Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 946. - 960.

Následující dotazy 961. - 975. Předešlé dotazy 931. - 945.

960. Můžete mi poskytnout informace k 3. pěšímu pluku rakousko–uherské armády Kroměříž a 25. prapor polních myslivců Brno? (odpovídá Pavel Minařík)

Mährisches Infanterie–Regiment Nr. 3 náležel mezi tradiční pluky habsburského císařství. Vznikl již v roce 1715 na základě nařízení trevírského kurfiřta, biskupa osnabrückého, Karla Ignáce vévody z Lotrinska a Baru. Počátkem dubna 1716 jako „Jung-Lothringen Regiment“ vstoupil na dobu 10 let do služby římského císaře Karla VI. V habsburských službách zůstal i po uplynutí uvedené doby. V roce 1731 poskytnul svůj 4. prapor pro vytvoření pluků „Bayreuth“ a „O´Neillan“. Od roku 1769 začal pluk používat ke svému označení číslo 3. V roce 1860 předal jeden ze svých praporů k výstavbě pěšího pluku č. 70 a v roce 1883 další prapor k vytvoření pěšího pluku č. 81.

V době svého vzniku byl pluk doplňován nejprve z oblasti Augsburgu, Regensburgu, Ulmu, Würzburgu a Bambergu. V letech 1766 až 1806 získal pluk verbovací oblast v dolnorýnsko-vestfálském kraji. V roce 1781 dále obdržel verbovací okres v dolnorakouském Korneuburgu a od roku 1872 také pomocný verbovací okres Přemyšl v Haliči. V roce 1830 byla oblast doplňování pluku přenesena na Moravu, kde převzal brněnský verbovací okres pěšího pluku č. 29. V roce 1853 dostal po pěším pluku č. 1 doplňovací okres Uherské Hradiště a nakonec k němu od roku 1857 nastupovali branci z doplňovacího okresu Kroměříž. Jako pomocný doplňovací okres v letech 1857 až 1860 využíval trenčínskou župu.

Prvním vlastníkem pluku byl již uvedený trevírský kurfiřt. Po něm se ve vlastnictví pluku vystřídali František Štěpán princ Lotrinský (od 1716), generální polní strážmistr Leopold hrabě Ligneville (od 1726), polní podmaršálek Gottfried Ernst svobodný pán von Wuttgenau (od 1734), generální polní strážmistr Lucas Giovanni vikomt Pallavicini (od 1736), polní maršál Karel vévoda Lotrinský (od 1736) a posledním se na věčné časy stal generalissimus a polní maršál arcivévoda Karel (od 1780).

Ve velení pluku se od roku 1857, kdy začal být doplňován z doplňovacího okresu Kroměříž, do roku 1913 vystřídali plukovníci Hannibal svobodný pán von Puchner (od 1854), Eduard Spilberger von Spilwall (od 1860), Adolph Pehm (od 1865, padl v bitvě u Trutnova), Ludwig Karl (od 1866), Sigmund Pollatschek von Nordwall (od 1874), Hugo von Henriquez (od 1876), Gustav urozený pán von Löw (od 1881), Hanns hrabě von Schulenburg (od 1882), Johan rytíř von Reyl-Hannisch von Greiffenthal (od 1885), Anton svobodný pán von Gebauer von Fülnegg (od 1887), Ambros rytíř von Mras (od 1892), Hermann Pallas (od 1897), Albert rytíř Küffer von Asmansvilla (od 1898), Carl Rudziński von Rudno (od 1899), Johan rytíř Eisler von Eisenhort (od 1905), Joseph Schön (od 1909) a Heinrich svobodný pán von Testa (od 1913).

Během své existence pluk sídlil v celé řadě posádek a putoval doslova po celé habsburské monarchii. Postupně vystřídal posádková města v Dolních Uhrách, Rakousku, Neapolsku, Lombardii, Toskánsku, Horních Uhrách, Moravě, Belgii, Nizozemí, Čechách i Chorvatsku. Jeho první mírovou posádkou se po skončení tureckého tažení stal Temešvár (v letech 1719 až 1727). Z českých zemí bylo plukovní velitelství dislokováno v Olomouci (v letech 1740 až 1749 a 1869 až 1882), v Brně (v letech 1771 až 1775, 1847 až 1849 a 1896 až 1904), v Praze (od konce 19. století do roku 1801 a dále v letech 1866 až 1867), v Kroměříži (v letech 1806 až 1813 a následně též v letech 1815 až 1821 a 1845 až 1847), ve Znojmě (v letech 1884 až 1893) a v Těšíně (od roku 1906 do vypuknutí I. světové války). Jednotlivé prapory se ovšem nenacházely vždy ve stejné posádce jako velitelství pluku. Zpravidla jeden a někdy i dva prapory byly ubytovány odloučeně, občas i ve velmi vzdálených posádkách. Proto můžeme např. na počátku 20. století v Kroměříži zaznamenat odloučený prapor (2. v letech 1899 až 1904 a 4. v letech 1904 až 1914) i v době, kdy se plukovní velitelství nacházelo v Brně (do roku 1904), Mostaru (v letech 1904 až 1906) či Těšíně (od roku 1906).

Pluk se zúčastnil celé řady tažení. Namátkou můžeme vyjmenovat jeho nasazení v Lombardii v letech 1733 až 1735, ve slezských válkách v letech 1741 až 1745, v sedmileté válce v letech 1756 až 1763, v boji s vojsky revoluční Francie v Porýní a Německu v letech 1792 až 1800, při napoleonských válkách během válečních tažení let 1805, 1809 a 1813/1814, ve válkách na severu Itálie v letech 1848/1849 a 1859, v prusko-rakouské válce roku 1866 a v rámci okupační služby v letech 1881/1882 po anexi Bosny a Hercegoviny. Osudy pluku během I. světové války nám nejsou známy. Další informace můžete získat studiem archivního fondu pěšího pluku č. 3 uloženého ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Fond tvoří 12 kartonů, které mimo jiné obsahují dokumenty k dějinám pluku z let 1914 až 1918, polní akta a denní hlášení z let 1916 až 1917 a přehled vyznamenaných příslušníků pluku z let 1915 až 1918.

Mährisches Feld–Jäger–Bataillon Nr. 25 vznikl v Benátsku během roku 1849 na základě 3. a 4. oddílu praporu polních myslivců č. 8. Na plný počet 6 rot byl doplněn v roce 1851. Sám pak v roce 1859 poskytl svůj 3. oddíl k výstavbě praporu polních myslivců č. 27 a v roce 1880 záložní rotu pro nově zřizovaný prapor polních myslivců č. 36.

Z počátku se uvedený prapor doplňoval z obvodů pěších pluků 13 a 45 v Benátsku. Od roku 1860 své doplňky začal získávat na Moravě. Nejprve tomu tak bylo z obvodů pěších pluků 8 (Brno) a 54 (Olomouc), v letech 1867 až 1878 pouze z obvodu pěšího pluku 8 (Brno), následně z obvodů pěších pluků 3 (Kroměříž) a 8 (Brno), v letech 1880 až 1883 opětně z obvodu pěších pluků 8 a 54 a od roku 1883 z obvodů pěších pluků 8 (Brno) a 93 (Šumperk). Od roku 1889 byl doplňován z oblasti celého 2. sboru, tj. z obvodů pěších pluků 3 (Kroměříž), 4 (Vídeň), 8 (Brno), 49 (St. Pölten), 81 (Jihlava), 84 (Vídeň) a 99 (Znojmo). Náhradní oddíl praporu se z počátku nacházel v Udine, od roku 1854 ve Veroně, od roku 1860 v Karthausu a nakonec v roce 1877 přesídlil do Brna.

Během své existence byl prapor ubytován v následujících posádkách: Erlau (od 1849), Tolsva bei Rosenau (od 1850), Szatmár (od 1851), Pest (od 1852), Debreczin (od 1853), Kopyczyńce (od 1854), Kaiser-Ebersdorf (od 1855), Cattaro (od 1857), Miskolcz (od 1860), Langenlois (od 1866), Karthaus (od 1871), Uherské Hradiště (od 1877), Sarajevo (od 1878), Prjepolje (od 1879), Mauer (od 1880), Telč (od 1882), Brno (od 1883), Uherské Hradiště (od 1892), Wiener-Neustadt (od 1896), Mosty wielkie (od 1901) a Wien (od 1905). Po vypuknutí I. světové války prapor odešel na bojiště a do mateřské posádky se již nevrátil.

Od vzniku praporu do konce roku 1913 se v jeho velení postupně vystřídali: mjr. Franz Landtmann (od 1849), mjr./plk. Georg urozený pán von Schulheim (od 1854), mjr. Vincenz Tavola (od 1863), mjr. Eduard Raisp (od 1868), mjr./pplk. Anton Rischanek (od 1872), mjr./plk. Leopold rytíř von Grivičić (od 1879), mjr./pplk. Franz svobodný pán Pidoll von Quintenbach (od 1890), mjr./pplk. Carl Heiler (od 1894), mjr. Richard Mayer (od 1898), mj./pplk. Alexander Turing von Ferrier (od 1902), mjr./pplk. major Arnold Barwik (od 1909).

Ihned po svém zřízení se prapor zapojil do uherského tažení roku 1849. Bojů s povstalci se ale nezúčastnil a svoji cestu ukončil v Komárně. Při rakousko-italské válce v roce 1859 o Lombardii a Benátsko náležel k posádkovým jednotkám v Dalmácii. Prusko-rakouského konfliktu se v roce 1866 zúčastnil v sestavě 6. sboru barona Ramminga a bojoval v bitvách u Náchoda a Hradce Králové. Během okupace Bosny a Hercegoviny se v roce 1878 podílel jako součást 3. sboru na střetnutí u Doboje. Osudy praporu během I. světové války nám nejsou známy. Další informace můžete získat studiem archivního fondu mysliveckého praporu č. 25 uloženého ve Vojenském ústředním archivu v Praze. Fond tvoří pouze jeden karton, v němž se nacházejí válečné deníky z let 1914 až 1915 a rozkazy z let 1915 až 1916.


959. Máte nějaké informace o průběhu vojenské služby generála Karla Voženílka? (odpovídá Pavel Minařík)

Generál Karel Voženílek se narodil 13.12.1883 v Týnisku, okr. Vysoké Mýto. V letech 1895 až 1899 studoval na nižším gymnáziu ve Vysokém Mýtě a v letech 1909 až 1910 na odborné pivovarské škole v Praze. Prezenční vojenskou službu absolvoval v letech 1904 až 1907 u pěšího pluku 98 ve Vysokém Mýtě a do zálohy odešel v hodnosti četaře. V roce 1910 odjel do Ruska, kde pracoval jako sládek. Nejprve působil v Jelci (Orlovská gubernie), následně v Balašově (Saratovská gubernie) a nakonec v Mizači na Volyni. V srpnu 1914 se v Kyjevě přihlásil do České družiny a byl přidělen k její třetí rotě. Průzkumnou činnost od října 1914 vykonával v oblasti nasazení 3. armády gen. Dimitrijeva na jihozápadním úseku fronty, tj. na Dunajci a Sanu. Postupně byl taktéž povyšován a od prostého střelce se propracoval až k hodnosti podporučíka, které dosáhl v prosinci 1916. Při provádění průzkumné činnosti se osvědčil, o čemž mimo jiné svědčí i mimořádné povýšení na praporčíka v červnu 1916 za hrdinství projevené v boji. V červnu 1917 se stal velitelem 12. roty 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi, na který se Česká družina rozrostla v únoru 1916. Bitvy u Zborova se ovšem nezúčastnil, protože koncem června onemocněl a až do počátku září se léčil v polní nemocnici v Jezerně. V listopadu 1917 byl ustanoven velitelem III. praporu 1. čs. střeleckého pluku. V době od prosince 1917 do března 1918 absolvoval v Polonném školu velitelů praporů organizovanou u štábu 1. čs. střelecké divize Husitské. Po jejím ukončení převzal u pluku velení II. praporu, se kterým absolvoval boje u Bezenčuku a Buzuluku. Koncem srpna 1918 stanul v čele Nikolajevské operační skupiny a několik dní poté byl povýšen na podplukovníka. Na sklonku září 1918 byl ustanoven velitelem 2. čs. střeleckého pluku Jiřího z Poděbrad, ale již o měsíc později se stal velitelem 1. čs. střeleckého pluku Mistra Jana Husi. Na konci října 1918 po sebevraždě plukovníka Švece převzal velení I. čs. střelecké divize Husitské a počátkem prosince byl povýšen do hodnosti plukovníka. Jako divizní velitel se v prosinci 1918 stal posádkovým velitelem v Kurganu a stejnou funkci vykonával od března do července 1919 v Irkutsku. V lednu 1920 byl ustanoven velitelem předvoje Čs. vojska na Rusi. Do Československa odjel s 18. transportem na lodi Sheridan koncem února 1920.

Do vlasti přijel koncem dubna 1920 a na sklonku července 1920 předal veškerou „legionářskou“ agendu, jejímž řízením byl pověřen za štáb Čs. vojska na Rusi. Počátkem července 1920 byl ustanoven do funkce velitele 1. pěší divize, která vznikla unifikací (sloučením) dosavadní I. čs. střelecké divize Husitské a domácí 1. divize, která se zúčastnila bojů na Slovensku. V listopadu 1920 dosáhl hodnosti generála V. hodnostní třídy. V době od června do července 1921 absolvoval I. informační kurz pro generály a štábní důstojníky v Praze. V říjnu 1921 se stal I. zástupcem náčelníka Hlavního štábu čs. branné moci. Do hodnosti generála IV. hodností třídy byl povýšen v říjnu 1924. Na sklonku téhož měsíce odjel do Francie, kde absolvoval stáž u zemského vojenského velitelství v Paříži, různých vyšších velitelství a škol. Do Československa se vrátil v září 1925. Po návratu byl ustanoven do funkce přednosty I. (všeobecně vojenského) odboru MNO. Své zařazení nezměnil až do rozpuštění čs. armády po německé okupaci v roce 1939. Divizní generál Voženílek zemřel v Praze 23.3.1943.

Karel Voženílek byl nositelem celé řady našich i spojeneckých vyznamenání. Z československých je možno uvést Čs. válečný kříž 1919–1918, Revoluční medalii, Medaili vítězství, Řád M. R. Štefánika „Sokol“ s meči. Ze spojeneckých se převážně jednalo o ruské, zastoupené Medailí sv. Jiří 4. stupně, Křížem sv. Jiří 4. a 3. stupně, Vojenským křížem sv. Jiří 4. stupně s vavřínovou větvičkou a Řádem sv. Anny 4. stupně s nápisem „Za chrabrost“. Uvedené vyznamenání dále doplňovaly francouzský Válečný kříž s palmou, francouzský Řád čestné legie ve stupních rytíř, důstojník a komandér, anglický Válečný kříž, rumunský Komandérský řád s hvězdou a Komandérský řád italské koruny.


958. Je možné někde najít údaje o dislokaci jednotlivých služeben polní pošty čs. armády během mobilizace v roce 1938 a útvarů (na úrovni pluků, resp. nižších samostatných jednotek), které k nim příslušely? (odpovídá Pavel Minařík)

O internetové stránce, obsahující údaje o činnosti polních pošt, bohužel nevíme. Podle námi dohledaných údajů byla struktura orgánů polní poštovní služby v době mnichovské krize následující:

Útvar Den dosažení pohotovosti Vytváří Podřízen Dislokace nadřízeného velitelství
polní pošta 1 M+4 telpr 5 HO 31 Veselí-Mezimostí
polní pošta 2 M+4 telpr 5 HO 32 Plzeň
polní pošta 3 M+4 telpr 1 HO 33 Český Dub
polní pošta 4 M+4 telpr 1 HO 34 Jaroměř
polní pošta 5 M+4 telpr 1 HO 35 Vamberk
polní pošta 6 M+4 telpr 6 HO 36 Šumperk
polní pošta 7 M+4 telpr 6 HO 37 Šternberk
polní pošta 8 M+4 telpr 2 HO 38 Brno
polní pošta 9 M+4 telpr 3 HO 39 Galanta
polní pošta 10 M+4 telpr 7 HO 40 Banská Bystrica
polní pošta 11 M+4 telpr 4 HO 41 Košice
polní pošta 12 M+4 telpr 4 HO 42 Užhorod
polní pošta 13 M+4 telpr 5 Skupina 2 Želetava
polní pošta 14 M+5 telpr 5 2. divize Doubravka
polní pošta 15 M+5 telpr 1 3. divize Mšeno
polní pošta 16 M+5 telpr 1 4. divize Hradec Králové
polní pošta 17 M+5 telpr 5 5. divize Písek
polní pošta 18 M+5 telpr 2 6. divize Pohořelice
polní pošta 19 M+5 telpr 6 7. divize Zábřeh
polní pošta 20 M+5 telpr 6 8. divize Moravský Beroun
polní pošta 21 M+5 telpr 3 9. divize Nové Mesto n. V.
polní pošta 22 M+5 telpr 7 10. divize Krupina
polní pošta 23 M+5 telpr 4 11. divize Lovinobaňa
polní pošta 24 M+5 telpr 4 12. divize Vsetín
polní pošta 25 M+5 telpr 1 13. divize Humpolec
polní pošta 26 M+4 telpr 4 14. divize Třešť
polní pošta 27 M+4 telpr 3 15. divize Senica
polní pošta 28 M+4 telpr 7 16. divize Ružomberok
polní pošta 29 M+5 telpr 4 17. divize Rychnov u Jablonce
polní pošta 30 M+5 telpr 5 18. divize Buštěhrad
polní pošta 31 M+5 telpr 2 19. divize Třebíč
polní pošta 32 M+5 telpr 3 20. divize Mutěnice
polní pošta 33 M+5 telpr 7 21. divize Veselí nad Moravou
polní pošta 34 M+5 telpr 4 22. divize Žilina
polní pošta 35 M+4 telpr 5 HP XI Praha
polní pošta 36 M+4 telpr 1 HP XII Hradec Králové
polní pošta 37 M+4 telpr 6 HP XIII Hranice
polní pošta 38 M+4 telpr 2 HP XIV Brno
polní pošta 39 M+4 telpr 7 HP XV Banská Bystrica
polní pošta 40 M+4 telpr 4 HP XVI Košice
polní pošta 41 M+6 telpr 5 I. sbor Votice
polní pošta 42 M+6 telpr 1 II. sbor Mladá Boleslav
polní pošta 43 M+6 telpr 2 III. sbor Jihlava
polní pošta 44 M+6 telpr 6 IV. sbor Litovel
polní pošta 45 M+6 telpr 3 V. sbor Klobouky
polní pošta 46 M+6 telpr 4 VI. sbor Soběslav
polní pošta 47 M+6 telpr 7 VII. sbor Vráble
polní pošta 48 M+6 telpr 3 VIII. sbor Uherské Hradiště
polní pošta 49 M+4 telpr 5 1. rychlá divize Pacov
polní pošta 50 M+4 telpr 6 2. rychlá divize Jaroměřice
polní pošta 51 M+4 telpr 3 3. rychlá divize Levice
polní pošta 52 M+4 telpr 1 4. rychlá divize Soběslav
polní pošta 53 M+6 telpr 5 I. armáda Kutná Hora
polní pošta 54 M+6 telpr 5 I. armáda Kutná Hora
polní pošta 55 M+6 telpr 2 IV. armáda Brno
polní pošta 56 M+6 telpr 2 IV. armáda Brno
polní pošta 57 M+6 telpr 3 III. armáda Kremnica
polní pošta 58 M+6 telpr 3 III. armáda Kremnica
polní pošta 59 M+6 telpr 7 III. armáda Kremnica
polní pošta 60 M+6 telpr 7 Hlavní velitelství Vyškov
polní pošta 61 M+5 telpr 6 II. armáda Olomouc
polní pošta 62 M+5 telpr 1 VOP Praha
polní pošta 63 M+5 telpr 1 Skupina 1 Rakovník
polní pošta 64 M+6 telpr 6 II. armáda Olomouc
třídírna polních pošt 1 M+6 telpr 5 I. armáda Kutná Hora
třídírna polních pošt 2 M+6 telpr 2 IV. armáda Brno
třídírna polních pošt 3 M+6 telpr 3 III. armáda Kremnica
třídírna polních pošt 4 M+6 telpr 7 III. armáda Kremnica
třídírna polních pošt 5 M+6 nezjištěno II. armáda Olomouc
ústředna polních pošt M+6 telpr 6 Hlavní velitelství Vyškov

Dnem dosažení pohotovosti se rozumí příslušný mobilizační den. Jestliže jako 1. mobilizační den byl mobilizační vyhláškou z 23. září 1938 stanoven 25. září 1938, tak 4. mobilizační den byl 28. září 1938 (6. den 30. září 1938). Polní pošty se zpravidla nacházely v místech dislokace jim nadřízeného velitelství. K jednotlivým polním poštám příslušely útvary podřízení příslušným vyšším velitelstvím. Jejich přehled najdete na našich stránkách v části „Čs. armáda – předválečná – personální přehledy – mobilizovaná armáda 1938 – II. část“.

Více podrobností naleznete v odborném časopise „Filatelie“, a to v číslech 1987/19 až 1987/22, 1989/24 až 1990/4 a 1991/18.


957. Zajímaly by mne životní osudy generála Viléma Plačka, o němž se ve svých vzpomínkách zmínil generál Syrový (a větší pozornost věnoval generálu Klecandovi). (odpovídá Pavel Minařík)

Generál Vilém Plaček se narodil 20.3.1877 ve Dřevohosticích, okr. Holešov. V letech 1889 až 1894 navštěvoval reálku v Kroměříži a v letech 1894 až 1897 kadetní školu pro zeměbranu ve Vídni. Poté v hodnosti podporučíka a ve funkci velitele čety nastoupil v srpnu 1897 službu u zeměbraneckého pěšího pluku 4 v Klagenfurtu. O rok později byl v téže funkci přemístěn k zeměbraneckému pěšímu pluku 30 do Vysokého Mýta. Poručíkem se stal v listopadu 1898. Od listopadu 1900 byl zařazen do kurzu subalterních důstojníků a připravoval se ke studiu na vídeňské Válečné škole, na které působil v letech 1901 až 1903. V květnu 1902 dosáhl hodnosti nadporučíka. Po absolvování Válečné školy konal službu štábního důstojníka na velitelství 51. zeměbranecké pěší brigády a 26. zeměbranecké pěší divize v Josefově. V roce 1905 se vrátil ke svému pluku do Vysokého Mýta a ujal se velení roty, přičemž současně byl po absolvování zákopnického kurzu pověřen i funkcí zákopnického důstojníka pluku. Počátkem roku 1909 převzal velení kulometného oddílu. V roce 1908 prodělal kulometný kurz v Mostu. Setníkem (kapitánem) se stal v květnu 1911. V listopadu téhož roku proběhlo jeho převedení k zeměbraneckému pěšímu pluku 14 do Brna, kde opět velel pěší rotě. V říjnu 1913 nastoupil jako učitel střelby a pěší taktiky u zeměbraneckého hulánského pluku 5 v Stockerau. Počátkem srpna 1914 se vrátil k zeměbraneckému pěšímu pluku 14, se kterým odešel na haličskou frontu. Po měsíci byl odeslán do mateřské posádky, kde se ujal velení náhradního praporu, zajišťujícího odesílání doplňků k bojujícímu pluku. Počátkem prosince 1914 odešel do Vídně a působil zde jako učitel ve Vojenské akademii. Koncem března 1916 se vrátil do pole a byl pověřen funkcí styčného důstojníka štábu u II. bulharské armády. Od poloviny dubna 1916 začal působit u Generálního vojenského velitelství pro Kosovo v Mitrovici jako přidělený důstojník generálního štábu. Počátkem června 1917 odcestoval do tureckého Cařihradu, kde působil ve funkci styčného důstojníka pro otázky dobrovolného vstupu Albánců do rakousko-uherské armády. Na sklonku roku 1917 se stal náčelníkem štábu Vojenského generálního inspektorátu pro jižní Srbsko. Konec 1. světové války ho zastihl ve funkci náčelníka štábu skupiny polního podmaršálka Slobočníka, sestavené z rakousko-uherských a albánských vojsk.

Přihlášku do čs. armády si podal 5.12.1918 a do činné služby byl povolán 19.5.1919. Po týdnu nastoupil do funkce náčelníka štábu u formující se 1. pěší divize na Podkarpatské Rusi. S divizí prodělal její nasazení v rámci slovensko-maďarského vojenského konfliktu. V říjnu 1919 se ujal funkce náčelníka štábu u 2. pěší divize v Banské Bystrici. V listopadu 1919 byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Od října 1920 velitelství divize začalo působit v mírové posádce Plzeň. V únoru 1921 došlo k jeho převedení do stavovské kategorie důstojníků generálního štábu a v prosinci 1922 se stal plukovníkem. V dubnu 1922 absolvoval I. informační kurz pro generály a štábní důstojníky v Praze, v lednu 1923 Vyšší informační kurz pro generály a štábní důstojníky v Praze a od června do července 1923 kurz pro podplukovníky a plukovníky ve Francii. Od srpna 1923 působil u Zemského vojenského velitelství pro Moravu a Slezsko v Brně, kde zastával funkci náčelníka štábu. V říjnu 1925 se stal velitelem 3. pěší brigády v Plzni. Od listopadu do prosince 1926 prodělal Informační kurz pro generály a plukovníky na Válečné škole ve Versailles. Do hodnosti brigádního generála byl povýšen 1.5.1928. V lednu 1929 došlo k jeho přemístění do Spišské Nové Vsi a zde se ujal velení 2. horské brigády. Do výslužby odešel 4.6.1934. Na sklonku roku 1935 byl povolán do mimořádné činné služby a měsíc prosinec strávil u Zemského vojenského velitelství Košice. Opětovně do výslužby odešel k 1.1.1936. V době mnichovské krize po vyhlášení mobilizace nastoupil činnou službu u velitelství brněnské IV. armády, kde do konce října 1938 zastával funkci přednosty etapní služby.

Během své vojenské služby se generál Plaček stal držitelem Čs. válečného kříže 1914–1918 a Řádu rumunské koruny II. třídy.


956. V nynější době sepisuji historii polního letiště v Tovačově, kde působila peruť III/2. Tak mám na Vás, jako na velice kvalitní zdroj informací o čs. armádě dotaz, zda nevlastníte či neznáte celou, či části historii této perutě III/2? (odpovídá Pavel Minařík)

V rámci leteckého pluku 2 byla III. peruť vytvořena 1.10.1929. Peruť sdružovala stíhací letky a všechny její součásti se nacházely v Olomouci. Počátkem roku 1938 peruť tvořily čtyři stíhací letky (33., 35., 36. a 51.) vyzbrojené letouny B–534. V době mnichovské krize se peruť přesunula na letiště v Tovačově, přičemž z jejího složení byly vyčleněny do válečně zformované perutě IV/2., nacházející se na letišti Vyškov v podřízenosti Hlavního velitelství, letky 36 a 51. Složení původní perutě III/2. místo nich doplnila mobilizačně vytvořená 52. letka. Letky 33. (velitel por. Karel Mrázek), 35. (velitel kpt. Josef Macháček) a 52 (velitel není znám) dohromady k 24.9.1938 disponovaly 29 letouny B–534. Jako záměnná letiště měly letky k dispozici letiště Olomouc a Čejč. V době branné pohotovosti státu peruť podléhala velitelství II. armády. Po demobilizaci se vrátila do složení leteckého pluku 2 a na mateřské letiště. Svoji činnost peruť ukončila 31.7.1939, v návaznosti na rozpuštění celé čs. armády německými okupačními orgány.

Archivní fond leteckého pluku 2 je uložen ve Vojenském ústředním archivu Praha.


955. Hladám informáciu o gen. V. Hoppe – čokolvek. Vlastním knihu s jeho exlibris a podpisom a preto ma to zaujíma. (odpovídá Pavel Minařík)

Generál Viktor Hoppe se narodil 14.4.1874 v Podklášteří, okr. Třebíč. Po absolvování gymnázia nastoupil na jezdeckou kadetní školu v Hranicích a po dvou letech studia přešel na jezdeckou důstojnickou školu ve Welsu, kde strávil další dva roky. Řadovou službu nastoupil v srpnu 1893 v hodnosti podporučíka u 2. oddílu hulánského pluku 2 do haličského města Děbica. V květnu 1894 byl přemístěn k zeměbraneckému dragounskému pluku 2 do Prostějova. Již na sklonku téhož roku ale proběhlo jeho převelení k zeměbraneckému hulánskému pluku 5 do Stockerau. V listopadu 1894 byl povýšen na poručíka a o tři roky později na nadporučíka. U pluku sloužil ve funkcích velitele čety, zástupce velitele čety a plukovního pobočníka. Na sklonku srpna 1900 svoji vojenskou službu ukončil a odešel do zálohy. Vojenskou službu opětovně nastoupil v dubnu 1902 u detašovaného 1. oddílu zeměbraneckého hulánského pluku 3 v Samboru jako správní důstojník. V listopadu 1904 došlo k jeho přemístění k zeměbraneckému hulánskému pluku 2 do Vysokého Mýta. Zde byl pověřen evidencí koní u pluku a správou skladu u náhradní eskadronu. V listopadu 1907 dosáhl hodnosti rytmistra (kapitána). Od listopadu 1913 působil u zeměbranecké skupiny 8. sborového velitelství v Praze, a po odchodu velitelství sboru do pole u zeměbranecké skupiny Vojenského velitelství Praha. Nejprve zastával funkci referenta pro osobní čestné záležitosti, později pro doplňování mužstva a válečnou péči. Majorem se stal v únoru 1916 a podplukovníkem v srpnu 1918.

Do čs. armády se přihlásil 28.10.1918 a pražským Národním výborem byl jmenován náčelníkem štábu u Vrchního vojenského velitelství. Od počátku prosince téhož roku nastoupil na MNO jako přednosta vojenského prezídia a zároveň došlo k jeho povýšení do hodnosti plukovníka. V dubnu 1919 stanul v čele 10. (koňstva) oddělení MNO. V uvedené funkci setrval až do ledna 1928. Generálem V. hodnostní třídy se stal v říjnu 1923. Následně přešel ke Kanceláři prezidenta republiky, kde vedl ceremonielní referát. Do výslužby odešel 1.2.1928.


954. Při pátrání po předcích jsem zjistil, že můj prapraděd Josef Sládek byl účastníkem prusko-rakouské války r. 1866. Byl vojínem polního pěšího pluku hraběte Nobili. Je možné se o tomto pluku dozvědět něco více? Např. odkud byl, které části bitvy se účastnil? (odpovídá Pavel Minařík)

Vámi uvedený pluk je Infanterie–Regiment Nr. 74. Tento pluk vznikl 1.2.1860 z 3. praporů řadových pěších pluků 28 Benedek a 36 Degenfeld, společně s 4. praporem pluku 55 Bianchi. V roce 1883 on sám poskytl jeden ze svých praporů k výstavbě pěšího pluku 92. Čestnou funkci majitele pěšího pluku 74 zastával od jeho vzniku do roku 1884 polní podmaršálek (později polní zbrojmistr) Johann hrabě Nobili. V letech 1884 až 1886 byla funkce neobsazena a v roce 1886 se jím stal polní podmaršálek Friedrich svobodný pán von Bouvard. Od roku 1903 byl posledním majitelem pluku podmaršálek (od roku 1905 polní zbrojmistr a od roku 1908 generál pěchoty) Franz svobodný pán von Schönaich.

Prvním posádkovým městem pěšího pluku 74 se v roce 1860 Mainz. V následujících letech plukovní velitelství vystřídalo dalších čtrnáct posádek. Z českých zemí se jednalo o Brno (v letech 1869 až 1871), Hradec Králové (v letech 1871 až 1878), Plzeň (v letech 1880 až 1882), Hradec Králové (v letech 1883 až 1887), Terezín (v letech 1887 až 1894), Josefov (v letech 1894 až 1899) a Liberec (od roku 1899 do vypuknutí I. světové války). Část praporů se nacházela v jiných posádkách, než ve kterých sídlilo plukovní velitelství (např. v roce 1900 byl 1. prapor v Castelnuovu a 4. prapor v Jičíně). V roce 1866 se plukovní velitelství nacházelo v Benátkách. Prvním velitelem pluku se v roce 1860 stal plukovník Anton Krebs von Sturmwall. V době prusko-rakouské války v jeho čele stál plukovník Scipio svobodný pán von Palombini (ve funkci od roku 1865). Po celou dobu své existence byl pluk doplňován branci z teritoria doplňovacího okresního velitelství Jičín.

Během prusko-rakouské války pěší pluk 74 (I., II., IV. prapor) tvořil součást brigády genmjr. Schulze u VIII. sboru. Zúčastnil se bojů u České Skalice (po nichž byl odvolán neúspěšný sborový velitel polní podmaršálek arcivévoda Leopold) a bitvy u Hradce Králové (sboru velel genmjr. Weber). V bitvě u Hradce Králové byl VIII. sbor nasazen na levém křídle rakouských vojsk, společně se saským sborem korunního prince Alberta Saského. V první fázi bitvy se VIII. sbor nacházel ve druhém sledu, později byl povolán ke krytí levého křídla sasského sboru. Brigáda genmjr. Schulze byla přitom zdecimována v boji o les u obce Horní Přím, přičemž největší ztráty utrpěl právě pěší pluk 74 při útoku pruské 15. pěší divize. Na střed a do obou boků pluku zaútočila dvojnásobná přesila, v důsledku čehož ztratil 468 padlých, 224 raněných a 84 nezvěstných ze svých cca tří tisíc příslušníků.

Odloučeně byl nasazen III. prapor pluku, který se nacházel u rakouské pěší brigády 4. rakousko-nassavské pěší divize VIII. spolkového armádního sboru, rozmístěného na dolním toku řeky Mohan. Zapojil se převážně do ústupových bojů v průběhu měsíce července 1866, přičemž největší střetnutí, kterého se zúčastnil, se odehrálo u města Aschaffenburg.

Podrobnosti si můžete přečíst v knize Pavla Běliny a Josefa Fučíka „Válka 1866“, vydané v roce 2005 nakladatelstvím Paseka.


953. Mohli byste prosím sdělit, které útvary rakouské armády byly posádkou v Olomouci roku 1866? (odpovídá Pavel Minařík)

Před zahájením prusko-rakouské války se v olomoucké pevnosti pod velením polního podmaršálka barona Verniera nacházely IV. prapory pěších pluků 1, 12, 13, 25, 26, 51, 54, 60, 61 a 68, společně s jednou eskadronou husarského pluku 7 a jednou eskadronou hulánského pluku 10. Technické jednotky zastupovalo sedm setnin pevnostního dělostřelectva (4. a 5. od IX. dělostřeleckého pluku a 1. až 5. od X. dělostřeleckého pluku), jedna čtyřliberní baterie polního dělostřelectva (6. od IX. dělostřeleckého pluku) a tři setniny ženistů (6. až 8. od ženijního pluku 1). Uvedené síly čítaly 9 449 mužů a 293 koní, přičemž byly uskupeny do dvou kombinovaných brigád.

952. Nalezl jsem příbuzného, který sloužil v italských legiích. Jedná se o 6. pluk polního dělostřelectva v Itálii. Můžete mi poskytnout k tomuto vojenskému útvaru nějaké informace? Posílám ještě fotografii z pozůstalosti. Je tam sice psáno o Lučenči, ale nejsem si jist, jestli to není náhodou spíše nějaké cvičení u Nových Zámků nebo Štúrova. Třeba poznáte, co by to mohlo být a který útvar. (odpovídá Pavel Minařík)

V daném případě se s největší pravděpodobností bude jednat o 6. lehký pluk polního dělostřelectva. Tento útvar vznikl jako součást čs. legií v Itálii až 15.11.1918. Při svém zřízení nesl název 1. pluk polních děl a byl podřízen velitelství legionářského armádního sboru. Dnem 8.12.1918 proběhla jeho transformace na výše uvedený 6. lehký pluk polního dělostřelectva, podřízený velitelství 6. čs. divize. V prosinci 1918 se pluk přesunul do Československa. Při unifikaci jednotek domácí a zahraniční armády byl sloučen s minometným oddílem 353 do dělostřeleckého pluku 53 ubytovaného v Brně.

V rámci italských legií se vytvořil ještě jeden obdobný útvar. Šlo o 6. lehký dělostřelecký pluk, zformovaný 12.11.1918 a podřízený velitelství 6. čs. divize. K 8.12.1918 došlo ovšem k jeho reorganizaci na 7. lehký pluk polního dělostřelectva a převedení do podřízenosti velitelství 7. čs. divize. Do Československa přijel na konci prosince 1918 a během unifikace se sloučil s 51. dělostřeleckým plukem v nový dělostřelecký pluk 51 dislokovaný v Litoměřicích.


951. Dalo by se zjistit, kolik legionářů nebo zajatců české národnosti se v Rusku po roce 1917 přidalo k bolševikům? (odpovídá Pavel Minařík)

V Rusku se před VŘSR nacházelo cca 250 tisíc zajatců bývalé rakousko-uherské armády české a slovenské národnosti a dalších 70 tisíc Čechů a Slováků zde žilo již před 1. světovou válkou. Oddíly rudých gardistů českého a slovenského původu začaly vznikat v průmyslových oblastech již od léta 1917. První se vytvořil v červenci v Berezani a další ho následovaly. Největší oddíl se zformoval počátkem roku 1918 v Kyjevě, kde na stranu čs. rudých gardistů přešlo okolo 350 legionářů. V únoru 1918, po oficiálním vzniku Rudé armády, se začaly vytvářet jednotky složené z čs. rudoarmějců. Centrem formování těchto oddílů se stala Penza, kde vznikl 1. čs. revoluční pluk (700 osob) pod velením Jaroslava Štrombacha. Do prvních bojů se naši rudoarmějci zapojili v květnu 1918 u Kuzněcku. Další jednotky v síle od několika desítek po několik stovek mužů vznikly např. v Samaře, Ufě, Čeremchovu, Tambovu, Omsku, Vladivostoku, Caricinu, Moskvě, Nikolajevsku, Astrachani, Simbirsku nebo v rámci Kamské říční flotily. V řadě případů se během bojů střetli čs. rudoarmějci s čs. legionáři. Celkově v řadách československých rudoarmějců bojovalo okolo 10 až 12 tisíc osob, z čehož přibližně 1/2 padla. Patrně nejznámějším čs. rudoarmějcem se stal spisovatel Jaroslav Hašek. Z osob sloužících v čs. armádě nejvyššího postavení dosáhl div. gen. Čeněk Hruška – náčelník Hlavní politické správy v letech 1950 až 1951. Podíl zběhlých legionářů na celkovém počtu rudoarmějců není možno z dostupných pramenů určit. Legiemi v Rusku prošlo 71 tisíc osob, z nichž se do Československa vrátilo 56 tisíc, přičemž dalších 4 120 ruských legionářů zahynulo v průběhu bojů.


950. Vyšla v češtině nějaká práce, kde by byl uveden číselný stav čs. armády k r. 1930 nebo aspoň před reformami r. 1933. Jde mi o počty důstojníků, rotmistrů, délesloužících a prezenční služby. Opravdu existoval zimní a letní stav armády? Dále by mne zajímalo teritoriální rozložení na jednotlivé země a národnostní složení armády v nich. Píšete, že Maďaři byli odesíláni sloužit do Čech. Já jsem našel, že na Slovensku jich sloužilo 1.12.1930 341 osob a na Rusi 84 osob, v českých zemích pak 7 964. F. P. Habel tvrdí, že všichni sudetští Němci sloužili mimo své území, bylo to tak? Napočetl jsem v českých zemích 15 853 Němců, opravdu všichni sloužili v českém vnitrozemí? Píše o tom nějaký český historik nebo to je v archivech? Pan Habel totiž není zrovna seriozní autor, tak si to chci ověřit. Pokud by to nešlo, dá se někde najít soupis a stavy jednotlivých posádek v Čechách k r. 1930, dalo by se to rekonstruovat z okresních dat? (odpovídá Pavel Šrámek)

Početní stav československé armády ve 20. letech 20. století naleznete ve 3. díle „Vojenských dějin Československa“ na straně 196.

Tzv. zimní a letní stav armády skutečně existoval, zmiňuje se o něm například dobová publikace „Dvacet let československé armády v osvobozeném státě“ z roku 1938.

Národnostní problematika československé armády v letech 1918 až 1939 nebyla dosud systematicky studována, a informací tak není bohužel mnoho. V článku o národnostní struktuře důstojnického sboru čs. armády 1918-1938 (Historický časopis 1993, č. 5-6, s. 637) byla publikována následující tabulka národnostní struktury mírové armády k 25. 10. 1934:

národnost
česká slovenská ruská, rusínská polská německá maďarská rumunská jiná
důstojníci a rotmistři 16162 443 35 8 950 24 - 81
vojáci náhradní zálohy 2881 931 181 41 959 277 2 83
vojáci základní služby 79024 22581 4816 898 29290 8173 116 892
délesloužící poddůstoj. 7209 1029 125 59 635 153 3 10
celkem 105276 24984 5157 1006 31852 8627 121 1066

Národnostní struktura válečné armády k 15.5.1935 se předpokládala tato (viz Historie a vojenství 1995, č. 6, s. 35):

národnost
slovanská německá maďarská aj. celkem
důstojníci 37575 5140 759 43474
mužstvo a rotmistři 680655 187704 60914 929273
Celkem 718230 192844 61673 972747

Jiné údaje k dispozici nemáme, ale je možné, že jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu.


949. Asi Vám ženy nezvyknu písať, ale ja mam prosbu: hladám odpoveď na otázku: ako to bolo v roku 1938 s odchodom československych vojakov z Podkarpatskej Rusi? Ako a pod velenim koho opušťali Berehov a odchadzali (ustupovali) smerom do Tačeva, neskor Chustu a nejakym vojenskym ešalonom sa cez most ponad rieku Tisu z Chustu cez Rumunsko (kde im udajne odobrali vojenske knižky) a cez Jugoslaviu (kde na nich boli dobri, dali im jedlo a vodu) dostali do Prahy. Zrejme citite, že to mam z rozpravania svojho otca (Koloman Bonkalo, tzv. delesloužici). Chcela by som nejake seriozne informacie o tom, ako to presne bolo, ci je pravda, ze Berehov rano opustili ceskoslovenski vojaci, a az okolo obeda vošli do mesta honvedi. Mam už vela rokov, chcela by som sa dozvedieť, ako to naozaj vsetko prebiehalo... Prosim, ak sa nieko tymto obdobim zaobera, pomozte. (odpovídá Pavel Šrámek)

Berehovo bylo obsazeno Maďarskem v důsledku tzv. vídeňské arbitráže již počátkem listopadu 1938 (maďarská okupace jižní části Podkarpatské Rusi proběhla ve dnech 5. až 10. 11. 1938). Českoslovenští obránci (části praporu Stráže obrany státu Užhorod a části pěšího pluku 36) ustoupili na novou státní hranici. Přesné informace, jak to bylo s předáním Berehova Maďarům, bohužel nemáme.

Zbývající území Podkarpatské Rusi obsadilo Maďarsko během několikadenní války v březnu 1939 (14. až 17. 3.). Dne 14. 3. 1939 zaútočilo na tzv. středním směru od Mukačeva na Svalavu. Obranu zde tvořil vedle jednotek Stráže obrany státu I. prapor pěšího pluku 36, kterému velel štábní kapitán Bohumír Mařík. Českoslovenští vojáci museli začít 15.3. před přesilou ustupovat a postupně se stahovali západním směrem na Slovensko, kam dorazili v noci ze 16. na 17. 3. 1939.

Někteří příslušníci Stráže obrany státu bránící tzv. střední směr však nemohli ustoupit na Slovensko, a tak ustupovali východním směrem, kde se na tzv. východním směru bránil I. a II. prapor pěšího pluku 45 (velitele pluku byl podplukovník František Václavek) a III. oddíl dělostřeleckého pluku 12. Tyto jednotky ustupovaly z Chustu přes Ťačevo k hranici s Rumunskem, kterou tvořil hraniční most přes řeku Tisu. Z Rumunska byli českoslovenští obránci odvezeni do Jugoslávie a následně přes bývalé Rakousko do okupované vlasti.


948. Je pravda, že za I. republiky vojáci z povolání neměli volební právo, ale také neplatili daň z příjmu? (odpovídá Pavel Šrámek)

Ano, vojáci z povolání skutečně nemohli volit ani být voleni do zákonodárných a jiných zastupitelských sborů, a to na základě zákona č. 56/1927 Sb. (s prováděcím nařízením č. 67/1927 Sb.). O tom, že by vojáci z povolání neplatili daň z příjmu, nevíme, ale nezdá se nám to pravděpodobné. Zákon č. 103/1926 Sb. totiž stanovil, že jejich platové poměry budou obdobné jako u ostatních státních zaměstnanců, takže by případnou daň neplatili žádní státní zaměstnanci.


947. Existuje někde veřejně přístupný seznam našich legionářů? (odpovídá Pavel Minařík)

Přehled příslušníků čs. legií z doby 1. světové války můžete najít na webových stránkách Vojenského ústředního archivu www.army.cz/acr/vuapraha/index.htm. Seznam obsahuje cca 133 tisíc jmen, včetně osob, které se do legií jen přihlásily, ale vlastní službu nenastoupily či tuto službu z různých příčin ukončily ještě před odjezdem do Československa. Dále je na stránkách archivu přístupná databáze padlých příslušníků čs. armády z 2. světové války, která obsahuje 6 764 záznamů. V současné době se připravuje databáze všech vojáků naší zahraniční armády z let 1939 až 1945. Její tvorba je ale dlouhodobou záležitostí.


946. Ve svém okolí jsem se setkal se jmény brig. gen. Bruno Sklenovský (*1893, voj. kancelář prez. Beneše v Londýně atd.). Zajímám se podrobně o jeho vojenské osudy a není mi jasné, jaký byl jeho osud po propuštění z armády (v r. 1947?). Vím jen, že zemřel v Kanadě. Další voják, o nějž se zajímám je P/O Vladimír Michálek (1918-1942), letec 313. perutě. Chtěl bych vědět, zda je uveden na památníku padlých v bitvě o Anglii, který byl odhalen v Londýně vloni. (odpovídá Pavel Minařík)

Podle publikace „Vojenské osobnosti československého odboje 1939–1945“ byl div. gen. Bruno Sklenovský přeložen do výslužby 1.1.1948. Emigroval již 21.3.1948. Nejprve žil v Německu a následně se přestěhoval do Velké Británie. Po útěku za hranice byl 14.2.1949 degradován na vojína. Jeho další stopy v exilu se ztrácejí a podle ústních svědectví bývalých spolubojovníků se usadil v kanadském Torontu. Zde zemřel v druhé polovině roku 1957. Po listopadu 1989 byl rehabilitován a rovněž došlo k navrácení hodnosti div. gen. Vojenskou kancelář prezidenta Beneše neřídil v Londýně, ale v době od 15.2.1946 do 9.10.1946 v Praze.

S dotazem na Vladimíra Michálka se zkuste obrátit na Vojenský historický ústav, U Památníku 2, Praha 130 05.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. | 1936. - 1950. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist