885. Jakým množstvím tankové techniky disponovala německá armáda v době mnichovské krize? (odpovídá Pavel Minařík)
Počty tanků německého Wehrmachtu od jeho vytvoření do rozbití Československa byly následující:
datum /technika | Pz-I | Pz-II | Pz-III | Pz-IV | lehký velitelský tank | těžký velitelský tank |
1.8.1935 | 318 | 0 | 0 | 0 | 0 | 0 |
1.1.1936 | 720 | 0 | 0 | 0 | 0 | 0 |
1.6.1065 | 1 065 | 0 | 0 | 0 | 0 | 0 |
1.10.1936 | 1 212 | 5 | 0 | 0 | 40 | 0 |
1.5.1937 | 1 411 | 115 | 0 | 0 | 72 | 0 |
1.10.1937 | 1 468 | 238 | 12 | 0 | 163 | 0 |
1.1.1938 | 1 469 | 314 | 23 | 3 | 180 | 0 |
1.4.1938 | 1 468 | 443 | 43 | 30 | 180 | 0 |
1.7.1938 | 1 468 | 626 | 56 | 46 | 180 | 0 |
1.10.1938 | 1 468 | 823 | 59 | 76 | 180 | 0 |
1.3.1939 | 1 446 | 1 094 | 60 | 137 | 180 | 30 |
884. V knihe Dušana Tomáška „Nevyhlášená válka (Boje o Slovensko 1918 – 1920)“ som sa dočítal o vyšších dôstojníkoch vznikajúcej československej armády, konkrétne o gen. Štikovi a podmaršálovi Jánovi Divišovi. Mohli byste mi o vojenských karierach týchto dôstojníkoch poskytnúť krátke informácie? (odpovídá Pavel Minařík)
Generál Josef Štika se narodil 29. srpna 1862 ve Strašicích u Rokycan. Po absolvování gymnázia nastoupil v září 1879 ke studiu na pěší kadetní škole rakousko-uherské armády v Praze. Po jejím ukončení působil od srpna 1881 v hodnosti kadeta – důstojnického zástupce a ve funkci velitele čety u pěšího pluku 21 v Praze. V květnu 1884 došlo k jeho povýšení do hodnosti poručíka a přeložení k pěšímu pluku 13 do severoitalské Rivy. Zde vykonával funkce velitele čety, roty a pobočníka velitele praporu. Hodnosti nadporučíka dosáhl v listopadu 1888 a kapitána v květnu 1895. V roce 1895 odešel s plukem do Krakova, kde ve funkci velitele roty setrval do února 1902. Poté došlo k jeho přemístění k pěšímu pluku 54 do Plevje, u kterého velel rotě a škole jednoročních dobrovolníků. V roce 1908 se pluk přesunul do Sarajeva. V nové posádce se Josef Štika jako čerstvě povýšený major stal velitelem praporu. V květnu 1912 byl povýšen na podplukovníka a v téže funkci převelen k pěšímu pluku 49 do Olomouce. Po vypuknutí 1. světové války odešel v srpnu 1914 na srbské bojiště. Od října 1914 velel zeměbraneckému pěšímu pluku 6 a v listopadu 1914 byl povýšen na plukovníka. V prosinci téhož roku utrpěl v bojích těžké zranění a dlouhodobě se léčil. V červnu 1915 převzal velení 7. horské brigády sočské armády. Od srpna 1915 do listopadu 1915 se opětovně léčil a následně byl přidělen k velitelství sočské armády. Od prosince 1915 velel pobřežnímu distriktu od Rjeky po Pulu. V září 1917 převzal velení 143. samostatné brigády na rumunské frontě. Do hodnosti generálmajora rakousko-uherské armády byl povýšen v květnu 1918. Po ukončení 1. světové války se vrátil do nově vzniklého Československa a službu v jeho armádě nastoupil 5. listopadu 1918 v Praze. Vzhledem k probíhajícím vojenským operacím na Slovensku byl jmenován do čela uherskohradišťského velitelství čs. vojsk na Slovensku, které se vytvořilo 10. listopadu 1918. Pro nepružnost při řízení operací byl ale již 25. listopadu 1918 odvolán z funkce a nahrazen plk. Františkem Schöblem. Prvním dnem roku 1919 byl generál Štika odeslán do výslužby. Mimo činnou službu nesetrval příliš dlouho a od března 1920 působil v hodnosti generála V. hodnostní třídy jako přednosta tzv. létací komise pro Slovensko. V červnu 1920 se stal zástupcem velitele bratislavského Zemského vojenského velitelství pro Slovensko. O měsíc později převzal velení 20. pěší brigády v Nových Zámcích (později v Nitře). V lednu 1921 odešel do Opavy a stanul v čele velitelství 15. pěší brigády, které velel do konce ledna 1923. Následně definitivně odešel do výslužby.
Generál Jan Diviš se narodil 24. října 1862 v Pardubicích. Po vystudování reálného gymnázia v Jičíně a Pardubicích nastoupil v září 1879 na ženijní odbor Vojenské technické akademie ve Vídni. Po ukončení školy byl povýšen na poručíka a ve funkci mladšího důstojníka roty sloužil u I. praporu ženijního pluku 1 v Olomouci. Na jaře 1886 se prapor přesunul do Přemyšlu a v květnu 1886 se Jan Diviš stal nadporučíkem. Od října 1889 studoval ve vyšším ženijním kurzu a po jeho ukončení působil u ženijního ředitelství v Brixenu, kde se v listopadu 1892 stal kapitánem. O rok později nastoupil k velitelství 14. sboru v Innsbrucku, kde působil ve funkci náčelníka ženijního vojska. V únoru 1895 se stal učitelem na pěchotní kadetní škole dislokované v téže posádce. V září 1896 došlo k jeho přeložení k ženijnímu ředitelství do Komárna, v květnu 1899 do Triedentu a v dubnu 1900 do Cilli. Mezitím v květnu 1899 dosáhl hodnosti majora. V listopadu 1902 byl povýšen na podplukovníka a ustanoven velitelem III. praporu pěšího pluku 71 v Trenčíně. V lednu 1906 se stal plukovníkem a zástupcem velitele téhož pluku. V červnu 1907 se ujal velení pěšího pluku 88 v Trientu, který se na sklonku roku 1909 přesunul do Českých Budějovic. Od března 1911 stanul v čele 21. pěší brigády ve Lvově a v říjnu téhož roku dosáhl hodnosti generálmajora. V dubnu 1914 byl přemístěn jako tzv. přidělený generál k velitelství 15. sboru do Sarajeva, kde ho zastihlo vypuknutí 1. světové války. Následně působil ve funkci velitele zápolní 15. sborové oblasti. V listopadu 1914 se stal polním podmaršálkem. Po rozporech se svými nadřízenými, jejichž příčinou se staly národnostní otázky, byl v říjnu 1916 na vlastní žádost penzionován a přestěhoval se do Prahy. Zde ho na sklonku války kontaktovali představitelé Sokola a některých českých opozičních stran. Vzhledem ke svým politickým postojům byl Jan Diviš vybrán za budoucího vojenského představitele nového státu. Po vzniku Československa ho pražský Národní výbor jmenoval 30. října 1918 vrchním velitelem čs. vojsk a pověřil převzetím vojenských institucí. Od poloviny prosince 1918 se stal prvním velitelem pražského Zemského vojenského velitelství pro Čechy. V září 1920 byl jmenován přednostou I. (všeobecně vojenského) odboru MNO a v červenci 1921 povýšen na prvního československého generála III. hodnostní třídy, tj. do hodnosti rovnající se armádnímu generálovi. Působení v uvedené funkci na vlastní žádost ukončil počátkem února 1924. Do konce května 1925 ještě působil na MNO jako poradce. Poté odešel do výslužby a až do své smrti byl považován za hlavního představitele tzv. domácích důstojníků čs. armády, tj. vzešlých z řad rakousko-uherské armády. Generál Jan Diviš zemřel v Praze 8. srpna 1934.
883. Je možné zjistit něco o historii 1. praporu polních myslivců, který byl vytvořen 1. září 1808 z mysliveckého pluku č. 64 „Chasteler“ a doplňovacím obvodem se stal Terezín? Především, kde byl posádkou v letech 1808 – 1866? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený útvar vznikl 1.9.1808 z 1. oddílu mysliveckého pluku markýze Chastelera čís. 64. V době svého vzniku nesl pojmenování Feld-Jäger-Division Nr. 1 (tj. oddíl polních myslivců čís. 1). Na Feld-Jäger-Bataillon Nr. 1 (tj. prapor polních myslivců čís. 1) byl přejmenován 1.12.1808. V dané době byl tvořen šesti polními a jednou depotní rotou. V letech 1810 až 1812 opětně působil jako oddíl, ale od roku 1813 se vrátil k prapornímu organizaci. V následujících desetiletích poskytl část svých jednotek ke zformování dalších mysliveckých praporů, např. v roce 1813 pro myslivecký prapor čís. 12, v roce 1849 pro myslivecký prapor čís. 13 a v roce 1880 pro myslivecký prapor čís. 38.
Feld-Jäger-Bataillon Nr. 1 byl nejprve doplňován odvedenci z celých Čech, v letech 1857 až 1860 pouze z teritoria Doplňovacích okresních velitelství Plzeň a Terezín, následně bylo DOV Plzeň nahrazeno DOV Mladá Boleslav, od roku 1867 přicházeli nováčci pouze od DOV Terezín, od roku 1883 z DOV Chomutov a od roku 1889 z teritoria celého 9. sboru, tj. severních a východních Čech.
V letech 1808 až 1866 prapor působil v následujících posádkách: Brüx (od 1808), Jablunkov (od 1814), Salzburg (od 1815), Linz (od 1818), Kutná Hora (od 1819), Netolice (od 1820), Neapol (od 1821), Kadaň (od 1823), Praha (od 1825), Cheb (od 1827), Chomutov (od 1829), Lochau (od 1849), Frankfurt (od 1850), Mantova (od 1860), Revere (od 1861), Lonigo-Soave (od 1862), Valeggio (od 1863), Verona (od 1865) a Veszprim (od 1866).
Náhradní rota vystřídala mnohem menší počet posádek a v uvedeném období byla dislokována v Chomutově (1849 až 1851), Kadani (1851 až 1866) a Terezíně (od 1866).
Ve velení prapor v letech 1808 až 1866 stanuli: Major/Oberstlieutenant Carl Lutz (od 1808), Major Franz von Plisnier (od 1813), Major/Oberstlieutenant Johan von Penz (od 1814), Major Carl Manz (od 1829), Major Joseph svobodný pán von Zamboni (od 1833), Major/Oberst Franz hrabě (od 1844 kníže) Colloredo-Mansfeld (od 1834), Major/Oberst Sebastian Kammerer (od 1847), Major Eduard Schulz (od 1850), Oberstlieutenant/Oberst Eduard Prosche (od 1856), Oberst Joseph rytíř von Zigau (od 1863) a Major/Oberstlieutenant Johan Klein (1864 až 1870).
Během své existence se prapor zúčastnil celé řady válečných tažení. Např. již krátce po svém vzniku se jako součást 1. sboru zapojil do francouzsko-rakouského válečného střetnutí probíhajícího v roce 1809, včetně bitev u Aspernu a Wagramu. V roce 1813 následovala účast na tažení do Německa a nasazení do bojů aliančních vojsk s napoleonovou armádou u Drážďan a Lipska. Při válce v severní Itálii v roce 1848 se zapojil do bitvy u Rivoli. Nakonec je možno uvést nasazení praporu v rámci 3. sboru během prusko-rakouské války v roce 1866, vrcholící bitvou u Hradce Králové. Během posledního válečného tažení příslušníci praporu získali 20 stříbrných medailí za statečnost.
882. Ke konci 1. sv. války se v sestavě R.-U. armády objevují válečně vytvořené formace nazývané „Grenzjagerbataillone“ (GrzJB), zprvu snad číslované římskými číslicemi, později arabskými. Zajímalo by mne, kdy a proč vznikly, a jaká okresní velitelství (EBK) je zformovala? Kolik jich bylo? Šest? Kde sídlily jejich náhradní roty? Jedna z nich prý spolupůsobila v sev. Čechách při potlačení „rumburské“ vzpoury 21.5.1918? Náležela tedy doplňováním do Čech? Většina GrzJB působila v létě 1918 na albánské frontě, kde tvořily skupinu I./XIX. sboru. (odpovídá Pavel Minařík)
K Vašemu dotazu bohužel nemáme žádné informace. S dotazem se zkuste obrátit na Vojenský ústřední archiv v Praze (Sokolovská 136, 186 00 Praha 8) nebo na vojenský archiv ve Vídni (Österreichisches Staatsarchiv-Kriegsarchiv, Nottendorfer Gasse 2, Wien A-1030).
881. Rád bych se dověděl něco o generálu Janu Šípkovi. (odpovídá Pavel Minařík)
Generál Jan Šípek se narodil 6. července 1886 v Kolíně. V letech 1897 až 1905 navštěvoval vyšší reálné gymnázium v Kolíně a následně v letech 1905 až 1911 studoval na právnické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. V letech 1907 až 1908 zároveň sloužil jako jednoroční dobrovolník u 3. pluku tyrolských císařským myslivců v Bolzanu a Rivě. Během služby absolvoval školu pro výchovu důstojníků v záloze. V lednu 1913 byl povýšen na praporčíka v záloze. Do armády byl opětně povolán po vypuknutí 1. světové války a v srpnu 1914 byl odeslán na ruské bojiště. Nejprve velel četě, ale v září 1914 byl u Lvova zraněn. Po nemocničním ošetření se až do ledna 1915 nacházel u náhradního praporu v zázemí. Mezitím byl v listopadu 1914 povýšen na poručíka. Následně se vrátil na bojiště a opětně převzal velení čety. V únoru 1915 se stal velitelem roty. Do ruského zajetí se dostal počátkem června 1915 a celý rok se nacházel v zajateckém táboře v Jekatěrinburgu. V červnu 1916 podal přihlášku do čs. legií v Rusku a koncem července téhož roku byl jako řadový příslušník zařazen do záložního praporu Čs. střelecké brigády v Kijevě. Následně absolvoval důstojnický kurz v Borispolu. Koncem února 1917 proběhlo jeho přemístění k 3. čs. střeleckému pluku Jana Žižky z Trocnova, formovaného z původního záložního praporu. Koncem března 1917 se jako čerstvě povýšený podporučík čs. legií stal mladším důstojníkem 7. roty a v polovině dubna převzal velení spojovacího oddílu. V květnu 1917 se ve funkci delegáta za Čs. střeleckou brigádu zúčastnil sjezdu delegátů plukovních komitétů Jihozápadního frontu. Po návratu k pluku se ujal původní funkce, zúčastnil se bojů u Zborova a v srpnu 1917 se stal pobočníkem velitele pluku. V dubnu 1918 svůj pluk opustil a nadále působil u Odbočky Československé národní rady v Rusku. Službu od srpna 1918 vykonával v hodnosti kapitána a od října 1918 v hodnosti majora. Jako delegát odbočky byl vyslán do Rumunska, po návratu ovšem došlo k jeho zatčení sovětskými orgány. Cestu do vlasti nastoupil v počátkem listopadu 1918, ale vzhledem ke svému působení ve funkci vojenského zmocněnce při čs. velvyslanectví ve Washingtonu ji ukončil až počátkem května 1919.
Po příjezdu do Československa byl mjr. Šípek přidělen jako pobočník prezidentovi republiky. Od září 1919 vykonával funkci šéfa vojenského prezídia u brněnského Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko. Na sklonku října 1920 převzal funkci náčelníka štábu zemského velitelství. V listopadu 1920 byl povýšen na podplukovníka a v červenci 1923 na plukovníka. Výkon funkce přerušil na dobu od srpna 1923 do září 1925, kdy studoval na Válečné škole v Paříži. Po svém návratu se opětovně ujal funkce náčelníka štábu zemského velitelství. Štábní službu opustil počátkem ledna 1927, kdy se stal velitelem brněnského pěšího pluku 10 Jana Sladkého Koziny. V říjnu téhož roku ve stejné funkci přešel k pěšímu pluku 43, nacházejícímu se ve stejné posádce. Již počátkem prosince 1927 ale odešel do Bratislavy, kde se ujal velení 17. pěší brigády. V únoru 1929 došlo k jeho povýšení do hodnosti brigádního generála. Od listopadu 1931 stanul v čele velitelství 6. pěší brigády v Mladé Boleslavi. O dva roky později převzal velení 11. divize v Košicích a v září 1936 plzeňské 2. divize. V listopadu následujícího roku se stal zástupcem velitele pražského I. sboru a v lednu 1938 dosáhl hodnosti divizního generála. V době mnichovské krize stanul na přelomu září a října 1938 v čele mobilizovaného I. sboru, následně se vrátil ke své původní funkci.
Po německé okupaci bylo sborové velitelství v Praze koncem září 1939 zrušeno a generál Šípek byl přeložen do výslužby prvním dnem roku 1940. V následujícím roce se zapojil do protinacistického odboje v rámci ilegální organizace Obrana národa, za což byl v dubnu 1942 zatčen Gestapem. Ve věznici v Terezíně setrval až do konce 2. světové války. Po svém osvobození se divizní generál Jan Šípek stal koncem května 1945 zástupcem velitele 2. oblasti v Táboře. Velení oblasti převzal v polovině února 1946. V čele oblastního velitelství působil pouze jeden měsíc a v polovině března 1946 odešel na zdravotní dovolenou. Vzhledem ke svému zdravotnímu stavu byl prvním dubnovým dnem roku 1947 odeslán do výslužby a následně bydlel v Praze. Pro údajnou přípravu úkladů proti republice došlo v březnu 1949 k jeho prvnímu zatčení. Po měsíční vazbě byl sice propuštěn, ale v červnu téhož roku byl zatčen podruhé a odsouzen Státním soudem v Praze na 8 let odnětí osobní svobody. K výkonu trestu ho nejprve odeslali do plzeňské věznice na Borech, ale koncem prosince 1952 byl přemístěn do Valdic. Jan Šípek zemřel ve vězení 17. února 1953.
Generál Šípek byl držitel následujících vyznamenání: československých – Čs. válečný kříž 1914-1918, Čs. revoluční medaile, Čs. válečný kříž 1939, Čs. vojenská medaile Za zásluhy II. stupně; ruských – Řád Sv. Anny 4. st., Řád Sv. Vladimíra 4. st. se stuhou a meči, Kříž Sv. Jiří 4. st.; francouzských – Řád čestné legie a spojeneckých z I. světové války – Medaile vítězství.
880. Čs. armáda prý plánovala změnu číslování HO a HP? Mělo být v přerušované řadě čísel, ne jako dosud v nepřerušené řadě. Prý kvůli utajení? (odpovídá Pavel Minařík)
Naše armáda skutečně připravovala změnu číslování i pojmenování dosavadních hraničních pásem a hraničních oblastí. S platností od 15.2.1939 měla být zavedena následující organizace tzv. krycí části válečné armády:
Stávající název | Nový název |
Hraniční pásmo XI | X. pohraniční oblast |
Hraniční pásmo XII | XXIII. pohraniční oblast |
Hraniční pásmo XIII | XII. pohraniční oblast |
Hraniční pásmo XIV | XXXII. pohraniční oblast |
Hraniční pásmo XV | XVII. pohraniční oblast |
Hraniční pásmo XVI | XXIX. pohraniční oblast |
Hraniční oblast 31 | 42. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 32 | 98. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 33 | 53. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 34 | 78. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 35 | 62. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 36 | 74. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 37 | 35. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 38 | 28. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 39 | 83. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 40 | 46. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 41 | 57. pohraniční kraj |
Hraniční oblast 42 | 61. pohraniční kraj |
Skupina 1 | 67. pohraniční kraj |
Skupina 2 | 77. pohraniční kraj |
15. divize | 88. pohraniční kraj |
879. Zajímalo by mě, které vojenské jednotky se nacházely Hradci Králové, Jaroměři a Jičíně v období 1. republiky, kde byly rozmístěny a které území zajišťovaly v krizových dnech roku 1938 až do března 1939? (odpovídá Pavel Minařík)
V uvedených posádkách v letech 1918 až 1939 byly dislokovány následující útvary čs. armády:
Hradec Králové | |
– Vojenský inspektorát | 1919 |
– velitelství 1. divize | 1919 |
– velitelství 4. divize | 1920 – 1939 |
– velitelství II. sboru | 1935 – 1939 |
– velitelství 7. pěší brigády | 1920 – 1925 |
– velitelství 4. polní dělostřelecké brigády | 1920 – 1937 |
– Posádkové velitelství | 1919 – 1939 |
– náhradní prapor pěšího pluku 18 | 1919 |
– náhradní setnina praporu polních myslivců 2 | 1919 |
– pěší pluk 4 | 1920 – 1939 |
– náhradní prapor pěšího pluku 48 | 1936 – 1939 |
– náhradní rota hraničářského praporu 2 | 1936 – 1938 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 10 | 1919 – 1920 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 29 | 1919 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 53 | 1919 – 1920 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 58 | 1919 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 129 | 1919 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 6 | 1919 – 1920 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 149 | 1919 |
– náhradní baterie pluku polního dělostřelectva 158 | 1919 |
– dělostřelecký pluk 104 | 1920 – 1939 |
– dělostřelecký oddíl 253 | 1920 |
– I. oddíl dělostřeleckého pluku 154 | 1935 – 1939 |
– letecký pluk 1 bez II. perutě | 1938 – 1939 |
– letecký pluk 4 | 1930 – 1938 |
– II. peruť leteckého pluku 6 | 1934 – 1939 |
– letecká radioelektrická stanice 12 | 1935 – 1939 |
– letecká radiogoniometrická stanice 5 | 1935 – 1939 |
– letecká povětrnostní stanice 4 | 1932 – 1939 |
– 4. autorota automobilního praporu 1 | 1921 – 1923 |
– odbočka zbrojnice 1 | 1919 – 1920 |
– odbočka divizní zbrojnice 4 | 1920 – 1927 |
– detašované správní oddělení divizní zbrojnice 4 | 1928 – 1936 |
– odloučený muniční sklad | 1937 – 1938 |
– dělostřelecké dílny | 1919 – 1920 |
– divizní zbrojní dílny 4 | 1920 – 1921 |
– Vojenský stavební inspektorát | 1919 |
– Vojenská stavební odbočka 4 | 1920 – 1936 |
– stavební ředitelství II. sboru | 1937 – 1939 |
– Posádková nemocnice | 1920 – 1926 |
– odbočka proviantního skladu 4 | 1919 – 1936 |
– Velitelství evidence koňstva 4 | 1919 – 1939 |
– Velitelství evidence motorových vozidel 2 | 1937 – 1939 |
– Vojenský správce tovární skupiny L 20 | 1918 – 1920 |
– Vojenská správa průmyslové skupiny | 1920 – 1921 |
– Vojenská správa průmyslové oblasti IV | 1921 – 1923 |
– Doplňovací okresní velitelství | 1919 – 1939 |
– Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství | 1919 |
– Divizní soud | 1926 – 1939 |
– Brigádní soud | 1919 – 1939 |
– Vojenský prokurátor | 1926 – 1939 |
– Funkcionář vojenského prokurátora | 1919 – 1939 |
– Vojenská věznice | 1919 – 1939 |
Jaroměř | |
– Posádkové velitelství | 1918 – 1939 |
– I. prapor pěšího pluku 22 | 1931 – 1939 |
– velitelství a III. prapor pěšího pluku 48 | 1936 – 1939 |
– cyklistický prapor 1 | 1933 – 1934 |
– náhradní baterie pluku těžkého dělostřelectva 4 | 1919 |
– náhradní baterie pluku těžkého dělostřelectva 8 | 1919 |
– náhradní baterie pluku těžkého dělostřelectva 301 | 1919 – 1920 |
– náhradní baterie pluku těžkého dělostřelectva 9 | 1919 |
– náhradní baterie pluku těžkého dělostřelectva 302 | 1919 |
– dělostřelecký pluk 52 | 1934 – 1936 |
– dělostřelecký pluk 301 | 1920 – 1931 |
– cyklistická eskadrona 1 | 1933 |
– Zeměbranecká nemocnice | 1919 |
Jičín | |
– velitelství 25. polní dělostřelecké brigády | 1921 – 1923 |
– Posádkové velitelství | 1918 – 1939 |
– náhradní prapor pěšího pluku 74 | 1919 |
– náhradní prapor střeleckého pluku 11 | 1919 |
– pěší pluk 22 bez I. praporu | 1920 – 1939 |
– náhradní rota hraničářského praporu 2 | 1938 – 1939 |
– dělostřelecký pluk 51 | 1920 – 1927 |
– náhradní baterie dělostřeleckého oddílu 253 | 1931 – 1938 |
– Zeměbranecká nemocnice | 1919 |
– Posádková nemocnice | 1920 – 1922 |
– Vojenský správce tovární skupiny L 30 | 1918 – 1920 |
– Doplňovací okresní velitelství | 1918 – 1939 |
– Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství | 1918 – 1919 |
– Domobranecké doplňovací okresní velitelství | 1918 – 1921 |
V době mnichovské krize byly útvary čs. armády, dislokované před jejím vyhlášením ve výše uvedených posádkách, zařazeny do složení následujících svazků a nacházely se v prostorech:
Útvar | Nadřízené velitelství | Prostor rozmístění |
– velitelství II. sboru (mobilizovalo jako velitelství Hraničního pásma XII) | I. armáda | Hradec Králové |
– velitelství 4. divize (mobilizovalo jako velitelství Hraniční oblasti 35) | Hraniční pásmo XII | Vamberk |
– pěší pluk 4 | Hraniční oblast 35 | Česká Čermná – Deštné |
– dělostřelecký pluk 104 | válečný vytvořený II. sbor | Liberec |
– I. oddíl dělostřeleckého pluku 154 (mobilizoval jako Skupina OPL I/154) | Obvod OPL „A“ | Polička |
– 1. letka (pozorovací) | Hraniční pásmo XII | Bohdaneč |
– 61. letka (zvědná) | velitelství letectva I. armády | Zbraslavice |
– III/1. peruť | skupina bojového letectva IV. armády | Měnín |
* 31. letka (stíhací) | III/1. peruť | Měnín |
* 32. letka (stíhací) | III/1. peruť | Měnín |
* 34. letka (stíhací) | III/1. peruť | Měnín |
– II/6. peruť | letecký pluk 6 letecké brigády zálohy Hlavního velitelství | Pardubice |
* 73. letka (bombardovací) | II/6. peruť | Pardubice |
* 74. letka (bombardovací) | II/6. peruť | Pardubice |
– Divizní soud | II. sborová oblast | Hradec Králové |
– Brigádní soud | II. sborová oblast | Hradec Králové |
– Vojenský prokurátor | II. sborová oblast | Hradec Králové |
– Funkcionář vojenského prokurátora | II. sborová oblast | Hradec Králové |
Jaroměř | ||
– velitelství pěšího pluku 48 | Hraniční oblast 34 | Vysokov |
– III. prapor pěšího pluku 48 | pěší pluk 48 | Vysokov – Česká Skalice |
Jičín | ||
– pěší pluk 22 | Hraniční oblast 34 | Obří důl – Rtyně |
Posádková velitelství, doplňovací okresní velitelství, velitelství evidence koňstva a motorových vozidel, náhradní roty, prapory či perutě, letecké stanice a vojenská věznice setrvaly v mírových posádkách.
878. Jak se vyvíjela výstavba Civilní protiletecké obrany do mobilizace 1938? (odpovídá Pavel Minařík)
Civilní protiletecká ochrana byla zavedena zákonem čís. 82/1935 Sb., o obraně a ochraně proti leteckým útokům, doplněným vládními nařízeními č. 83/1935 Sb., č. 199/1935 Sb. a č. 192/1937 Sb. Řízením CPO bylo pověřeno ministerstvo vnitra, které však z počátku pro nedostatek úředníků a technických zařízení nebylo schopno stanovený úkol plně zvládnout. Navíc MV mohlo vydávat potřebná nařízení pouze obcím prostřednictvím svých politických úřadů (zemských a okresních), nikoliv jiným státním institucím (např. MNO). V důsledku uvedené situace nebyla řada státních podniků, ústavů a úřadů v době květnové či zářijové krize plně připravena. Po 21.5.1938 došlo k navýšení počtu odborného personálu MV, což se projevilo zlepšením spolupráce s MNO a urychlením vydávaní příslušných odborných směrnic. Rovněž se uskutečnilo zřízení Školy protiletecké ochrany v Hradci Králové, která vychovávala tzv. okresní instruktory.
Civilní obyvatelstvo bylo s problematikou CPO z počátku seznamováno především formou různých kurzů, přednášek a výstav, které ovšem nepořádalo MV, ale MNO. V pozdějším období se začala provádět i praktická cvičení CPO. Uvedená opatření podchytila zájem obyvatelstva o CPO, které respektovalo pokyny orgánů CPO a přednášky či kurzy si zřizovaly i jednotlivé obce. Intenzivním školením se do léta 1938 podařilo pozvednout morálku obyvatelstva, které již nemělo panický strach před leteckými útoky. Problematické po celou dobu zůstalo zajištění plynových masek a protileteckých úkrytů, zdravotnické zabezpečení, evakuace a zásobování. Plynových masek bylo v září 1938 zanedbatelné množství, protože nebyla zahájena jejich sériová výroba. Soukromých úkrytů bylo velmi málo a veřejné téměř vůbec žádné. V některých městech se k tomuto účelu adaptovaly podzemní chodby nebo velké sklepní prostory, jako např. v Brně, Jihlavě a Bratislavě. Zmíněné opatření ale nebylo realizováno v Praze, kde se budování protileteckých úkrytů omezilo na výstavbu zákopů na volných prostranstvích. Při výstavbě nových veřejných i soukromých budov nebyly respektovány technické požadavky CPO na budování povinných úkrytů a protipožární opatření. Dále všeobecně chyběl obvazový materiál a léčiva, která nebyla zajištěna u výrobců ani pro případ vyhlášení války. Civilní nemocnice, ošetřovny a stanice první pomoci nebyly připraveny a vybaveny na válku. Evakuace obyvatelstva nebyla centrálně organizována, pouze v době mnichovské krize civilní obyvatelstvo dobrovolně opouštělo některá města. V obcích byla nejlépe organizována hlásná, požární a poplachová služba. Ke zřízení asanační služby došlo jen v několika větších městech.
Velmi dobrého stavu dosáhla pohotovost k CPO u závodů důležitých pro obranu státu, které již od roku 1936 úzce spolupracovaly v MNO. V roce 1937 proběhlo několik kurzů pořádaných MNO pro instruktory závodní protiletecké ochrany. Počátkem roku 1938 většina z nich měla zorganizovanou ZPO, včetně částečného provedení technických a materiálních opatření pro ochranu svých zaměstnanců, strojního zařízení a objektů. Řada závodů si pro svoji protileteckou ochranu pořídila i vlastní zbraně (k 23.9.1938 bylo v 7 zbrojních závodech k dispozici 126 kulometů).
877. Jak byly organizovány čs. jednotky v Itálii v letech 1943 až 1945? (odpovídá Pavel Minařík)
Do ukončení 2. světové války se čs. vojenské jednotky v Itálii, které by byly podřízeny čs. vládě v Londýně nebo Košicích a Vrchnímu velitelství spojeneckých vojsk v Evropě, nenacházely. Od 1.12.1943 pouze v Bari působila Čs. vojenská mise při Hlavním velitelství spojeneckých armád v Itálii, v jejímž čele stál pplk. děl. Karel Svoboda. Vojenské jednotky, které se hlásily k čs. armádě bojující na straně spojenců, se v Itálii vytvořily až po ukončení válečných operací – Čs. samostatná brigáda v Itálii (vznikla 24.5.1945 z jednotek protektorátního vládního vojska, velitel plk. pěch. Rudolf Moskorz, cca 4 000 osob), nebo těsně před jejich ukončením – 1. čs. divize v Itálii (zformovala se z jednotek armády tzv. Slovenského štátu dnem 28.4.1945, velitel pplk. jezd. Jaroslav Kmicikievicz, cca 7 000 osob). Čs. vojenské misi v Itálii podléhaly ale až od 19.5.1945 a do podřízenosti nově vytvořeného Velitelství čs. vojenských jednotek v Itálii přešly 21.5.1945 (pplk. gšt. Václav Podhora). Čs. samostatná brigáda se skládala ze tří pluků o třech až čtyřech praporech (1. pluk z 2., 3. a 6. praporu; 2. pluk z 4., 5., 7. a 8. praporu; 3. pluk z 9., 10., 11. a 12. praporu), zatímco 1. čs. divizi tvořily dva pěší pluky (1., tj. původní 101. a 2, tj. původní 102.) a zabezpečovací útvary. Spojenci samostatným žádostem velitelů brigády a divize o přiznání charakteru protiněmeckých jednotek nevyhověli a považovali je za vojska, která se vzdala („Surrendered Forces“). Kromě nich byly Velitelství čs. vojenských jednotek v Itálii podřízeny ještě tzv. záložní pluk (cca 1 000 bývalých příslušníků Wehrmachtu pocházejících z Československa), sběrný tábor ve Florencii, rota polního četnictva s oddílem partyzánů šrtm. Aloise Pudli, polní soud, polní prokurátor a polní věznice. Čs. samostatná brigáda a 1. čs. divize setrvaly v Itálii do konce července 1945, následně se přes Mnichov přesunuly do Rokycan. Odtud byla Čs. samostatná brigáda odeslána do Strašic a 1. čs. divize do Malacek, kde v září 1945 zanikly.
Jednotky armády tzv. Slovenského štátu se v Itálii nacházely od listopadu 1943 a jednotky protektorátního vládního vojska od května 1944. Slovenská 2. technická divize se podílela na provádění opevňovacích prací, stejně tak i vládní vojsko, které kromě toho až do svého odzbrojení v říjnu 1944 vykonávalo i strážní službu. Koncem dubna 1945 vypověděly jednotky vládního vojska i slovenské armády poslušnost německému velení. Jednotky vládního vojska neuposlechly rozkaz z 24.4.1945 k přesunu na sever a místo toho přešly k americké 5. armádě.
876. V několika předchozích odpovědích jste rozvedl názor na možný průběh ozbrojeného konfliktu mezi Německem a Československem v r. 1938. Nezlobte se, ale nemohu s Vámi ve všem souhlasit. Jsem přesvědčen o tom, že Německo by mělo v případě ozbrojeného konfliktu s ČSR obrovské ztráty a samotný průběh konfliktu by nebyl tak jednoznačný, jak jste jej nastínil. V této souvislosti mne napadá přirovnání s napadením Polska o rok později, kdy trvalo několik týdnů, než Polsko bylo dobyto.
Zajímalo by mne proto porovnání stavu a schopností naší armády v r. 1938 se stavem a schopností polské armády v r. 1939. Současně by mne zajímalo, zda existuje nějaká podrobná a hlavně nezávislá studie, která byla publikována na toto téma a která není ovlivněna dobou, ve které vznikala. (odpovídá Pavel Šrámek)
Na odlišný názor na možný průběh válečného konfliktu mezi Československem a Německem v roce 1938 máte samozřejmě plné právo. Je třeba však posuzovat nejen okolnosti vojenské, ale politické, které se nakonec ukázaly jako rozhodující.
V minulém roce vyšla ve Varšavě kniha mladého polského historika Piotra M. Majewského s názvem „Nierozegrana kampania“, která je celá věnována možnostem obrany Československa v roce 1938 na základě zkušeností polsko-německé války v roce 1939. Jde o podrobnou a kvalitní práci, založenou na archivním studiu, která je zajímavá už tím, že ji napsal Polák, o nichž se často traduje, že nás kritizují za to, že jsme v roce 1938 nebojovali. Majewski v závěru vyslovuje názor, že Československo nemohlo vyhrát válku s Německem, mohlo jen „lépe prohrát“ a „dráž prodat svoji kůži“, než to udělalo Polsko v roce 1939.
875. Jak silná byla čs. armáda po zabrání pohraničí? (odpovídá Pavel Šrámek)
Na přelomu září a října 1938 měla československá armáda ve zbrani asi 1,1 milionu mužů. V říjnu 1938 proběhla demobilizace v českých zemích, čímž se početní stav snížil zhruba na 350 tisíc mužů, z čehož asi 250 tisíc mužů připadlo na Slovensko a Podkarpatskou Rus. Po zahájení demobilizace na Slovensku a Podkarpatské Rusi koncem listopadu 1938 měla československá armáda asi 290 tisíc mužů, koncem prosince 1938 to bylo již jen asi 160 tisíc mužů. Pro zajímavost dodáváme, že podle zvažované nové organizace měl mírový početní stav armády v roce 1939 činit asi 140 tisíc mužů.
874. Neznáte nějaké knihy nebo prameny, kde bych našla okolnosti, zda jsme se mohli v roce 1938 ubránit Německu? (odpovídá Pavel Šrámek)
Literatury na dané téma je značné množství, takže uvedeme jen několik příkladů. Z doby před rokem 1989 je to kniha Františka Nesvadby „Proč nezahřměla děla“ (Praha 1986), z doby po roce 1989 například publikace „Rok 1938: Mohli jsme se bránit?“ (Praha 1992), kniha Věry Olivové „Zápas o Československo“ (Praha 1996) nebo kniha Pavla Šrámka a kolektivu „Když zemřít, tak čestně“ (Brno 1998). Nejnověji pak vyšel sborník „Mnichovská dohoda – cesta k destrukci demokracie v Evropě“ (Praha 2004).
873. Jak se vyvíjela obrana proti útočné vozbě za I. republiky? Kolik jednotek mělo být postaveno za mobilizace 1938, kolik bylo ve skutečnosti postaveno? (odpovídá Pavel Šrámek)
Protitankové kanony (dobově kanony proti útočné vozbě) byly do výzbroje československé armády zařazovány od roku 1935. Podle výzbrojního programu z roku 1936 měla československá armáda mít do konce roku 1939 celkem 1 168 kanonů ve 140 rotách a 32 četách, podle výzbrojního programu z roku 1937 měla mít do konce roku 1942 celkem 1 740 kanonů ve 230 rotách a 40 četách. Koncem září 1938 měla československá armáda asi 780 polních protitankových kanonů (počty jednotek k dispozici nemáme) a téměř 270 pevnostních protitankových kanonů pro objekty stálého opevnění (z nich bylo 222 v pevnostech namontováno). Jiné druhy protitankových zbraní (pušky, miny) se sice vyvíjely, ale do výzbroje československé armády se už nedostaly.
872. Prosím o sdělení jmen všech velitelů pěšího pluku 39 (Výzvědný generála Grazianiho). (odpovídá Pavel Minařík)
Ve velení pěšího pluku 39 se postupně vystřídali: plk. pěch. Josef Matoušek (1920-1935), plk. gšt. Libor Vítěz (1935-1936), plk. pěch. Tomáš Plch (1936-1937), plk. gšt. Václav Engler (1937-1938), pplk. pěch. František Veverka (1938-1939) a plk. gšt. František Walter (1939).
871. Mohli byste mi sdělit, jaké jednotky obsazovaly úsek lehkého opevnění mezi obcemi Slavonice a Jemnice? O jaké úseky podle zadání výstavby se přesně jedná a byla by šance určit přesné rozmístění rot v tomto úseku lehkého opevnění? Dále by mě zajímalo, k čemu byli používáni vojáci, kteří absolvovali kurz odhadců vzdálenosti a s jakou výstrojí pracoval signalista cvičený pro rotu? (odpovídá Pavel Šrámek)
Opevnění mezi obcemi Slavonice a Jemnice obsazovali příslušníci některého z praporů pěšího pluku 31. Konkrétní prapor nebo dokonce konkrétní roty nejsme bohužel schopni zjistit. Snad by něco mohlo být v písemnostech pěšího pluku 31, které jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu v Praze.
Opevnění v tomto prostoru se stavělo v rámci úseku 1 Slavonice (104 objektů, zadáno 14. 4. 1937), úseku 3 Jemnice (57 objektů, zadáno 14. 4. 1937) a úseku 9 Jemnice II (84 objektů, zadáno 16. 3. 1938).
Na další otázky bohužel neznáme odpověď.