přezbrojení raketometného oddílu na 122mm raketomety. V roce 1978 byl raketometný oddíl vyjmut ze složení pluku a místo něj vznikly dva houfnicové oddíly se 122mm houfnicemi. V roce 1982 došlo k nahrazení dosavadního oddílu 152mm houfnic dalším oddílem se 100mm kanony. Od roku 1990 se přestal používat čestný název „Národního hrdiny Julia Fučíka“. Svoji činnost útvar ukončil 31.10.1992.

Ve velení útvaru se postupně vystřídali: plk. Josef Rücker (1920-1922), plk. Rudolf Zoufalík (1922-1929), plk. Jiří Mackevič (1929-1930), pplk. gšt. Václav Volf (1930), plk. Karel Kloboučník (1930-1933), pplk. Edmund Procházka (1933-1935), plk. Jan Tomášek (1935-1939), pplk. děl. Karel Trska (1945), pplk. děl. František Vrbata (1945-1946), pplk. děl. Alois Hartman (1946), nezjištěno (1947 až 1951), mjr. Arnošt Křivský (1951-1952), mjr. Jan Tomášek (1952-1955), pplk. Jiří Komárek (1955-1961), pplk. František Pavlík (1961-1970), pplk. Jiří Komárek (1970-1971), pplk. Lubomír Ležák (1971-1979), pplk. Ing. František Pátek (1979-1986) a pplk. Ing. Břetislav Cimler (1986-nezjištěno).


792. Zajímají mě informace o vojenském útvaru VÚ 5919 Praha-Ruzyně. (odpovídá Pavel Minařík)

VÚ 5919 vznikl 1.10.1976 jako 108. silniční stavební prapor. Nacházel se v posádce Kostelec nad Labem a podléhal velitelství 1. silniční stavební brigády. V březnu 1983 byl útvar redislokován do Prahy. Zde k 1.1.1992 prodělal reorganizaci na 61. základnu ubytovací a stavební služby, která dnem 31.12.1994 zanikla.


791. Máte nějaké informace o VVP Lešť a o jeho výcvikových objektech? (odpovídá Pavel Minařík)

Vojenský výcvikový prostor Lešť (Oremov Laz) začala čs. armáda používat v roce 1923 jako dělostřeleckou střelnici. Vzhledem ke skutečnosti, že v té době ještě střelnice nebyla v jejím majetku, musela čs. armáda hradit vlastníkům nemovitostí škody způsobené střelbou. Hromadný výcvik vojsk se v uvedené lokalitě začal provádět od roku 1932. O výkupu pozemků začala vojenská správa jednat v roce 1937, ale vzhledem k rozpadu Československa a následujícím válečným událostem k němu již nedošlo. O období 2. světové války máme jen minimum informací, ale v letech 1939 až 1940 byl prostor střelnice mimo jiné využíván jako tábor pro polské válečné zajatce.

K rozšíření dělostřelecké střelnice na vojenský výcvikový tábor se uskutečnilo až na základě usnesení Sboru pověřenců z ledna 1948. Vykoupení či vyvlastnění pozemků bylo dokončeno do května 1951. Vojenský výcvikový tábor vznikl na pozemcích a lesích obcí Lešť, Turie Pole, Dačov Lom, Pliešovce, Senohrad, Horné Strháre, Suché Brezovo a Veľký Lom. V roce 1952 došlo k jeho přejmenování na Vojenský výcvikový prostor. Po vzniku vojenských újezdů k 1.7.1950 byl ve věcech výkonu státní správy zařazen do obvodu Újezdního úřadu Vojenského újezdu Lešť. Vojenský výcvikový prostor Oremov Laz má rozlohu 14 567 ha, z čehož se vojensky využívá 6 958 ha. V rámci VVT (VVP) byly postupně vybudovány tanková střelnice, dělostřelecká střelnice, pěchotní střelnice, protitanková střelnice, cvičiště pro boj v horách, cvičiště pro jízdy bojových vozidel, vodní cvičiště a cvičiště pro trhací a odminovací práce. Velitelství VVP je umístěno v kasárnách „Zábava“, kde se nachází i velitelská rota, skladové prostory, park techniky a dílny. K ubytování a stravování vojsk slouží srubový tábor „Slávia“ (600 osob), srubový tábor „Riečky“ (600 osob), ubytovací blok „Bročkov“ (300 osob) a ubytovací objekt „Vododrom“ (70 osob). V letech 1968 až 1991 se zde nacházela posádka Sovětské armády, tvořená tankovým plukem, protiletadlovým plukem a výsadkovým praporem, která pro svoje potřeby využívala hlavní tábor Oremov Laz (vzhledem k nevyhovujícímu stavu se dnes již nevyužívá) a kasárna „Riečky“ (v současnosti slouží jako sklad). V letech 1990 až 1995 se na teritoriu VVP nacházela základna pro soustřeďování nadbytečné a neupotřebitelné techniky. Od roku 1997 zde zároveň působí Ústav speciálního zdravotnictví a výcviku, tvořený výcvikovým oddělením, zdravotnickým oddělením a logistickým oddělením. Výcvikový prostor se rovněž využívá pro přípravu vojáků před odjezdem do zahraničních misí.


790. Jaké čestné nebo historické názvy byly uděleny brigádám Pohraniční stráže? (odpovídá Pavel Minařík)

Brigádám Pohraniční stráže byly propůjčovány pouze čestné názvy. Prvním svazkem Pohraniční stráže, jemuž byl udělen čestný název, se 25.2.1968 stala 5. brigáda PS v Chebu s pojmenováním „Svazek 25. února“. Při příležitosti 30. výročí SNP byl udělen 11. brigádě PS v Bratislavě čestný název „Svazek Slovenského národního povstání“. V květnu 1975 získala 9. brigáda PS v Domažlicích čestný název „Svazek československo-sovětského přátelství“. Posledním svazkem, který obdržel čestný název, se stala 12. školní brigáda PS, jež se od 4.7.1981 stala nositelem názvu „Svazek Julia Fučíka“. Jednotlivým praporům, tvořícím součást brigád Pohraniční stráže, nebyly historické nebo čestné názvy propůjčovány.


789. V roku 1975 som ako absolvent VŠ bol na základnej vojenskej službe vo vojenskom útvare 1337 v Týništi nad Orlicí. Aká bola história tohto útvaru a existuje ešte vôbec? (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený útvar vznikl v srpnu 1958 v Týništi nad Orlicí jako 55. dělostřelecká základna (VÚ 5747), nacházející se v přímé podřízenosti MNO. K 1.9.1963 došlo k reorganizaci útvaru na Vojenský opravárenský závod Týniště nad Orlicí (bez krycího čísla). Další reorganizaci útvar prodělal k 1.9.1967, kdy byl transformován na 55. kompletační základnu, zabývající se výrobou munice. Dnem 1.12.1981 došlo k její reorganizaci na Ústřední muniční základnu, přejmenovanou 1.10.2000 na Ústřední základnu munice, která byla k 1.10.2004 transformována na Základnu munice. Ve velení útvaru se vystřídali: genmjr. Bohumil Blažek (1958-1963), pplk. Ing. Bohumil Šlapák (1963-1969), plk. Ing. Vladimír Janda (1969-1980), plk. Ing. Karel Prskavec (1980-1986), plk. Ing. Jan Císař (1986-1997), plk. Ing. Dušan Hollý (1997-2002) a plk. gšt. Ing. Přemysl Škácha (2002-současnost). Další informace můžete nalézt v publikaci „Ředitelství logistické a zdravotnické podpory“, MO ČR 2004, kterou si můžete objednat na adrese Agentura vojenských informací a služeb, Rooseveltova 23, Praha 6 – Dejvice 160 05.


788. Lze objasnit data vzniku, organizaci a dislokaci stavebních útvarů podřízených letectvu? Nejstarším se jeví být VÚ 6377 Opatovice n. L. (též Olomouc, Lipník n. B.). Dalším byl zřejmě VÚ 5952 Plzeň (též Mladá, Dobřany). Obdobný zřejmě působil i na jihu Čech (VÚ 74?? Č. B. či Bechyně)? (odpovídá Pavel Minařík)

1. letecký stavební prapor (VÚ 6377) se pouze nejeví být nejstarším leteckým stavebním útvarem, ale skutečně jím i je. Uvedený prapor byl vytvořen ve Vysokém Mýtě 15.2.1950 a podléhal Velitelství letectva. V době svého vzniku se skládal ze tří leteckých stavebních rot, z toho dvou pro pozemní úpravu terénu a jedné pro výstavbu objektů. Jako 2. rota se součástí praporu stal i dosavadní pracovní detašmán, vytvořený 1.9.1949 na letišti v Mokradi. Podle probíhající výstavby jednotlivých letišť a potřeby jejich průběžné údržby byly odloučené jednotky praporu dislokovány v různých posádkách. V roce 1951 se složení útvaru změnilo na dvě letecké stavební roty, strojní rotu, automobilní rotu a školní rotu. V roce 1953 bylo složení praporu upraveno na leteckou stavební rotu, strojní rotu, automobilní rotu a praporní školu. O rok později byla automobilní rota reorganizována na dopravní rotu. V listopadu 1955 se útvar přestěhoval do posádky Olomouc. K 1.10.1960 došlo k předání útvaru do podřízenosti nově vytvořené 7. armády PVOS a letectva, která byla v září následujícího roku reorganizována na 7. armádu PVOS. V Olomouci útvar působil až do října 1968, kdy se vzhledem k rozmístění jednotek Střední skupiny sovětských vojsk v posádce musel přestěhovat do Lipníku nad Bečvou. Zde setrval jen krátce a v srpnu 1969 se vrátil do Olomouce. V září 1979 se přemístil do Opatovic na Labem, kde k 30.9.1990 zanikl.

2. letecký stavební prapor (VÚ 7499) vznikl 1.9.1961. Nacházel se v podřízenosti 1. samostatného smíšeného leteckého sboru a jeho posádkovým městem se stala Bechyně. V době svého vzniku byl útvar tvořen dvěma leteckými ženijními stavebními rotami (se strojní četou, automobilní četou, dvěma stavebními družstvy, ženijní dílnou a družstvem týlového zabezpečení), velitelskou četou a četou týlového zabezpečení. V květnu 1962 proběhla reorganizace nadřízeného velitelství na 10. leteckou armádu. Útvar po celou dobu své existence setrval v posádce Bechyně, nicméně jeho odloučené jednotky působily na různých letištích (např. Prostějov 1969, Náměšť nad Oslavou 1971-1972, Hradec Králové 1974-1976, Přerov 1976-1981, Příbram). Svoji činnost prapor ukončil 31.5.1992.

3. letecký stavební prapor (VÚ 5952) svoji činnost zahájil 1.9.1961. Dislokován byl v Mladé a stejně tak jako 2. lstpr podléhal velitelství 1. samostatného smíšeného leteckého sboru (10. letecké armády). Obdobné bylo i složení útvaru. V červenci 1966 se prapor přesunul do Plzně, kde působil až do listopadu 1989, kdy se jeho novým sídlem stala posádka Líně. V říjnu 1991 došlo k další redislokaci útvaru, tentokrát do Dobřan. Zde byl útvar dnem 31.12.1994 zrušen.


787. V kynologickém časopise z r. 1979 jsem se dočetl, že celostátní soutěže se zúčastnili psovodi Pohraniční stráže, psovodi Ostrahy státních hranic atd. Ještě bylo uvedeno, že příslušníci OSH měli odlišné uniformy od PS. Mohli byste mi objasnit, kdo tvořil OSH, komu byly jednotky OSH podřízeny a další Vám známé údaje o nich? (odpovídá Pavel Minařík)

Ostrahu státní hranice od června 1945 zajišťoval „Pohotovostní pluk 1 Národní bezpečnosti“, po jeho zrušení v červenci 1946 pohraniční pluky SNB. V červenci 1949 převzala střežení státní hranice na východ od rozhraní krajů Karlovy Vary a Ústí nad Labem v pomezí československo-německém-polském-sovětském-maďarském místně příslušná krajská velitelství Národní bezpečnosti, která výkon svých pravomocí realizovala prostřednictvím 1.900 příslušníků SNB zařazených u 270 pohraničních oddělení SNB. Od května 1950 ji do své kompetence převzalo nově vytvořené Ministerstvo národní bezpečnosti. Po jeho zániku za ní od října 1953 zodpovídalo Ministerstvo vnitra prostřednictvím pohraničních oddělení SNB podřízených Krajským správám SNB. V červenci 1973 byly pro střežení státní hranice se socialistickými státy zřízeny krajské odbory ostrahy státní hranice, přímo podřízené nově vytvořené Hlavní správě pohraniční stráže a ostrahy státní hranice. Sestava jednotek zajišťujících ostrahu státní hranice byla na sklonku roku 1989 následující:

  • Hlavní správa Pohraniční stráže a ostrahy státní hranice Praha
  • 5. brigáda Pohraniční stráže Cheb
    • úsekové oddělení OSH Vernéřov
      • oddělení OSH Hranice, Vernéřov, Vojtanov, Luby
    • úsekové oddělení OSH Nové Hamry
      • oddělení OSH Kraslice, Bublava, Nové Hamry, Potůčky
  • krajský odbor ostrahy státní hranice Ústí nad Labem
    • úsekové oddělení OSH Habartice
      • oddělení OSH Kořenov, Hejnice, Habartice, Višňová, Hrádek nad Nisou
    • úsekové oddělení OSH Varnsdorf
      • oddělení OSH Petrovice, Krompach, Varnsdorf, Jiříkov, Šluknov
    • úsekové oddělení OSH Hřensko
      • oddělení OSH Dolní Poustevna, Mikulášovice, Jetřichovice, Hřensko, Maxičky
    • úsekové oddělení OSH Tisá
      • oddělení OSH Sněžník, Petrovice, Cínovec, Moldava, Český Jiřetín
    • úsekové oddělení OSH Vejprty
      • oddělení OSH Hora Sv. Kateřiny, Kálek, Hora Sv. Šebestiána, Vejprty, Loučná
  • krajský odbor ostrahy státní hranice Hradec Králové
    • úsekové oddělení OSH Rychnov nad Kněžnou
      • oddělení OSH Králíky, Bartošovice, Orlické záhoří, Olešnice
    • úsekové oddělení OSH Hronov
      • oddělení OSH Česká Čermná, Hronov, Otovice, Meziměstí
    • úsekové oddělení OSH Trutnov
      • oddělení OSH Chvaleč, Bernartice, Žacléř, Horní Maršov, Špindlerův Mlýn, Harrachov
  • krajský odbor ostrahy státní hranice Ostrava
    • úsekové oddělení OSH Český Těšín
      • oddělení OSH Bukovec, Nýdek, Horní Lištiná, Český Těšín, Darkov, Petrovice, Dolní Lutyně, Bohumín
    • úsekové oddělení OSH Vávrovice
      • oddělení OSH Šilheřovice, Píšť, Sudice, Oldřišov, Vávrovice
    • úsekové oddělení OSH Jindřichov
      • oddělení OSH Krnov, Město Albertice, Slezské Rudoltice, Osoblaha, Jindřichov, Zlaté Hory
    • úsekové oddělení OSH Javorník
      • oddělení OSH Mikulovice, Javorník, Žulová, Staré Město pod Sněžníkem
  • krajský odbor ostrahy státní hranice Banská Bystrica
    • úsekové oddělení OSH Trstená
      • oddělení OSH Pribylina, Zuberec, Suchá Hora, Trstená, Zubrohlava, Rabčice, Oravská Polhora, Novoť
    • úsekové oddělení OSH Slovenské Ďarmoty
      • oddělení OSH Ipeľské Predmostie, Veľká Čalomija, Slovenské Ďarmoty, Vrbovka, Bušince, Kalenda, Šiatoroš
    • úsekové oddělení OSH Král
      • oddělení OSH Nová Bašta, Patrovice, Drňa, Vlkyňa, Starňa
  • krajský odbor ostrahy státní hranice Košice
    • úsekové oddělení OSH Hosťovce
      • oddělení OSH Dlhá Ves, Silická Jablonica, Hosťovce, Buzice, Hraničná pri Hornáde, Skároš, Slanská Huta
    • úsekové oddělení OSH Slovenské Nové Mesto
      • oddělení OSH Kazimír, Čerchov, Slovenské Nové Město, Strážné, Veľké Trakany
    • úsekové oddělení OSH Vyšné Nemecké
      • oddělení OSH Veľké Slemence, Maťovské Vojkovce, Vyšné Nemecké, Petrovce, Beňatina, Ubla, Ulič, Zboj, Ruská
    • úsekové oddělení OSH Čertižné
      • oddělení OSH Vyšná Jablonka, Výrava, Palota, Čertižné
    • úsekové oddělení OSH Kurov
      • oddělení OSH Vyšný Komárnik, Dlhoňa, Nižná Polianka, Becherov, Frička, Kurov
    • úsekové oddělení OSH Spišská Stará Ves
      • oddělení OSH Čirč, Malý Lipník, Mníšek pod Popradom, Litmanová, Červený Kláštor, SpišskáStará Ves, Ostorňa
    • úsekové oddělení OSH Javorina
      • oddělení OSH Javorina, Štrbské Pleso, Podbanské
  • 11. brigáda Pohraniční stráže Bratislava
      • oddělení OSH Chľaba, Salka, Ipeľský Sokolec, Vyškovce nad Ipľom, Šahy

Příslušníci ostrahy státní hranice používali uniformy SNB. Další informace můžete získat v publikaci „Pohraniční stráž“ nebo v archivu MV v Kanicích u Brna (adresa: Policie ČR, Správa Jihomoravského kraje, MV ČR/AK, Kounicova 24, Brno 611 32).


786. Sloužil jsem VÚ 7495. Jaká byla historie tohoto útvaru? Byla ukončena jeho činnost a kdy? (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený VÚ 7495 vznikl v posádce Zbiroh 1.9.1961 jako 7. radiotechnický prapor. K 1.10.1962 byl rozšířen na 7. radiotechnický pluk, přičemž jeho odloučená část se nacházela v Mariánských Lázních. Dnem 31.10.1985 došlo ke sloučení 7. radiotechnického pluku se 7. radiovým plukem v Litoměřicích na 7. radiotechnickou brigádu (blíže viz odpověď na dotaz čís. 364). K 1.12.1991 byla brigáda zrušena a místo ní ve Zbirohu vzniklo 1. radiotechnické středisko. Dnem 1.7.1994 ze střediska vznikla 1. brigáda vojenského zpravodajství. V říjnu 1997 došlo k reorganizaci brigády na 12. výcvikovou a mobilizační základnu vojenského zpravodajství a elektronického boje. Na konci roku 1999 základna prodělala transformaci na výcvikové středisko, které se v následujícím roce přemístilo do jiné posádky, kde později zaniklo.


785. Jaké vojenské jednotky byly po roce 1950 v Sokolově? Uveďte prosím jejich krycí čísla VÚ. (odpovídá Pavel Minařík)

V posádce Sokolov se po roce 1950 nacházely následující útvary bývalé čs. armády:
- 13. (48.) dělostřelecký pluk (VÚ 1111 / VÚ 9683) 1950 (1955) – 1957
- Okresní vojenské(á) velitelství (správa) (VÚ 1672) 1951 (1954) – AČR
- 38. dělostřelecký pluk (VÚ 3274) 1958 – 1982
- Vojenské železniční stavební středisko (VÚ 6570) 1971 – 1986
- 20. raketometný oddíl (VÚ 3930) 1974 – 1981
Pozn.: AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.


784. Jakým způsobem se vyvíjely počty automobilní techniky v čs. armádě? (odpovídá Pavel Minařík)

Čs. armáda na sklonku roku 1918 disponovala pouze 466 motorovými vozidly, z toho 107 osobními automobily, 360 nákladními automobily a 1 traktorem. V prosinci 1934 se jejich počet zvýšil na 2.126, z toho 260 osobních, 825 nákladních a 410 speciálních automobilů, 274 traktorů a 357 motocyklů. K 15.3.1939 se celkem jednalo o 11.756 motorových vozidel, z toho 1.238 motocyklů, 2.110 osobních, 7.176 nákladních a 829 speciálních automobilů, doplněných 403 traktory.

Počátkem srpna 1945 byla mírová potřeba naší armády v automobilní technice kryta přibližně z poloviny. V této době měla armáda k dispozici 2.310 osobních, 2.255 nákladních, 27 obrněných a 68 speciálních automobilů.

K 1.1.1951 se množství automobilní techniky provozované čs. armádou zvýšilo na 14.086 motorových vozidel, z toho 3.092 osobních, 7.339 nákladních a 688 speciálních automobilů, které doplňovalo 595 traktorů a 2.372 motocyklů. Z uvedeného množství bylo kořistního původu 4.978 automobilů, 358 traktorů a 772 motocyklů. Nevýhodou bylo příliš veliké typové zastoupení (856 typů motorových vozidel) a poměrně nízký stupeň provozuschopnosti (od 55 do 70 %).

Kromě celkového počtu automobilní techniky v armádě se zvýšil i počet motorových vozidel u všech druhů útvarů. Tak např. pokud u pěšího pluku o třech plných praporech bylo v roce 1935 předepsáno 5 nákladních automobilů a 4 motocykly, v roce 1960 bylo u obdobně naplněného motostřeleckého pluku plánováno 19 osobních, 80 nákladních a 29 speciálních automobilů, které mělo doplňovat 21 motocyklů, 20 dělostřeleckých tahačů a 98 obrněných transportérů. U dělostřeleckého pluku vševojskové divize bylo v témže roce předepsáno 16 motocyklů, 12 osobních, 102 nákladních a 23 speciálních automobilů, zatímco v roce 1935 se uvedené pluky spoléhaly výhradně na hipomobilní trakci a měly k dispozici pouze 380 koní.


783. Hledám informace týkající se genmjr. Emila Cilce. (odpovídá Pavel Minařík)

Emil Cilc pocházel z volyňské obce Huleč Česká v blízkosti ukrajinského města Rovno. Po německé okupaci se od října 1941 zapojil do ilegální odbojové organizace volyňských Čechů „Blaník“. Po osvobození uvedeného území vstoupil v březnu 1944 do 1. čs. armádního sboru v SSSR. Po absolvování tankového učiliště v Saratově byl v listopadu 1944 zařazen do 1. čs. tankové brigády, kde nejprve velel četě a od března 1945 rotě. Během bojů na frontě byl dvakrát raněn a zároveň se stal držitelem dvou Čs. válečných křížů 1939, Čs. medaile „Za chrabrost před nepřítelem“, Čs. medaile „Za zásluhy“ a sovětského Řádu Velké vlastenecké války. Po skončení války vykonával řadu velitelských či štábních funkcí. Nejprve jako velitel roty působil u 1. tankové brigády ve Vysokém Mýtě. V červnu 1947 se stal pobočníkem velitele 21. tankové brigády v Žatci a od října 1947 osvětovým důstojníkem brigády. V červnu 1948 se u téže brigády opětovně ujal velení roty. Následně od ledna do listopadu 1949 absolvoval studium na vojenské akademii v Moskvě. Po návratu vykonával funkci operačního důstojníka u 22. tankové brigády v Dědicích u Vyškova a od května 1950 důstojníka operačního oddělení na velitelství Tankového sboru v Olomouci. V roce 1948 byl vyznamenán polským válečným křížem a v roce 1949 medailí Čs. velitelského řádu Jana Žižky z Trocnova. Koncem roku 1950 nastoupil jako velitel 3. školního tankového praporu do Mladé. V dubnu 1951 se stal náčelníkem štábu 3. tankové divize a od ledna 1952 jejím velitelem. V červenci 1953 nastoupil ke studiu na Vojenské akademii Klementa Gottwalda v Praze a v listopadu 1954 odjel do Moskvy studovat na Vojenské akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR Klimenta Vorošilova. Do první generálské hodnosti byl povýšen v dubnu 1954. Po ukončení studia v SSSR se v listopadu 1956 ujal velení 4. střeleckého sboru v Brně. Generálmajor Cilc zahynul při letecké havárii stroje K-75 dne 23.10.1957.


782. Obracím se na Vás s žádostí o poskytnutí informací týkajících se služby vozidel typu BRDM-2 rch v ČSLA. Zejména mne zajímá celkový počet dodaných vozidel, roky dodávek, přidělení k jednotkám a eventuální úpravy těchto vozidel. (odpovídá Pavel Minařík)

BRDM-2 rch byl obrněný kolový plovoucí průzkumný transportér se speciální přístrojovou nástavbou, která zabezpečovala provádění radiačního a chemického průzkumu.

Specializované vybavení umožňovalo:
- provádět radiační a chemický průzkum, včetně vytyčování zamořených prostorů,
- zjišťování zamoření terénu a techniky otravnými látkami,
- odběr vzorků zeminy, vody a potravin,
- měření stupně zamoření odebraných vzorků materiálů i techniky a stupně zamoření osádky,
- určování vlastní polohy v terénu,
- předávání zpráv o radiační a chemické situaci,
- varování vojsk.

Do speciální výbavy patřily automatický signalizátor otravných látek GSP-11 (později nahrazován GSA-12), automatický signalizátor úrovně radiace DP-3b, chemický průkazník CHP-71, intenzimetr IT-65 (později nahrazován DP-86), radiostanice R-123, terronavigační zařízení pro automatické stanovení polohy vozidla v terénu TNA-3, vytyčovací zařízení zamořených prostorů, souprava k odběru vzorků KPO-1 a meteorologický komplet MK-3. Obrněný transportér byl vyzbrojen 7,62mm kulometem PKT. Základní technické údaje: hmotnost – 7 000 kg, motor – zážehový typu GAZ-41 o výkonu 140 ks, průměrná rychlost při průzkumu – 30 až 40 km/h, maximální rychlost jízdy po silniční komunikaci – až 100 km/h, maximální rychlost plavby – 10 km/h a jízdní dosah – 750 km. Obsluhu vozidla tvořily tři osoby. Jízdu v noci umožňovaly přístroje pro vidění v noci velitele (TKN-1S) a řidiče (TVNO-2B).

Vozidlo bylo do výzbroje bývalé ČSLA zavedeno v roce 1975, kdy se ze SSSR dovezly první dva kusy. Celkem se předpokládal dovoz cca 540 vozidel, předurčených k zařazení u svazků, útvarů a jednotek chemického vojska, počínaje frontovou brigádou chemické ochrany a rotou chemické ochrany vševojskového útvaru konče. V letech 1976 až 1980 se předpokládal dovoz cca 30 vozidel ročně a v letech 1981 až 1985 dalších cca 390 vozidel. Vozidla BRDM-2 rch nahrazovala zastaralé obrněné transportéry OT-65 CH a OT-65 CHV i pohotovostní chemické automobily GAZ-69 ch, které neumožňovaly odběr vzorků bez opuštění vozidla a vzhledem k absenci hermetizovaného prostoru osádky nezabezpečovaly její dostatečnou ochranu při provádění radiačního i chemického průzkumu.


781. Jaké jsou souhrnné počty tankové techniky vyrobené v Československu od roku 1945? (odpovídá Pavel Minařík)

Po ukončení 2. světové války byla v Československu především obnovena výroba německých stíhačů tanků Hetzer, vyráběných na podvozku lehkého tanku LT-38. Celkem bylo dokončeno 249 uvedených vozidel, která v čs. armádě sloužila pod označením ST-I. Dalších cca 50 kusů bylo vyrobeno pro výcvik řidičů a používaly se jako CPV nebo ST-III. Kromě toho bylo 158 vozidel vyvezeno do Švýcarska a 3 ks do Guineje. Na export směřovala i dodávka 20 tanků AH-IV-Hb, jejichž cílovou zemí se stala Etiopie.

Po poskytnutí sovětské licence na tanky T-34/85 bylo v Československu v letech 1952 až 1956 vyrobeno 2.736 strojů uvedeného typu, z toho 951 ks v ČKD Praha a 1.785 v ZJVS Martin. Pro čs. armádu bylo určeno 1.437 strojů, takže společně s 366 tanky dovezenými v rozmezí let 1945 až 1950 naše armáda převzala celkem 1.803 tanků T-34/85. Nejvyšší počet souběžně provozovaných tanků T-34/85 v naší armádě ale dosáhl pouze 1.701 vozidel v roce 1956. Zbývající licenčně vyrobené střední tanky T-34/85 byly vyvezeny do spřátelených zemí (např. do Rumunska bylo exportováno 310 strojů, do Bulharska 120 a další stroje směřovaly do Egypta). V následujících letech byly produkovány také speciální aplikace na podvozku tanku T-34. Jednalo se o mostní tank MT-34 (vyrobeno 65 ks), vyprošťovací tank VT-34 (v letech 1960 až 1963 vyrobeno 271 ks) a jeřábový tank JT-34 (v letech 1962 až 1965 vyrobeno 77 kusů). Uvedené speciální konstrukce se do zahraničí nevyvážely. V Československu bylo v letech 1953 až 1956 dále vyrobeno 771 samohybných děl SD-100 (SU-100), z toho 129 v ČKD Praha a 641 v ZJVS Martin. Z uvedeného počtu bylo exportováno 311 vozidel, která směřovala zejména do Bulharska a Rumunska, ale také do Egypta, Etiopie, Jemenu a později i na Kubu. Zbývajících 460 strojů provozovala naše armáda.

V roce 1957 byla v TS Martin zahájena licenční výroba modernější generace tanků T-54A. Do roku 1964 jich bylo vyrobeno cca 2.700 kusů, z toho 2.374 pro čs. armádu (včetně verze T-54AK). Speciální aplikace na podvozku tanku T-54 nebyly v Československu zkonstruovány. Od roku 1965 byl T-54A/AK ve výrobě nahrazen novým typem T-55 (od roku 1968 T-55A). Celkově bylo vyprodukováno cca 12.600 tanků uvedeného typu (včetně speciálních aplikací), z toho převážná většina šla na export. Čs. armáda do roku 1983 obdržela 2.193 tanků T-55/55A/AK. V odborné literatuře se uvádí, že z účelových nástaveb bylo vyrobeno 2.127 vyprošťovacích tanků VT-55A (z toho 1.693 na export a 434 pro čs. armádu), 1.461 mostních tanků MT-55A (z toho 1.248 na export a 213 pro čs. armádu) a 689 jeřábových-vyprošťovacích-buldozerových JVBT-55A (vyráběny výhradně na vývoz). Čs. armáda celkově převzala 5.214 tanků T-54/55.

Výroba nového středního tanku T-72 byla v Československu zahájena v roce 1981. Nejprve se jednalo pouze o bojovou variantu, kterou ovšem následně doplnily i speciální vozidla zkonstruovaná na podvozku tanku T-72. Celkově bylo v letech 1981 až 1990 v Československu vyrobeno 1.757 středních tanků T-72 (někdy je uváděno i 1.719), z čehož naše armáda převzala 917 vozidel a zbývajících 840 bylo určeno pro export (např. 277 do NDR, 119 do Libye, 114 Alžírska a 90 do Iráku, dále pak do Bulharska, Maďarska, Sýrie a SSSR). Počty bojových strojů a účelových nástaveb odborná literatura opět nerozlišuje. Celkově hodnota čs. tankové produkce v případě tanku T-72 činila 23,6 mld. Kč.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist