Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 811. - 825.

Následující dotazy 826. - 840. Předešlé dotazy 796. - 810.

825. Zajímala by mě historie střeleckého pluku č. 14 (Landwehr Infanterie Regiment Nr. 14)? (odpovídá Pavel Minařík)

Zeměbranecký pěší (pozdější střelecký) pluk č. 14 se vytvořil v roce 1889 sloučením zeměbraneckých pěších praporů č. 12, 13 a 14 jako „Mährisches-Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 14“. Velitelství pluku společně s 1. polním praporem sídlilo v Brně, 2. polní prapor v Jihlavě a 3. polní prapor v Kremsier. Prvním velitelem pluku se stal oberst Franz Weissman Edler von Weissenwarth. Pluk byl nejprve doplňován z teritoria doplňovacích okresních velitelství Kremsier, Brno, Olomouc, Jihlava a Znojmo. V roce 1894 se jeho pojmenování změnilo na „Landwehr-Infanterie-Regiment Nr. 14“ a v roce 1900 se 3. polní prapor (tj. bývalý zeměbranecký prapor č. 12) stal součástí zeměbraneckého pěšího pluku č. 25 v posádce Kremsier a jeho místo v sestavě pluku zaujal nově vytvořený 3. polní prapor sídlící v Brně. Pluk byl nadále doplňován rekruty od doplňovacích okresních velitelství Brno, Jihlava a Znojmo. Po vypuknutí I. světové války zeměbranecký pěší pluk č. 14 odešel na frontu a v domovské posádce setrval pouze náhradní prapor. V roce 1917 byl útvar přejmenován na „Schützenregiment Nr. 14“. Z bojišť I. světové války se jako organizovaný celek již nevrátil. V rámci unifikace čs. armády došlo v říjnu 1920 ke sloučení střeleckého pluku č. 14 s 10. čs. střeleckým plukem „Jana Sladkého Koziny“ našich legií v Rusku (vznikl 13.11.1917 a do ČSR přijel 10.8.1920) v nový pěší pluk 10 „Jana Sladkého Koziny“ působící v Brně.

Zeměbranecký prapor č. 13 vznikl v Brně v roce 1870 jako „Mährisches-Landwehr-Bataillon Nr. 13“. Prapor byl doplňován z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Brno a jeho prvním velitelem se stal oberst Ferdinand Weidlich. V roce 1875 byl prapor přejmenován na „Mährisches-Landwehr-Infanterie-Bataillon Nr. 13“. Při vzniku zeměbraneckého pěšího pluku č. 14 se z praporu stal 1. polní prapor uvedeného pluku. Zeměbranecký prapor č. 14 vznikl v roce 1870 v Jihlavě a prošel obdobným organizačním vývojem. Doplňován byl nováčky od Doplňovacího okresního velitelství Brno a jeho prvním velitelem se stal oberstlieutenant Alois Hradil. V roce 1889 se stal 2. polním praporem zeměbraneckého pěšího pluku č. 14.

Písemnosti střeleckého pluku č. 14 se ve Vojenském historickém archivu Praha nenacházejí.


824. Nevíte, kde v roce 1935 sídlil útvar autoprapor 3, případně v roce 1938 autoprapor 4? Případně, co to mohly být tenkrát za jednotky ČSA, k jakým vyšším útvarům přináležely? (odpovídá Pavel Minařík)

Automobilní prapory v rámci čs. armády tvořily do roku 1933 samostatný druh vojska (dobově „zbraň“). Od září uvedeného roku došlo k jejich převedení do dělostřelectva. V letech 1921 až 1935 existovaly tři prapory, podřízené zemským vojenským velitelstvím Praha, Brno a Bratislava, přičemž poslední z uvedených praporů měl své jednotky dislokovány i na teritoriu zemského vojenského velitelství Užhorod (od roku 1925 Košice). Praporům bylo podřízeno celkem 12 automobilních rot, přičemž v obvodu každé pěší divize se nacházela jedna automobilní rota. V roce 1935 vznikl čtvrtý prapor pro potřeby zemského vojenského velitelství Košice. V roce 1936 byly zřízeny další tři prapory (čís. 5 až 7) a počet automobilních rot se postupně zvýšil na 15, přičemž všechny existující automobilní prapory přešly do podřízenosti nově vytvořených sborových velitelství. Další údaje o historii automobilního vojska najdete v odpovědi na dotaz čís. 676.

Automobilní prapor 3 byl v roce 1935 dislokován v následujících posádkách:

Trenčín velitelství, výcviková četa, náhradní rota, od 1.10.1935 i nově zřízená automobilní rota 15
Bratislava automobilní rota 9
Banská Bystrica automobilní rota 10
Košice automobilní rota 11 (od 1.10.1935 převedena k automobilnímu praporu 4)
Užhorod automobilní rota 12 (od 1.10.1935 převedena k automobilnímu praporu 4)

V následujících letech se dislokace i složení útvaru dále měnily.

Automobilní prapor 4 byl v roce 1938 rozmístěn následovně:

Košice
(od listopadu 1938 Prešov)
velitelství, výcviková rota, náhradní rota, automobilní rota 11
Užhorod
(od listopadu 1938 Pozdišovce)
automobilní rota 12 (od 1.10.1935 převedena k automobilnímu praporu 4)

823. Igor Lukeš píše ve své knize „Československo mezi Stalinem a Hitlerem“ o dvou Fierlingerových depeších (snad z 21.9 a 26.9), ve kterých žádal o urychlené vyslání letadla do Sovětského svazu. Proběhla ona mise? Popř. jaký měla přesný účel? (odpovídá Pavel Šrámek)

Máte na mysli zřejmě telegram z 21. září 1938 ve věci vyslání letadla do Kyjeva pro dva sovětské vojenské představitele a z 26. září 1938 ve věci vyslání letadla do Kyjeva pro nové vojenské představitele. Souvislosti byly přitom následující. V době kolem vyhlášení všeobecné mobilizace (přesné datum není známo) přiletěla do Československa (československým dopravním letadlem) skupina sovětských leteckých důstojníků vedená zástupcem velitele vojenského letectva SSSR Jakovem Smuškevičem. Jednalo se o reciproční návštěvu za návštěvu velitele československého vojenského letectva generála Fajfra v Moskvě počátkem září 1938. Sovětští letci u nás zůstali až do počátku října 1938, kdy se vrátili zpět. Co přesně během svého pobytu v ČSR dělali, není úplně jasné, podle kusých informací si společně s československými důstojníky prohlíželi vybraná letiště. Spolehlivě doložené je jen setkání Smuškeviče s generálem Fajfrem, kde Smuškevič nabídl přílet 700 letadel, a prohlídka letiště v Pardubicích, kde si jeden ze sovětských letců zkusil let s československým letadlem (údajně s Avií B-534). Z výše uvedeného tedy vyplývá, že první telegram se téměř jistě týká vyslání letadla, kterým přiletěla Smuškevičova skupina, druhý se týká možného příletu dalších sovětských vojenských představitelů (snad druhá část Smuškevičovy skupiny?), k němuž podle všeho už nedošlo. Na závěr dodáváme, že Jakov Smuškevič se stal později velitelem sovětského vojenského letectva, v této funkci byl i v době přepadení SSSR Německem a zanedlouho nato byl na Stalinův pokyn popraven.


822. Posílám Vám doplnění odpovědi na otázku čís. 624: vznik a vývoj posádky Uherské Hradiště. Informace pocházejí z publikace „Vojsko v Uherském Hradišti“ - J. Čoupek, J. Šnajdar, O. Paule, Slovácké muzeum v Uherském Hradišti, 1989.
1610 - v UH bylo 21 praporů zemské pěchoty
1619 - UH - zásobárna proviantu
1645 - velitel vojenské pevnosti v UH Diego Sebastian Massen, pak Gerhard Gunter
1782 - zrušena pevnost UH
1783 - do zrušené jezuitské koleje byly umístěny kasárna
1790 - posádka odtáhla do pole
1893 - do UH byl umístěn prapor pěšího pluku č. 81 z Jihlavy (332 mužů)
1905 - odchod pěšího praporu 81. pluku
1914 - 1918 - strážní rota, později jen četa v UH
(odpovídá Pavel Minařík)

Po svém založení českým králem Přemyslem Otakarem II v roce 1257 bylo Uherské Hradiště nejprve obklopeno zemním valem s dřevěnou palisádou. Obraně města měla napomoci jeho poloha na ostrově uprostřed řeky Moravy a okolní močálovitá krajina. Teprve ve 30. letech 14. století došlo k výstavbě permanentní fortifikace v podobě kamenné hradby o výšce okolo čtyř metrů s předsunutým příkopem, do něhož vystupovalo sedm věží. S okolím město spojovaly dvě hlavní (Kunovická, Staroměstská) a jedna menší (Královská) brána. V uvedené podobě městské opevnění přetrvalo do třicetileté války. V roce 1619 se Uherské Hradiště přidalo na stranu českého stavovského povstání, ale po jeho porážce kapitulovalo 6.1.1621 bez boje před císařským generálem Buquoyem. Pokusy sedmihradského knížete Gábora Bethlena a krnovského knížete Jana Jiřího v září 1621 a říjnu 1623 o jeho obsazení byly neúspěšné a k řádnému obléhání ani nedošlo. V této době se již projevovala značná zchátralost středověkého opevnění, spojená např. v roce 1629 se zřícením jedné z bašt. Na sklonku třicetileté války se 2.7.1643 podařilo švédské jízdní jednotce dokonce proniknout do města, ale po krátké době ji císařská armáda přiměla k jeho opuštění. Uvedené události vedly v roce 1644 k rozhodnutí zahájit opravy stávajícího opevnění, které se protáhly až do roku 1653. Vzhledem k nebezpečí tureckých nájezdů a útoků povstalců z Uher došlo v roce 1655 za vlády císaře Ferdinanda III. k vyhlášení města zemskou pevností. Výstavba bastionového opevnění byla zahájena pod vedením tehdejšího velitele města i pevnosti italského původu Diega de Massonis a v důsledku nedostatku finančních prostředků se protáhla téměř na 100 let. Město do roku 1670 postupně obklopilo devět zemních bastionů, které byly z počátku propojeny pouhou dřevěnou palisádou. Během roku 1683 se pevnost stala terčem nájezdů Thökölyho uherských povstalců. V poslední čtvrtině 17. století došlo k vybudování desátého bastionu a propojení všech bastionů zemním valem s předsunutou palisádou. Cihelné armování získalo opevnění na východní straně pevnosti až v letech 1716–1737. V průběhu války o dědictví habsburské slabá císařská posádka Uherské Hradiště vyklidila bez boje a 4.2.1742 ho obsadily jednotky pruského krále Fridricha II. Po jejich odchodu došlo k opravám opevnění poškozeného vysokým stavem vody v řece Morava a u jezuitské koleje vznikl rozdělením staršího nepravidelného bastionu poslední jedenáctý bastion. Po pominutí ohrožení jak ze strany Pruska od severu, tak tureckých vojsk od jihu, pevnost postupně ztrácela na významu a v roce 1782 rozhodl císař Josef II. o jejím zrušení. Po krátké době následovalo rozebrání vnitřní kamenné hradby a v průběhu 19. století i odstraňování bastionového opevnění. V současnosti se z fortifikačních staveb ve městě dochovala pouze jednopatrová budova barokní zbrojnice z let 1721 až 1723, přičemž středověké opevnění reprezentují pozůstatky hradební zdi společně s jednou baštou a branou.


821. Zajímaly by mne informace o gen. Bedřichu Rumlovi. (odpovídá Pavel Minařík)

Divizní generál Bedřich Ruml se narodil v září 1888 v obci Lipovec u Čáslavi. V letech 1904 až 1908 vystudoval učitelský ústav v Čáslavi a následně působil jako učitel na obecné škole v Třeboradicích u Prahy. Službu v rakousko-uherské armádě nastoupil coby jednoroční dobrovolník v říjnu 1913 u zeměbraneckého pluku 12 v Čáslavi a nejprve absolvoval školu důstojníků v záloze u zeměbraneckého pluku 30 ve Vysokém Mýtě. Po vypuknutí I. světové války odešel v červenci 1914 v hodnosti četaře a ve funkci velitele čety se zeměbraneckým plukem 12 na ruské bojiště, ale již v září téhož roku padl do zajetí. V září 1916 se přihlásil k našim legiím v Kyjevě a od července 1917 konal službu jako řadový příslušník náhradního praporu 3. čs. střeleckého pluku „Jana Žižky z Trocnova“, z něhož se později vytvořil 7. čs. střelecký pluk „Tatranský“. V září 1917 byl přemístěn k nově vytvořenému 2. čs. dělostřeleckému divizionu a v prosinci 1917 odešel k důstojnické dělostřelecké škole v Ostroluči. Po jejím ukončení od února 1918 sloužil ve funkci velitele spojovací a průzkumné čety u 1. baterie 2. dělostřelecké brigády II. čs. střelecké divize. V červnu 1918 byl jmenován do hodnosti důstojnického zástupce, v srpnu 1918 se stal praporčíkem a v lednu 1919 byl povýšen na poručíka dělostřelectva. V této době se zapojil do bojů Čs. východní skupiny u Vladivostoku. Od září 1918 se v Charbinu podílel na přebírání výzbroje a výstroje pro čs. legie od spojenců ze zahraničí a nakoupených v Číně. V prosinci 1918 se stal pobočníkem velitele čs. posádky v Charbinu. V březnu 1919 se vrátil ke 2. dělostřelecké brigádě a jako dispoziční důstojník působil u jejího štábu, ovšem o měsíc později převzal velení obrněného vlaku „Úderník“. S tímto vlakem absolvoval boje na trati Krasnojarsk – Tajšet – Nižněudinsk. Do hodnosti nadporučíka byl povýšen v květnu 1919 a kapitánem se stal v lednu 1920. Ve funkci velitele obrněného vlaku setrval až do svého odjezdu do Československa na lodi „Thomas“ v srpnu 1920.

Po repatriační dovolené byl v září 1920 vyslán ke studiu do III. kursu důstojníků generálního štábu v Praze, přičemž od srpna do října 1921 vykonával praktickou službu u 2. horského praporu v Trstené. Od listopadu 1921 pokračoval ve studiu 2. ročníku na nově vytvořené Válečné škole. V prosinci 1921 se stal štábním kapitánem. Po ukončení školy a převedení do stavovské kategorie důstojníků generálního štábu byl nejprve od září 1922 přidělen ke 4. oddělení hlavního štábu a následně od října 1923 k dělostřeleckému oddělení zbrojního odboru MNO. Do hodnosti majora byl povýšen v prosinci 1922 a podplukovníkem se stal v říjnu 1924. V říjnu 1925 se ujal velení dělostřeleckého pluku 52 v Josefově. Od března do srpna 1928 byl krátkodobě ustanoven do funkce velitele 4. polní dělostřelecké brigády v Hradci Králové a v květnu téhož roku došlo k jeho povýšení do hodnosti plukovníka generálního štábu. Ve funkci velitele josefovského pluku následně setrval až do ledna 1929, kdy převzal velení 6. polní dělostřelecké brigády v Brně. V září 1930 došlo k jeho ustanovení do funkce přednosty 1. oddělení (dělostřeleckého) II. odboru (zbrojního) MNO. Od ledna do srpna 1931 absolvoval Kurz vyšších velitelů při Válečné škole v Praze. V únoru 1933 se stal brigádním generálem. V listopadu 1933 ukončil svoje působení na MNO a ujal se velení Dělostřeleckého učiliště v Olomouci. Od října 1935 došlo k jeho ustanovení zatímním velitelem dělostřelectva nově vytvořeného II. sboru v Hradci Králové, ale již v listopadu téhož roku byl pověřen zastupováním velitele 3. divize v Litoměřicích. Na královéhradecké sborové velitelství se vrátil v září 1936, ovšem v tomto případě jako zástupce velitele sboru. V lednu 1937 došlo k jeho povýšení do hodnosti divizního generála. V době všeobecné mobilizace na přelomu září a října 1938 vykonával funkci velitele Hraničního pásma XII v Hradci Králové a zodpovídal za obranu severovýchodních Čech. Službu v čs. armádě ukončil po německé okupaci v roce 1939. Po ukončení II. světové války se do čs. armády již nevrátil.

Během své vojenské služby byl vyznamenán řadou československých i zahraničních vojenských vyznamenání – Čs. válečný kříž 1914-1918, Řád „Sokola“, Revoluční medaile, Spojenecká medaile Vítězství a Řád sv. Sávy III. třídy. Divizní generál Bedřich Ruml zemřel v březnu 1980 v Roztokách u Prahy.


820. Jak velké množství letadel bylo za okupace vyrobeno v Protektorátu pro potřeby nacistického Německa? (odpovídá Pavel Minařík)

V letech 1939 až 1945 bylo na území „Protektorátu Čechy a Morava“ pro německou armádu vyrobeno minimálně 5 754 letounů. Dalších 12 stíhacích letounů B-135 obdrželo v letech 1940 až 1942 Bulharsko. V ostatních okupovaných evropských zemích bylo v letech 1941 až 1944 vyrobeno 3 881 německých letounů.

Podle nám dostupných údajů byla výroba v jednotlivých zbrojních podnicích následující:
- V továrně firmy Aero ve Vysočanech bylo vyprodukováno 1 129 ks letounů, z toho 533 ks Siebel Si-204D, 337 ks Focke Wulf Fw-189, 200 ks Bücker Bü-131, 45 ks Avia B-71 a 14 ks Aero A-304. Dále bylo v továrně vyrobeno 1 023 trupů letounů Siebel Si-204D, opraveno 49 ks Bücker Bü-131 a přestavěno 15 ks letounů Aero A-304.
- Firma Avia v Čakovicích vyprodukovala 1 825 ks letounů Arado Ar-96B, 66 ks Avia B-71 a 263 ks předních částí trupů letounů Messerschmitt Me-262.
- V leteckém závodě Českomoravských strojíren v Praze-Karlíně bylo vyrobeno 1 123 ks letounů, z toho 493 ks Siebel Si-204D, 450 ks kluzáků DFS-230, 150 ks Focke Wulf Fw-44 a 30 ks Messerschmitt Bf-109. V závodě bylo kromě toho vyrobeno 3 362 stavebních skupin letounů Focke Wulf Fw-58 (1 100 ks) a Fw-189 (2 072 ks), Siebel Si-204D (150 ks), Messerschmitt Bf-110 (20 ks) a Me-262 (20 ks), přičemž současně proběhla oprava 489 ks různých letounů, z nichž největší podíl připadl na 233 ks Focke Wulf Fw-44 a 107 ks Arado Ar-96.
- Firma Letov v Letňanech vyrobila minimálně 512 letounů Arado Ar-96.
- Ve Zlínské letecké, a. s., výroba čítala minimálně 746 letounů Bücker Bü-181 a 275 letounů Klemm Kl-35.
- Choceňská firma Beneš-Mráz ve svém závodě na sklonku války vyprodukovala minimálně dalších 64 ks Fieseler Fi-156 Storch a 14 ks kluzáků DFS-230.

V celé řadě jiných podniků se vyráběly další součástky letounů nebo prostředků protivzdušné obrany. Např. závod v Podmoklech, patřící Elektrotechnické akciové společnosti Praha, vyprodukoval 1 456 ks světlometů 60 cm (v letech 1940 až 1942) a 1 464 ks světlometů 200 cm (v letech 1942 až 1945) nebo v jinonické Waltrovce bylo vyrobeno 4 600 leteckých motorů a dalších 3 381 opraveno.


819. Můžete uvést, jaké bylo označení jednotlivých letek čs. vojenského letectva v roce 1938? (odpovídá Pavel Minařík)

Rozlišování příslušnosti letounu k jednotlivým letkám se v rámci leteckých pluků čs. armády zavedlo v roce 1929. K odlišení jednotlivých letek se používala velká písmena české abecedy, společně s evidenčním číslem letounu v letce. Oba identifikační znaky byly namalovány za plukovním znakem na trupu letounu směrem k ocasním plochám. Písmena a čísla byla na khaki podkladě bílá, někdy červeně lemovaná. U některých letek nebyla číselná posloupnost zcela důsledně zachována. Pokud u letky, zejména cvičné, sloužily různé typy letounů, byly pro jejich rozlišení požívány skupiny po sobě jdoucích čísel. Jejich rozměry měly činit 70 cm na výšku a 8 cm na šířku čáry, přičemž se měly nacházet 15 cm za písmenem. Šířka a výška písmen nebyla určena. V rámci pluků se používala různá libovolná písmena, s výjimkou písmene „C“ (vyhrazeného pro Vojenské letecké učiliště) a písmene „S“ (vyhrazeného pro Vojenský letecký ústav studijní, respektive Vojenský technický letecký ústav). Nebyla používána písmena „U“ a „Y“. V roce 1935 bylo zrušeno používání písmen „I“ a „CH“. Ke změně písmene označujícího letku docházelo v případě, když došlo k převedení letky do složení jiného pluku. Po vyhlášení mimořádných opatření 21. května 1938 došlo k přetření (smazání) plukovních znaků a letouny nadále létaly pouze s označením letky a číslem letounu v letce.

V průběhu 1. poloviny roku 1938 byly používány následující rozlišovací znaky pro jednotlivé letky leteckých pluků:

útvar/jednotka

posádka

označení

výzbroj

letecký pluk 1 Hradec Králové
- I/1. peruť Hradec Králové
* 1. letka (pozorovací) Hradec Králové A Š-328
* 2. letka (pozorovací) Tábor B Š-328
* 61. letka (zvědná) Hradec Králové F A-100, B-71
- II/1. peruť Milovice
* 3. letka (pozorovací) Milovice D Š-328
* 6. letka (pozorovací) Milovice G Š-328
* 66. letka (zvědná) Milovice Z A-100, B-71
- III/1. peruť Hradec Králové
* 31. letka (stíhací) Hradec Králové P B-534
* 32. letka (stíhací) Hradec Králové L B-534
* 34. letka (stíhací) Hradec Králové H B-534
- 4. letka (pozorovací) Plzeň E Š-328
- 11. letka (pozorovací) Kbely K Š-328
- náhradní peruť Hradec Králové
* náhradní letka Hradec Králové
* cvičná letka Hradec Králové M
letecký pluk 2 Olomouc
- I/2. peruť Olomouc
* 5. letka (pozorovací) Olomouc A Š-328
* 14. letka (pozorovací) Olomouc E Š-328
* 63. letka (zvědná) Olomouc (Přerov) L A-100, B-71
- II/2. peruť Vyškov
* 7. letka (pozorovací) Vyškov B Š-328
* 8. letka (pozorovací) Vyškov D Š-328
* 62. letka (zvědná) Vyškov H A-100
- III/2. peruť Olomouc
* 33. letka (stíhací) Olomouc T B-534
* 35. letka (stíhací) Olomouc F B-534
* 36. letka (stíhací) Olomouc G B-534
* 51. letka (stíhací) Olomouc V B-534
- náhradní peruť Olomouc
* náhradní letka Olomouc
* cvičná letka Olomouc K
letecký pluk 3 Piešťany
- I/3. peruť Vajnory
* 9. letka (pozorovací) Vajnory A Š-328
* 64. letka (zvědná) Vajnory K A-100
- II/3. peruť Spišská Nová Ves
* 12. letka (pozorovací) Spišská Nová Ves D Š-328
* 13. letka (pozorovací) Spišská Nová Ves E Š-328
* 49. letka (stíhací) Spišská Nová Ves P B-534
- III/3. peruť Piešťany
* 37. letka (stíhací) Piešťany G B-534
* 38. letka (stíhací) Piešťany H B-534
* 39. letka (stíhací) Piešťany J B-534
* 45. letka (stíhací) Piešťany L B-534
- IV/3. peruť Nitra
* 10. letka (pozorovací) Nitra B Š-328
* 15. letka (pozorovací) Žilina F Š-328
* 16. letka (pozorovací) Zvolen N Š-328
- náhradní peruť Piešťany
* náhradní letka Piešťany
* cvičná letka Vajnory M
letecký pluk 4 Kbely
- I/4. peruť Kbely
* 40. letka (stíhací) Kbely A B-534
* 41. letka (stíhací) Kbely B B-534
* 42. letka (stíhací) Kbely D B-534
- II/4. peruť Kbely
* 43. letka (stíhací) Kbely E B-534
* 44. letka (stíhací) Kbely F B-534
* 50. letka (stíhací) Kbely K B-534
- III/4. peruť Pardubice
* 46. letka (stíhací) Pardubice G B-534
* 47. letka (stíhací) Pardubice H B-534
* 48. letka (stíhací) Pardubice J B-534
- náhradní peruť Kbely
* náhradní letka Kbely
* cvičná letka Kbely M
letecký pluk 5 Brno
- I/5. peruť Brno
* 81. letka (bombardovací) Brno L MB-200, F-IX
* 82. letka (bombardovací) Brno N MB-200, F-IX
- II/5. peruť Brno
* 83. letka (bombardovací) Brno P MB-200, F-IX
* 84. letka (bombardovací) Brno O MB-200, F-IX
- III/5. peruť Hlohovec
* 75. letka (bombardovací) Brno (Nitra) H Ab-101
* 76. letka (bombardovací) Brno J Ab-101, B-71
* 77. letka (bombardovací) Brno M Ab-101
- náhradní peruť Brno
* náhradní letka Brno
* cvičná letka Brno D
letecký pluk 6 Kbely
- I/6. peruť Kbely
* 71. letka (bombardovací) Kbely J Ab-101, B-71
* 72. letka (bombardovací) Kbely K Ab-101, B-71
- II/6. peruť Hradec Králové
* 73. letka (bombardovací) Hradec Králové N Ab-101, B-71
* 74. letka (bombardovací) Hradec Králové V Ab-101, B-71
- III/6. peruť Kbely
* 85. letka (bombardovací) Kbely M MB-200
* 86. letka (bombardovací) Kbely P MB-200
- náhradní peruť Kbely
* náhradní letka Kbely
* cvičná letka Kbely G

818. Zajímaly by mne informace o gen. Vojtěchu Letovském, který byl bývalý rakousko-uherský důstojník. Před světovou válkou byl velitel pěší brigády v Bosně. V čs. armádě sloužil patrně jenom krátce v roce 1919 jako velitel 2. divize. Po něm ji přebíral plk. Šnejdárek. Zřejmě byl vrstevník gen. Diviše, Podhajského atd. (odpovídá Pavel Minařík)

Generál Vojtěch Letovský (Adalbert Letovsky) se narodil 27. listopadu 1858 v Rychnově. V roce 1873 začal studovat na Vojenském kolegiu v St. Pölten a po jeho ukončení v roce 1875 pokračoval studiem na Vojenské akademii ve Vídeňském Novém Městě. Vojenskou službu nastoupil v hodnosti poručíka v roce 1879 u pěšího pluku 75, se kterým sloužil v Praze, Wittingau a Sarajevu. U pluku nejprve zastával funkci velitele čety a od roku 1880 praporního adjutanta. Následně v roce 1882 nastoupil ke studiu na Válečné škole ve Vídni. Po ukončení školy byl povýšen do hodnosti nadporučíka a krátkodobě se vrátil k pěšímu pluku 75. Již v roce 1885 došlo k jeho přeložení do štábu 8. pěší brigády v Brně a o rok později ke štábu 10. sboru v Přemyšlu. Hodnosti kapitána (hejtmana 1. třídy) dosáhl v roce 1889. V letech 1891 až 1895 sloužil u mapové skupiny Vojensko-zeměpisného institutu, z toho do roku 1893 jako referent u 2. mapového oddělení v Aradu a od roku 1893 ve funkci zástupce ředitele 4. mapového oddělení v Czernowici. V roce 1895 nastoupil k pěšímu pluku 91 do Prahy, u kterého zastával funkci velitele roty. V roce 1899 došlo k jeho přeložení k pěšímu pluku 42 do Hradce Králové a povýšení na majora. U pluku nejprve velel praporu a následně od roku 1900 plnil povinnosti důstojníka pro zvláštní úkoly. V roce 1904 byl ve stejné funkci jako čerstvě povýšený podplukovník přemístěn k pěšímu pluku 80 do Lvova, u kterého se v roce 1906 ujal velení praporu a v roce 1908 již jako plukovník i celého pluku. V březnu 1912 se stal velitelem 70. pěší brigády v Kolozsváru a v listopadu téhož roku byl povýšen do hodnosti generálmajora. Před vypuknutím I. světové války velel 11. horské brigádě v Tuzle a na srbské bojiště odcházel v čele 13. pochodové brigády z Agramu, tvořící součást zálohy 5. armády. V říjnu 1914 až dubnu 1915 velel 7. pěší divizi. Hodnosti polního podmaršálka dosáhl 27.8.1915. Další informace o průběhu aktivní vojenské služby Vojtěcha Letovského nemáme k dispozici a v dané věci se můžete obrátit na vojenský archiv ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv-Kriegsarchiv, Nottendorfer Gasse 2, Wien A-1030).

V březnu 1919 byl Vojtěch Letovský přijat do svazku čs. armády jako polní podmaršálek ve výslužbě, s bydlištěm v Praze-Smíchově. V souvislosti s vojenským obsazováním Slovenska a boji probíhajícími s maďarskou armádou byl 12.5.1919 pověřen velením nově ustanovené „lučenecké“ skupiny, která zahrnovala II. a IV. brigádu. Úkolem skupiny bylo pokračovat v útoku, který byl zahájen počátkem května 1919 překročením řeky Ipeľ, na maďarské město Salgotarján. Útok zahájený 18.5.1919 se ale nevydařil a místo toho naše jednotky musely ustupovat na Slovensko. Dne 30.5.1919 byl generál Letovský nucen vyklidit Lučenec. Následně velení skupiny, přetvářející se na 2. divizi, převzal 4.6.1919 plukovník Josef Šnejdárek.

Ohledně služby generála Letovského v čs. armádě můžete podrobnější údaje získat v knize mjr. gšt. Ježka „Účast dobrovolníků v bojích o Slovensko a Těšínsko v letech 1918-1919“, která byla vydána počátkem 2. poloviny 20. let. Z činnosti velitelství úseku „Lučenec“ se ve Vojenském ústředním archivu zachoval 1 karton materiálů, obsahující neúplnou řadu operačních spisů a zlomek situačních hlášení.


817. Jaká byla organizační struktura čs. samostatné obrněné brigády v době útoku na Dunkerque a jaké se používalo značení na tancích, vozidlech a dělech? (odpovídá Pavel Minařík)

V době obléhání francouzského přístavu Dunkerque (tj. od 7. října 1944 do 9. května 1945), obsazeného německou posádkou, bylo složení Čs. samostatné obrněné brigády (Czechoslovak Independent Armoured Brigade Group – CIABG) následující: velitelství brigády, štábní rota, spojovací rota (o šesti spojovacích četách), oddíl polního četnictva, 1. tankový prapor (o velitelské rotě a třech tankových rotách po pěti četách), 2. tankový prapor, motorizovaný prapor (o velitelské rotě a dvou, později třech motorizovaných rotách a kulometné rotě), motorizovaný přezvědný oddíl (10.3.1945 reorganizován na 3. tankový prapor), dělostřelecký pluk (o dvou oddílech, od 24.3.1945 o třech oddílech), oddíl kanonů proti útočné vozbě (o třech bateriích), protiletadlová baterie, ženijní rota (o dvou ženijních četách a jedné mostní četě), lehká polní ambulance, dopravní oddíl (o velitelské rotě, pěti dopravních rotách, dílenské četě a četě záložních řidičů), brigádní tankové dílny, lehké automobilní dílny 1 až 6 (po jedné pro každý tankový prapor, dělostřelecký pluk, motorizovaný prapor a brigádní jednotky), záložní tanková rota, polní park, polní pošta, polní pokladna, výchovná četa, hudba, polní soud a polní prokurátor.

Bližší informace můžete nalézt v celé řadě knižních publikací nebo časopiseckých článků, např. „Čs. tanky a tankisté“, „Vojenské dějiny Československa – od roku 1939 do roku 1945“ (IV. díl), „Slavné bitvy naší historie“ nebo „Na všech frontách – Čechoslováci ve II. světové válce“, případně v článcích publikovaných v Historii a vojenství (roč. 1996, čís. 4), ATM či HPM.

Vozidla ČSOB byla označena vojenskou poznávací značkou, mezinárodní poznávací značkou, znakem brigády, znakem jednotky a taktickým znakem. Vojenská poznávací značka se skládala z písmene (např. C – motocykl, M – osobní automobil, Z – lehký nákladní automobil, L – střední a těžký nákladní automobil, F – obrněný automobil, T – obrněné pásové vozidlo, X – přívěs, A – zdravotnické vozidlo) a sedmimístného čísla (ze série 1278563 až 1283562). Mezinárodní poznávací značku představovala písmena „CS“. Znak brigády byl tvořen malým státním znakem ČSR umístěným na modro-červeno-modré šachovnici o devíti polích a modrým polem uprostřed. Znak jednotky byl tvořen barevným obdélníkem (240x210 mm) umístěným na výšku, vyplněným kódovou barvou a kódovým číslem. Kódová barva označovala příslušnost k druhu vojska či služby (např. červená – tankové jednotky, červeno-modrá dělená vodorovně – dělostřelectvo, modrá – ženijní vojsko, bílo-modrá dělená vodorovně – spojovací vojsko, červeno-zelená dělená úhlopříčně – dopravní a zásobovací jednotky, modro-žluto-červená dělená vodorovně – tankové a automobilní dílny, modro-červeno-modrá dělená svisle – polní park, černá – polní četnictvo, ambulance, pošta, justiční služba) a kódovým číslem bílé barvy se rozlišovaly jednotky (např. 51 – 1. tankový prapor, 52 – 2. tankový prapor, 53 – 3. tankový prapor). Taktické znaky sloužily k identifikaci roty a čety v praporu, případně k označení velitelského vozidla. Jako znaky rot se používaly kosočtverec (velitelská rota), trojúhelník (1. rota), čtverec (2. rota) nebo kružnice (3. rota). K označování čet se používala čísla jdoucí za sebou v číselné řadě od 1 do 15, umístěná ve znaku roty. Vozidlo velitele roty bylo označeno římskou číslicí „I“ před znakem roty a vozidlo velitele čety bílou tečkou před číselným kódem čety. K identifikaci velitelů se dále používaly praporky, připevňované na spojovací antény (velitel praporu – obdélník, velitel roty – obdélník s vybráním ve tvaru trojúhelníku, velitel čety – trojúhelník), které v dolním rohu u žerdi obsahovaly číselný kód jednotky z barevného znaku.

Podrobnější údaje jsou uvedeny v článku Gustava Svobody, publikovaném v časopisu Historie a plastikové modelářství, roč. 1993, čís. 7, str. 20 až 23.


816. Zajímalo by mně, kolik obětí přinesla Čs. republika v období nacistické okupace - Čechů a Moraváků, Slováků - počty padlých na frontách a zejména počty popravených nebo odvlečených do koncentračních táborů. Vzhledem k tomu, že jsme fakticky neprodělali válku s Německem, se mi zdají oběti vysoké díky mimořádnému teroru Heydricha a Franka. (odpovídá Pavel Šrámek)

Jediný seriózní rozbor československých ztrát za 2. světové války vyšel, pokud vím, ve sborníku „Cesta do katastrofy – Československo-německé vztahy 1938-1947”, vydaném pražským Ústavem mezinárodních vztahů v roce 1993. Protože jeho sehnání nebude asi úplně jednoduché, uvádím z něj to nejdůležitější:

popravení českoslovenští občané asi 8 500
zemřelo ve vězení, v koncentračních táborech, při pochodech smrti asi 20 000
oběti bojů v českých zemích, hlavně v květnu 1945 asi 8 000
zahynulí antifašisté německé i české národnosti v odtrženém pohraničí asi 1 000
oběti na Slovensku za SNP a po jeho porážce asi 19 000
zahynulo při bombardování asi 4 000
zahynulo při pracovním nasazení asi 3 000
padlo československých vojáků na východní frontě asi 5 600
padlo československých vojáků na ostatních frontách asi 1 200
oběti rasové perzekuce z řad romského obyvatelstva z území Československa asi 7 000
oběti rasové perzekuce z řad židovského obyvatelstva z území Československa asi 265 000
celkem asi 343 000

Z těchto čísel podložených archivními materiály vyplývá, že celkové ztráty Československa za 2. světové války byly o něco nižší než běžně udávaných 360 000 mrtvých a že většinu obětí tvoří židovské obyvatelstvo (asi 77 %).


815. Chtěl bych se něco dozvědět o veliteli dělostřelectva: plk. děl. Jan Tomášek (krátký životopis). (odpovídá Pavel Minařík)

Jan Tomášek se narodil 19.2.1894 ve Vysokém Mýtě. V letech 1919 až 1914 studoval na místním vyšším reálném gymnáziu a následně byl v říjnu 1914 jako jednoroční dobrovolník povolán do služby v mobilizované rakousko-uherské armádě. Po absolvování Kurzu pro důstojníky pěchoty v záloze byl v hodnosti fähnricha odeslán na východní frontu, kde přešel na stranu ruských jednotek. Do čs. legií v Rusku se přihlásil koncem září 1916. Počátkem října 1916 byl přidělen 1. záložní rotě a koncem listopadu byl odeslán do Kurzu pro záložní důstojníky v Borispolu. Po jeho ukončení byl v červenci 1917 v nově získané hodnosti podporučíka přidělen do záložního praporu 6. čs. střeleckého pluku „Hanáckého“. Jan Tomášek pluk sice na přelomu července a srpna 1917 krátkodobě opustil za účelem působení v náborové komisi, ale následně u něj vykonával službu až do svého odjezdu z Ruska. Během služby u pluku zastával funkce mladšího důstojníka, velitele půlroty a roty převážně u 2. roty. S plukem se v březnu 1918 zúčastnil bojů proti německé armádě u Bachmače a od května do listopadu 1918 bojoval proti jednotkám bolševiků východně i západně od Omsku. Do hodnosti poručíka byl povýšen v srpnu 1918 a kapitánem se stal v prosinci 1918. Do vlasti se vrátil koncem června 1920 a po jednoměsíční repatriační dovolené byl od července 1920 zařazen do náhradního praporu pěšího pluku 6 v Olomouci. V říjnu 1920 byl přeložen k dělostřeleckému pluku 8 do Hradce u Opavy a v listopadu téhož roku se stal vojákem z povolání. V říjnu 1921 následovalo další přemístění, tentokrát k dělostřeleckému pluku 112 do Mukačeva, kde se v dubnu 1923 stal velitelem baterie a v říjnu 1925 velitelem oddílu. Mezitím byl v listopadu 1922 povýšen na štábního kapitána. V prosinci 1926 se stal majorem a v červenci 1927 podplukovníkem. V říjnu 1929 byl ustanoven do funkce zatímního velitele dělostřeleckého pluku 112, jehož velitelství sídlilo v Užhorodu. O rok později se vrátil do Mukačeva, kde zastával funkci velitele II. oddílu uvedeného pluku. Na přelomu let 1930 až 1931 absolvoval Kurz pro velitele vojskových těles. V srpnu 1931 došlo k jeho přeložení do posádky Čtyři Dvory a ustanovení do funkce velitele dělostřeleckého pluku 105. V červnu 1934 byl povýšen do hodnosti plukovníka a v září 1935 převzal velení dělostřeleckého pluku 5 v Českých Budějovicích. V roce 1937 absolvoval Kurz pro vyšší velitele. V době mnichovské krize krátkodobě zastával funkci velitele dělostřelectva 5. pěší divize, ale po demobilizaci se vrátil na své původní zařazení, ve kterém setrval až do rozpuštění pluku 30.7.1939. Do čs. armády opětně nastoupil po skončení II. světové války a od konce června 1945 zastával funkci zatímního velitele dělostřelectva III. sboru. Plukovník Tomášek zemřel v činné službě 16.7.1945 v Českých Budějovicích. Kromě jiného byl držitelem Čs. válečného kříže 1918, Medaile vítězství, Revoluční medaile a ruského Řádu Sv. Stanislava III. stupně.


814. Prosím o sdělení historie povstalecké jednotky, praporu střelce Jana Čapka, která se účastnila pražského povstání v Praze 4 – Michli v květnu 1945, včetně údajů o velení této skupiny. (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený povstalecký útvar působil v Michli jako hlavní bojová skupina. Jeho velitelem byl npor. děl. v z. Karel Růžička, který se ještě před povstáním stal členem ilegálního Revolučního národního výboru pro Prahu XIV. Jeho zástupcem byl mjr. Josef Vodrážka.

Michelský obvod byl rozdělen na 10 úseků, ve kterých se v průběhu povstaleckých bojů střídali jak řadový bojovníci, tak jejich velitelé. Večer 5. května 1945 zahrnoval opěrné body Reitknechtka – michelský kostelík – ohrada – Madelonka – plynárna Michle a rozcestí Bohdalecké silnice. V Praze XIV, tj. Michli, Nuslích a Krči bylo postaveno celkem 65 barikád.

Stejně jako ostatní povstalecké jednotky i tento prapor trpěl nedostatkem zbraní. V pondělí 7. května 1945 jeho příslušníci disponovali pouze 100 puškami, 5 samopaly a malým počtem pancéřových pěstí, přičemž se bránili na frontě široké cca 1,5 km. Přesto se jim dařilo držet levé křídlo povstalecké fronty v oblasti Pankráce. Během úporných bojů padlo 153 barikádníků a 210 jich bylo zraněno.


813. Při třídění pozůstalosti svého děda jsem našel pochvalný list s razítkem pěší pluk 16 Jelšava a několik zašlých fotografií. Zde působil jako vojín pravděpodobně u 11. roty. Můžete mi podat informace k tomuto pluku v období let 1931 až 1933 případně k jeho historii před i po tomto období? (odpovídá Pavel Minařík)

Pěší pluk 16 vznikl z původního domácího, tj. dřívějšího rakousko-uherského 16. střeleckého pluku v rámci unifikace pěchoty čs. armády provedené v říjnu 1920. Z původního pluku nejprve existoval pouze náhradní prapor, který do října 1920 působil v Banské Bystrici. Plukovní velitelství a II. pěší prapor sídlily v Rožňavě, zatímco I. pěší prapor a náhradní prapor se nacházely v Jelšavě. V lednu 1921 v Rožňavě vznikl III. pěší prapor. Již v prosinci 1920 byl II. pěší prapor přemístěn do Plešivce a o rok později do Tornaľy. V říjnu 1930 opustil Rožňavu III. pěší prapor a jeho novým sídlem se stala Jelšava. V dubnu 1931 ho následovalo i plukovní velitelství. V říjnu 1933 došlo k soustředění téměř celého pluku v Prešově, pouze novým posádkovým městem II. pěšího praporu se stal Bardějov. V září 1936 odešel z Prešova do Sabinova I. pěší prapor. Od 15. března 1939 se pluk stal součástí nově vytvořené slovenské armády, ve které svoji činnost po krátké době ukončil. Jeho příslušníci byli zařazeni do nového 2. pěšího pluku, který vznikl sloučením původních pěších pluků 14 a 16, společně s horským pěším plukem 2.

Rakousko-uherský 16. střelecký pluk vznikl v roce 1890 jako 16. Landwehr-Infanterie-Regiment na základě původní 16. Halb-Brigade, vytvořené v roce 1886 sloučením dosavadních samostatných Landwehr-Infanterie-Bataillonen 51, 52 a 53, které byly zformovány v roce 1869.

Po skončení 2. světové války byl pěší pluk 16 obnoven koncem května 1945 na základě 7. polního praporu 4. čs. pěší brigády 1. čs. armádního sboru ze SSSR. Velitelství pluku se společně s I. pěším praporem nacházelo v posádce Veľký Meder, zatímco II. pěší prapor byl dislokován v Komárně a III. pěší prapor v Dunajské Stredě. Pluk tvořil součást 4. pěší divize. Při reorganizaci svazku na 4. rychlou divizi byl k 1.10.1945 redislokován do Dolného Kubína a transformován na pěší prapor 45 (motorizovaný). Uvedený útvar zanikl v dubnu 1949 v rámci zrušení celé 4. rychlé divize.


812. Při studiu některých archiválií OBR Breslau (oberste bauleitung reichsautobahn) jsem narazil na informace o stavbě železničního spojení mezi tehdejším Československem a SSSR přes Rumunsko. Jedná se pouze o kusou informaci ohledně konstrukcí mostů. Chtěl bych se spíše zeptat. Stavěla se tato komunikace (nejspíše by byla určena pro dopravu vojsk SSSR do Československa), nebo se jedná pouze o projektovanou (uvažovanou) železniční trať. (odpovídá Pavel Minařík)

Tranzitní železnice ze SSSR do Československa se v Rumunsku stavěla s čs. pomocí a měla být dokončena v roce 1940. Stavba byla několikrát v důsledku odporu rumunské opozice pozastavena, ale na čs. – francouzský nátlak byla vždy obnovena. Projektovaná trasa vedla údolím řeky Visaul ve směru Visaul – Vatra – Dornei do Satu Mare, odkud již bylo železniční spojení do československého Čopu hotové. V roce 1938 nebyly rozsáhlé úseky ještě dokončeny a chybělo i napojení na sovětskou železnici.


811. Existuje nějaký seznam československých pilotů, kteří létali během WWII v Anglii? Hledám informace o jednom mém předkovi, který by tam měl být. Bohužel jediná věc jakou vím na 100 % je jeho příjmení. (odpovídá Pavel Minařík)

Podívejte se na stránky www.army.cz do části „Profesionální armáda – AČR se představuje – Struktura a lidé – Společné síly – Vzdušné síly AČR – Příslušníci československého letectva v RAF (40-45)“.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. | 1951. - 1965. | 1966. - 1980. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist