Vojenstvi.cz

Československé vojenství Československé vojenství


Odpovědi na dotazy 1156. - 1170.

Následující dotazy 1171. - 1185. Předešlé dotazy 1141. - 1155.

1170. Máte nějaké údaje o průběhu vojenské služby jednoho z prvních čs. vojenských letců generála Stanovského? (odpovídá Pavel Minařík)

Vilém Stanovský se narodil 27.3.1896 v Moravské Ostravě. Krátce před vypuknutím 1. světové války přijel za prací do Francie. V srpnu 1914 se přihlásil do francouzské cizinecké legie a stal se příslušníkem legendární roty „Nazdar“. 9.5.1915 byl zraněn v bitvě u Arassu. Po vyléčení sloužil u francouzské cizinecké legie až do srpna 1917, kdy byl zařazen do letecké školy francouzské armády. Po ukončení výcviku byl v létě 1918 nasazen na frontu ve funkci stíhacího pilota u eskadrily „Spad“. Od února 1919 jako poručík velel Čs. leteckému oddílu v Istres.

V srpnu 1919 byl jmenován velitelem pilotní školy v Praze a v červnu 1920 dosáhl hodnosti kapitána. Od srpna 1920 se podílel na nákupu vojenských letadel z Francie a následně krátce zastupoval velitele leteckého pluku 1. V lednu 1921 převzal řízení praktického výcviku u Čs. ústřední školy pro vzduchoplavectvo v Chebu. Po odchodu francouzského velícího důstojníka se v listopadu 1922 stal velitelem školy, přejmenované mezitím na Čs. vzduchoplavecké učiliště. Na štábního kapitána byl povýšen v prosinci 1922. V listopadu 1923 od učiliště odešel a stal se velitelem 6. letky ve Vajnorech. Po absolvování leteckého kurzu ve francouzském Versailles v únoru až červenci 1924 se opětně vrátil na původní funkci velitele 6. letky u leteckého pluku 3. V červnu 1926 byl ustanoven velitelem III./3. peruti ve Vajnorech a v prosinci 1926 se stal majorem. V říjnu 1927 se ujal velení celého leteckého pluku 3. Od března následujícího roku se vrátil na funkci velitele III./3. perutě, ale od července do října 1928 znovu dočasně velel pluku. Po absolvování kurzu pro velitele oddílů v dubnu až srpnu 1929 nastoupil k Vojenskému leteckému ústavu studijnímu do Letňan. Po měsíci se stal učitelem taktiky letectva na Velitelské škole v Praze. V listopadu 1930 byl povýšen na podplukovníka. U Velitelské školy setrval až do září 1932, kdy odešel jako posluchač do Kurzu velitelů vojskových těles. Po jeho ukončení od prosince 1932 opětně působil u Vojenského technického a leteckého ústavu v Praze. V prosinci 1933 byl ustanoven velitelem leteckého pluku 6, u něhož setrval až do likvidace útvaru v létě 1939. Krátkodobě byl v době od března do července 1934 pověřen velením letecké brigády. V průběhu služby u pluku současně působil jako učitel taktiky letectva na Velitelské škole a od roku 1934 v Kurzu vyšších velitelů, který sám absolvoval v době od ledna do července 1935.

Po okupaci byl převeden k ministerstvu vnitra. Pro svoji protifašistickou odbojovou činnost v „Obraně národa“ ho v prosinci 1939 zatklo gestapo, načež byl vězněn v Praze a Brně. Následně byl převezen do koncentračního tábora v Dachau. Zde ho koncem dubna 1945 osvobodila americká armáda. V květnu 1945 byl ustanoven předsedou přípravné komise pro přijímání důstojníků a rotmistrů letectva. V říjnu téhož roku jej prezident republiky jmenoval brigádním generálem. V lednu 1946 začal vykonávat funkci velitele letectva u velitelství 1. oblasti. Od března 1947 stanul v čele leteckého odboru ministerstva dopravy, kde setrval až do svého odchodu do výslužby v dubnu 1951. V říjnu 1952 byl zatčen a odsouzen na 25 let vězení. V létě 1960 byl na amnestii propuštěn a rehabilitace se dožil na podzim 1969. Generál Stanovský zemřel v roce 1972.


1169. Měla v roce 1930 čs. armáda nějakou stálou posádku v Petržalce nebo Děvíně, na územích, která jsme později postoupili Německu. Jak početnou? (odpovídá Pavel Minařík)

V Petržalce se stálá posádka čs. armády nacházela od října 1920 do října 1938. V letech 1920 až 1921 se nejprve jednalo o I. prapor pěšího pluku 23 a od června 1921 o různé součásti pěšího pluku 39. Zpočátku zde sídlilo plukovní velitelství s pomocnou a technickou rotou, společně s III. praporem a od srpna téhož roku i II. praporem. V červnu 1923 je doplnil I. prapor. Velitelství pluku s pomocnou rotou a III. praporem Petržalku opustilo v lednu 1930, kdy se přestěhovalo do Bratislavy. Setrvavší I. a II. prapor s technickou rotou postupně doplnily rota doprovodných zbraní (v říjnu 1935) a rota VKPL (v lednu 1938). Po německé okupaci se v říjnu 1938 všechny jednotky pluku přemístily do Bratislavy. V Děvíně nebyly jednotky naší armády trvale dislokovány.


1168. Tvořím rodokmen Rutarů www.rutar.rps.cz. Proto by mě zajímal životopis s genealogickými daty JUDr. Ladislava Rutara, údajně 1939 – plukovník a přednosta divizního soudu, za války koncentrák Buchenwald, 1945 – generálmajor a prezident nejvyššího soudu v Praze, 1948 předseda Společnosti přátel Lužice, 1949 odchod do důchodu. Narozen údajně 26.4.1889 Malá Lhotka 38 (u Černé Hory), zemřel 22.11.1962 Praha. Dále by mne zajímala genealogická data jeho rodičů, případně prarodičů (data a místa narození, svatby, úmrtí...atd.). (odpovídá Pavel Minařík)

Ladislav Rutar se narodil 26.4.1889 v obci Malá Lhota, politický okres Boskovice. Od roku 1900 studoval na českém gymnáziu v Boskovicích, kde 18.7.1908 složil maturitní zkoušku. Následně byl v letech 1908 až 1912 posluchačem fakulty věd právních a státních C. k. české Karlo–Ferdinandovy univerzity v Praze. Příslušné státní zkoušky složil 15.10.1910 (historickoprávní), 22.11.1912 (judicielní) a 4.7.1913 (státovědeckou). K výkonu vojenské základní služby byl jako tzv. jednoroční dobrovolník povolán v říjnu 1913, přičemž sloužil u pěšího pluku 8 v Brně. Po vypuknutí I. světové války odešel koncem července 1914 se svým mateřským plukem jako velitel družstva 4. polní roty na ruskou frontu. Počátkem září byl v bitvě u Tomašova zraněn do nohy a následně se léčil ve vojenské nemocnici na Konopišti a v místě svého bydliště. Na frontu se vrátil koncem listopadu 1914 a ve funkci velitele čety byl zařazen u 7. polní roty svého pluku. V dubnu 1915 se stal podporučíkem. Do ruského zajetí se dostal v polovině května 1915 a až do července 1916 setrval v různých zajateckých táborech. Poté vstoupil do I. srbské dobrovolnické divize a s jejím 1. pěším plukem prodělal bitvu u Kokardže, v jejímž průběhu byl dvakrát zraněn. Proto od září 1916 do června 1917 prodělal další léčení, tentokrát ve vojenské nemocnici v Oděse. Po uzdravení byl nejprve přidělen k velitelství divize a v listopadu 1917 k jejímu 3. pěšímu pluku. Bojů se již nezúčastnil a v květnu 1918 odjel do francouzského Cognacu, kde probíhalo formování čs. legionářských jednotek. Po svém příjezdu do Francie byl jako čerstvě povýšený poručík pověřen funkcí pokladníka u velitelství našich jednotek. V září 1918 následovalo přemístění do Itálie a služba vojenského soudce u 6. čs. pěší divize, reorganizované v polovině listopadu na Čs. armádní sbor v Itálii. Do Československa se vrátil na sklonku roku 1918.

Jeho prvním služebním působištěm ve vlasti se stalo Uherské Hradiště, když byl počátkem ledna 1919 jmenován vojenským soudcem u velitelství armádního sboru generála Podhajského. Po jeho rozformování zůstal v posádce a zastával funkci správce brigádního soudu. V březnu 1919 dosáhl hodnosti kapitána a v červnu téhož roku byl přidělen k soudu 2. pěší divize do Kremnice, redislokované po krátké době do Banské Bystrice. V lednu 1920 následovalo přemístění k soudu 1. pěší divize do Prahy. Vzhledem ke složení předepsané vojenské soudcovské zkoušky byl v březnu 1920 převeden do stavovské kategorie důstojníků justiční služby. O rok později následovala promoce na doktora práv a v červnu 1921 přešel k vojenské prokuratuře v Praze. V prosinci 1921 se stal štábním kapitánem. V únoru 1922 byl přeložen k Nejvyššímu vojenskému soudu, u něhož působil nejprve jako II. sekretář a od března 1925 jako I. sekretář. V prosinci 1922 byl povýšen na majora a v dubnu 1930 na podplukovníka. U Nejvyššího vojenského soudu setrval až do února 1934, kdy se stal přednostou divizního soudu v Praze. V prosinci 1936 se vrátil na své původní působiště a v polovině února 1938 byl ustanoven do funkce rady Nejvyššího vojenského soudu, v níž byl zařazen i v průběhu mnichovské krize. Hodnosti plukovníka dosáhl v lednu 1937. Službu v čs. armádě přerušil v důsledku německé okupace a následného rozpuštění čs. armády.

Po odchodu z armády se zapojil do protifašistické činnosti v rámci odbojové organizace „Obrana národa“, přičemž se podílel zejména na organizovaní odchodů našich občanů do zahraničí a získávání zpravodajských informací. Po vypuknutí II. světové války byl jako tzv. čestné rukojmí zatčen a vězněn na Pankráci, v Dachau a Buchenwaldu. Vzhledem ke svému špatnému zdravotnímu stavu byl v listopadu 1940 propuštěn. I přes prožité věznění ve své odbojové činnosti pokračoval a zaměřil se především na spolupráci při vydávání ilegálních tiskovin a podporu rodinných příslušníků zatčených odbojářů.

Po skončení války se vrátil k Nejvyššímu vojenskému soudu a na počátku září stanul v jeho čele jako zatímní prezident. V říjnu 1945 byl povýšen na generála justiční služby (s účinností a pořadím k 1.8.1945). Od ledna 1946 se definitivně stal prezidentem Nejvyššího vojenského soudu. V říjnu téhož roku dosáhl hodnosti generála šéfa justiční služby (s účinností a pořadím k 1.5.1943, přičemž mu bylo pořadí a účinnost povýšení na generála justiční služby upraveno na 1.5.1940). V čele Nejvyššího vojenského soudu působil až do dubna 1949. Vzhledem ke svému stáří byl 1.5.1949 přeložen do výslužby.

Generál Ladislav Rutar byl nositelem celé řady vyznamenání. Z našich lze uvést Čs. válečný kříž 1914–1918 (vyznamenán v roce 1918 a 1919), Čs. revoluční medaili (1922), Čs. medaili vítězství (1923) nebo Čs. válečný kříž 1939 (1946). Ze zahraničních je možné se zmínit o Řádu rumunské koruny – stupeň rytíř (1917), srbské Stříbrné medaili „Miloše Obiliče“ (1919), italském pamětním kříži „Merito di guerra“ (1919), rumunském pamětním kříži „Crucea comemorativa“ (1920), italských medailích „Fatique di guerra“ (1921) a „Unita d´Italia“ (1922), srbské medaili „Spomenica na rat 1914–1918“ (1923), francouzské pamětní medaili na Velkou válku „Medaile comemorativa francaise de la grande quera“ (1926) nebo o rumunských řádech Sv. Stanislava III. třídy a Sv. Sávy IV. stupně (1928) či Řádu rumunské koruny – stupeň důstojník (1929).


1167. Můj pradědeček byl záložníkem 35. k. k. Landwehr Bataillonu, alespoň tak to stojí v oddací matrice z roku 1894. Bylo by možné sdělit nějaké informace o tomto zeměbraneckém praporu? (odpovídá Pavel Minařík)

Böhmisches Landwehr–Bataillon Nr. 35 se vytvořil na přelomu let 1869 a 1870 v Plzni. Prvním velitelem praporu se stal mjr. v z. Gustav Brem. V roce 1875 byl prapor přejmenován na Böhmisches Landwehr–Infanterie–Bataillon Nr. 35. V době svého vzniku byl doplňován z teritoria Doplňovacího okresního velitelství č. 35 Plzeň, ale od roku 1884 rovněž tak od Doplňovacího okresního velitelství č. 88 Beroun. V roce 1889 následovalo začlenění praporu do nově vytvořeného Böhmisches Landwehr–Infanterie–Regiment Nr. 7. Velitelství pluku se nacházelo v Plzni a jeho prvním velitelem se stal pplk. Franz Fleischner. Kromě výše uvedeného praporu se jeho součástí staly i české zeměbranecké pěší prapory č. 34 Beroun, č. 36 Klatovy a č. 47 Písek, které setrvaly ve svých dosavadních posádkách. V roce 1893 byl berounský prapor převeden k českému zeměbraneckému pěšímu pluku č. 8 Praha, od něhož jako náhradu převzal český zeměbranecký pěší prapor č. 28 České Budějovice. V roce 1894 následovala změna názvu pluku na Landwehr–Infanterie–Regiment Nr. 7 a přečíslování původních zeměbraneckých pěších praporů na 1. polní prapor (tj. původní 35), 2. polní prapor (tj. původní 36), 3. polní prapor (tj. původní 47) a 4. polní prapor (tj. původní 28). Současně s tím se 2. a 3. prapor přestěhovaly z Klatov a Písku do Plzně. Od tohoto roku k pluku přicházeli odvedenci od Doplňovacího okresního velitelství č. 11 Písek, č. 35 Plzeň, č. 88 Beroun, č. 91 České Budějovice a č. 102 Benešov. V roce 1899 se dosavadní 3. polní prapor stal součástí zeměbraneckého pěšího pluku č. 28 Písek a 4. polní prapor přešel k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 29 České Budějovice, zatímco u plzeňského pluku se nově vytvořil 3. polní prapor, jehož sídelním městem se staly Rokycany. Noví branci k pluku mířili již jen od DOV č. 11, 35 a 88. V nezměněné podobě pluk přetrval až do vypuknutí I. světové války, kdy odešel na frontu a jako organizovaný celek se již nevrátil. V roce 1917 byl přejmenován na Schützenregiment Nr. 7 (střelecký pluk č. 7). V Plzni (od roku 1915 v Rumburku) působil pouze náhradní prapor, který odesílal doplňky v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku do pole. Po vzniku Československa a provedení unifikace jeho vojenských útvarů, vytvořených na domácí půdě i v zahraničí, byl původní střelecký pluk 7 v říjnu 1920 přeměněn v nový pěší pluk 18.


1166. Kde se po mobilizaci v roce 1938 nacházely pěší pluky 40 a 90? (odpovídá Pavel Minařík)

Pěší pluk 40 byl zařazen v rámci Hraniční oblasti 37 mezi útvary působící na tzv. hlavním obraném postavení a jeho velitelské stanoviště se nacházelo ve Frýdku. Jednotlivé prapory byly rozmístěny následovně: v 1. sledu – III. prapor v obci Hnojník, v záloze – I. prapor v obci Dobrá a II. prapor v obci Raškovice. Pěší pluk 90 působil u 8. divize. Stanoviště jeho velitele se nalézalo v Tylově a jednotky pluky byly soustředěny v prostoru Karlovec (I. prapor), Valšov (II. prapor) a Lomnice (III. prapor).


1165. Rád bych získal informace o 81. k. u k. Infanterie Regiment Iglau (von Waldstätten). (odpovídá Pavel Minařík)

Mährisches Infanterie–Regiment Nr. 81 se vytvořil 1.1.1883 na základě jednotlivých polních praporů vyčleněných z různých pěších pluků (1, 3, 8 a 54). Velitelství pluku bylo zřízeno v Jihlavě, odkud v roce 1889 odešlo do Mostaru. V roce 1892 následoval jeho přesun do Vídně a v roce 1896 se vrátilo do Jihlavy. Ve stejné posádce jako velitelství pluku byly zpravidla ubytovány i tři z jemu podřízených polních praporů. Zbývající prapor byl obvykle dislokován odloučeně. Např. v době vzniku pluku se 2. prapor nacházel v Brně a do Jihlavy se přestěhoval až v září 1883. V letech 1889 až 1896, kdy plukovní velitelství sídlilo v jiných posádkách, setrval v Jihlavě 1. prapor. Po návratu velitelství pluku do mateřské posádky byl samostatně ubytován 2. prapor, který se nejprve nacházel v Brně a od roku 1897 v Uherském Hradišti. Zde ho v roce 1903 vystřídal 4. prapor, který se o dva roky později přestěhoval do Vídeňského Nového Města. V roce 1907 následoval přesun zmíněného praporu do bosensko-
-hercegovské Trebinje a v roce 1912 do nedalekého městečka Bileća. Náhradní prapor se od vzniku pluku trvale nacházel v Jihlavě, protože branci k pluku nastupovali z teritoria Doplňovacího okresního velitelství Jihlava.

Formálním vlastníkem pluku se v době jeho vzniku stal polní podmaršálek Franz svobodný pán von Vlasits, povýšený ještě v dubnu téhož roku na polního zbrojmistra. Od roku 1885 nebyla tato čestná funkce obsazena a teprve v roce 1887 se novým vlastníkem pluku stal polní zbrojmistr (od roku 1908 generál pěchoty) Johan svobodný pán von Waldstätten. Posledním vlastníkem pluku byl od roku 1915 německý generál pěchoty Horst von Falkenheyn. Ve velení pluku se postupně vystřídali: plk. Johann Khoss von Sternegg (od 1883), plk. Joseph Sommer (od 1886), plk. Emil svobodný pán Senarclens de Grancy (od 1891), plk. Victor svobodný pán von Handel-Mazzetti (od 1895), plk. Franz Tschida (od 1896), plk. Edward rytíř Müller von Elblein (od 1901), plk. Arnold Schlimarzik (od 1905), plk. Leo rytíř Schreitter von Schwarzenfeld (od 1908), plk. Heinrich Haustein von Haustenau (od 1910) a plk. Eugen Lüftner urozený pán von Kriennerstorff (od 1913).

Po vypuknutí I. světové války pluk odešel na bojiště a do mírové posádky se jako organizovaný celek nevrátil. Pluk bojoval na ruské, srbské a italské frontě. V Jihlavě zůstal pouze náhradní prapor, který organizoval odesílání doplňků v podobě pochodových praporů k bojujícímu pluku. Na základě tohoto praporu se na sklonku roku 1918 v posádce obnovil pěší pluk 81, tvořící součást nově vytvořené čs. armády. Během unifikace byl v září 1920 sloučen s 31. pěším plukem (vytvořeným 22.4.1918 jako součást čs. legií v Itálii) v nový pěší pluk 31, pojmenovaný 24.10.1923 názvem „Arco“.


1164. Mohli byste mi prosím sdělit alespoň základní informace o plk. pěch. Emilu Boříkovi, který též působil na jaře 1945 v pohraničí jako velitel pluku RG č. 1? (odpovídá Pavel Minařík)

Emil Bořík se narodil 14.7.1893 v Ražicích u Písku. V roce 1913 nastoupil jako jednoroční dobrovolník službu v rakousko-uherské armádě a v srpnu 1914 odešel s pěším plukem 90 ve funkci velitele čety na frontu v Haliči. Do ruského zajetí padl již v počátkem září 1914. V srpnu 1916 v Kyjevě vstoupil do našich legií. Nejprve absolvoval důstojnickou školu v Borispolu, poté působil jako náborový emisař a nakonec nastoupil službu u 5. čs. střeleckého pluku. Zúčastnil se ústupových bojů s vojsky ústředních mocností na Ukrajině a následně i bojů s bolševiky. Do vlasti se vrátil v srpnu 1920 v hodnosti kapitána. V čs. armádě sloužil u různých útvarů a mnichovská krize ho zastihla v hodnosti plukovníka ve funkci zástupce velitele pěšího pluku 15 v Opavě. Po německé okupaci se zapojil do činnosti odbojové organizace „Obrana národa“ a v únoru 1940 byl zatčen gestapem. Po tříměsíčním věznění byl pro nedostatek důkazů propuštěn. V roce 1944 se podílel na vytvoření odbojové skupiny, která se v květnu 1945 v rámci Pražského povstání rozrostla na pluk „Albatros“. Po osvobození odjel s plukem Revolučních gard č. 1 do severočeského pohraničí. Po jeho rozpuštění se v srpnu 1945 stal velitelem chomutovského pěšího pluku 9. V roce 1948 zahájil studium na Vysoké škole válečné a po jeho ukončení převzal v květnu 1949 velení 12. pěší divize v Litoměřicích. K 1.10.1949 byl povýšen do hodnosti brigádního generála. Divizi velel až do svého odchodu do výslužby v září 1950.


1163. Prosím o sdělení, které jednotky byly umístěny v kasárnách ve Frývaldově (založení 1923-31) do odsunu pohraničí – 6.10.1938, během obsazení pohraničí, v době Sudet, po roce 1945-1968. Slyšel jsem, že během roku 1944-45 zde byla německá jednotka stíhačů tanků. (odpovídá Pavel Minařík)

Ve Frývaldově (Jeseníku) byly v letech 1918 až 1939 dislokovány následující útvary čs. armády:

- Vojenský správce tovární skupiny 1918 až 1920
- Posádkové velitelství 1919 až 1938
- hraničářský prapor 7 *) 1920 až 1938

*) Až do roku 1925 byly 1., 2. a 3. rota dislokovány odloučeně. V posádce se nacházelo pouze velitelství praporu, technická rota a 4. rota.

O jednotkách německé armády na území Československa v letech 1939 až 1945 pojednává práce Georga Tessina „Verbände und Truppen der deutschen Wehrmacht und Waffen-SS im zweiten Weltkrieg 1939–1945, Band 16, Teil 3 (Wehrkreise XVII, XVIII, XX, XXI und besetzte Gebite Ost ud Südost)“. Zkuste si ji objednat pomocí meziknihovní výpůjční služby.

Přehled útvarů čs. armády dislokovaných v uvedené posádce v letech 1945 až 1968 je uveden v odpovědi na dotaz čís. 894.


1162. Zajímalo by mě, zda byl v Jihlavě 81. pluk jediným, respektive mohli být muži odvedeni také jinam? Pokud ano, tak kam? Jaká byla situace před vznikem tohoto pluku, tedy před 1.1.1883 (t.j. 1600–1883), na co tento pluk navazoval? Kde bych mohl získat informace o vojenství, struktuře, povinnostech vojáků, majitelích... atd.? (odpovídá Pavel Minařík)

V Jihlavě se samozřejmě nacházely i jiné vojenské útvary či jednotky než pěší pluk č. 81. V období habsburské monarchie je ale třeba pro genealogické účely vzít v úvahu fakt, že jednotlivé útvary se zpravidla nenacházely v oblastech, ze kterých byly doplňovány. Výjimku z tohoto pravidla představují útvary zeměbrany vytvořené po rakousko–uherském vyrovnání, které byly naopak důsledně svázány s teritoriem, ze kterého k nim přicházeli jejich noví příslušníci.

Nejstarším útvarem, který byl dlouhodobě dislokován v Jihlavě, je pěší pluk 8. Právě na tomto pluku je vidět způsob doplňování útvarů armády habsburské monarchie. Pluk vznikl v roce 1642 a do jihlavské posádky přišel v roce 1769. Do té doby putoval po monarchii a zúčastnil se celé řady válek. V Jihlavě se ale nacházelo pouze plukovní velitelství a jeden či dva z jeho pěších praporů, zatímco ostatní sídlily v okolí (např. v roce 1801 byl 2. prapor dislokován v Telči a 3. prapor v Třebíči). V Jihlavě byl pluk s menšími přestávkami, způsobenými jeho účastí na válečných taženích, dislokován do roku 1846, kdy odešel do Těšína. Doplňován byl nejprve verbováním v místech, kde se právě nacházel. Teprve v roce 1766 mu byl k získávání rekrutů přidělen hornorýnský kraj, který v roce 1771 vystřídal jihlavský kraj (tj. více než 10 let po příchodu do Jihlavy) a od roku 1854 se jeho verbovací okresní velitelství nacházelo v Brně, kde pluk trvale sídlil až od roku 1882 (tj. o téměř 30 let později).

V následujících letech se v jihlavské posádce postupně vystřídala velitelství a jednotlivé prapory různých pěších pluků. Např. po prusko–rakouské válce šlo o velitelství a 1. prapor uherského pěšího pluku č. 5 (přišel z Benátek, DOV Satu Mare, odešel do Brna), od roku 1867 o velitelství a dva prapory uherského pěšího pluku č. 69 (přišel z Brna, DOV Stoličný Bělehrad, odešel do Ragusy) a od roku 1874 o velitelství a dva prapory hornorakouského pěšího pluku č. 49 (přišel z Vídně, DOV Sv. Hippolit, odešel do Sarajeva). Jako poslední před vytvořením pěšího pluku 81 se v ní od roku 1879 nacházelo velitelství a tři polní prapory výše uvedeného pěšího pluku č. 8 (přišel ze Sarajeva, DOV Brno, odešel do Brna). Mimo jiné v ní rovněž v srpnu 1813 vznikl Feld–Jäger–Bataillon Nr. 12, který posléze odešel na bojiště doznívajících napoleonských válek. V letech 1857 až 1860 zde sídlil Feld–Jäger–Bataillon Nr. 16 (přišel z Piatry, DOV Šumperk, odešel do Sibiu). Následně ho nahradil Feld–Jäger–Bataillon Nr. 27 (přišel z Olomouce, doplňován ze Štýrska, odešel do Těšína), který jihlavskou posádku opustil v roce 1862. Uvedený prapor zde ale krátkodobě sídlil již na přelomu let 1859-1860. Posledním s mysliveckých praporů dislokovaných v Jihlavě se stal Feld–Jäger–Bataillon Nr. 13 (přišel ze Znojma, DOV Písek, odešel do Brna), který v ní sídlil v letech 1862 až 1865.

Po odchodu pěšího pluku 81 z jihlavské posádky v roce 1889, v níž setrval pouze jeho 1. prapor a kádr náhradního praporu, jeho místo zaujalo velitelství s 1. a 3. polním praporem moravského pěšího pluku č. 99 (DOV Znojmo), které se do ní přestěhovaly společně se svým plukovním velitelstvím z Mostaru. V roce 1893 odešly do Klosterbrucku (klášter Louka u Znojma) a nahradily je velitelství s 1. a 2. polním praporem dolnorakouského pěšího pluku č. 4 (DOV Vídeň, odkud přišly a kam se i vrátily), které v Jihlavě setrvaly do návratu pěšího pluku č. 81 v roce 1896.

V roce 1869 v Jihlavě dále vznikl „Mährisches Landwehr–Bataillon Nr. 14“, přejmenovaný v roce 1875 na „Mährisches Landwehr–Infanterie–Bataillon Nr. 14“. V roce 1889 byl společně se zeměbraneckými pěšími prapory 12 a 13 z Kroměříže a Brna včleněn do nově vytvořeného „Mährisches Landwehr–Infanterie–Regiment Nr. 14“, jehož velitelství sídlilo v Brně. V roce 1894 byl název pluku změněn na „Landwehr–Infanterie–Regiment Nr. 14“ a ve stejné době se jihlavský prapor stal jeho 2. polním praporem. V roce 1900 se kroměřížský 3. polní prapor přestěhoval do Brna. V této podobě pluk setrval až do vypuknutí 1. světové války. V roce 1913 v Jihlavě vzniklo i Zeměbranecké doplňovací okresní velitelství, které se společně se Zeměbraneckým doplňovacím okresním velitelstvím Brno (vytvořeno 1894) staralo o odvádění rekrutů k zeměbraneckému pěšímu pluku č. 14.

O vojenské přítomnosti v Jihlavě pojednává publikace Zdeňka Jaroše „Z historie jihlavské posádky 1751–1939“, vydaná v roce 2004. Vcelku zdařilá práce však obsahuje zbytečné chyby, které pravděpodobně vznikly nedůslednou prací s archivními prameny. V seznamu použitých pramenů a literatury se sice odvolává např. na dobové Schematismy branné moci či jedinečnou pentalogii Alphonse Wredeho z let 1898 až 1905 o dějinách armády monarchie, ale ve vlastním textu uvádí nesprávné údaje. Obecně je třeba opatrně pracovat především s hodnostmi (podplukovník /oberstleutenant/ je zaměňován s plukovníkem /oberst/ či nadporučíkem /oberlieutenant/) a jmény velitelů (jsou komolena jak křestní jména, tak příjmení, i šlechtické predikáty), někdy i s údaji o organizaci a dislokaci. Pokud jde o pěší pluk 81, tak především nevznikl 1.1.1882 z pěti náhradních praporů (Jaroš, str. 38), ale až 1.1.1883, a to ze čtyř polních praporů. Jeho majitelem nebyl svobodný pán z Vlasies a prvním velitelem plk. Kloss von Sternegg (Jaroš, tamtéž), ale „Vlasits“ a „Khoss“. V době odchodu pluku do Mostaru v roce 1889 jeho velitelem nebyl plk. Semalerens de Grancy (Jaroš, str. 39 – správně má být „Senerclens“), ale plk. Sommer. Při jeho návratu do Jihlavy v roce 1896 nebyl plukovním velitelem plk. Heuvel–Manzetti (Jaroš, str. 40), ale „Handel–Manzetti“). Do posádky se ale nevrátil 2. prapor (Jaroš, taméž), protože byl nejprve dislokován v Brně a od roku 1897 v Uherském Hradišti. Svoji úlohu si vyměnil se 4. praporem až v roce 1903. O doplňování pluku se od roku 1883 staralo Doplňovací okresní velitelství, v jehož čele po dlouhou dobu stál Anton rytíř von Martinek, který ale v roce 1892 nebyl nadporučíkem a v roce 1896 majorem (Jaroš, str. 40), protože již 1.11.1891 dosáhl hodnosti podplukovníka. Ve zmínkách o ubytování polních praporů jiných pěších pluků v Jihlavě důsledně neuvádí současnou přítomnost jejich plukovních velitelství. V případě zeměbraneckých jednotek je možno např. podotknout, že v Jihlavě se v roce 1892 nenacházely dva prapory „Zeměbraneckého a domobraneckého pluku č. 14“ (Jaroš, str. 40), ale jen jeden prapor (2.), a to od „Moravského zeměbraneckého pěšího pluku č. 14“.


1161. Můžete uvést životopis prvního velitele Čs. leteckých škol v Chebu mjr. Koudelky? (odpovídá Pavel Minařík)

Eduard Koudelka se narodil 6.2.1889 v Českých Budějovicích. Po absolvování kadetní školy v Krakově v roce 1910 byl jmenován praporčíkem a nastoupil jako velitel pěší čety v Terstu. O rok později jej povýšili na poručíka a přeložili k zeměbraneckému pěšímu pluku 35. Se vstupem monarchie do války proti Rusku odešel na východní frontu, kde v hodnosti nadporučíka velel pěší rotě a praporu. Do ruského zajetí se dostal v březnu 1915 po dobití pevnosti Přemyšl.

V srpnu 1916 jako kapitán vstoupil do srbského dobrovolnického sboru, kde vykonával funkci velitele roty. Příslušníkem čs. legií se stal o rok později a vykonával v nich řadu velitelských funkcí. Postupně velel rotě, praporu a pluku. Zúčastnil se bojů u Novonikolajevska, Ikrutska a Samary. Do hodnosti štábního kapitána byl povýšen v roce 1917 a v následujícím roce se stal majorem. V červnu 1919 byl přidělen k čs. leteckému oddílu v Omsku k pilotnímu výcviku a s oddílem se v březnu 1920 vrátil do vlasti.

V červenci 1920 převzal velení Čs. leteckých škol v Chebu. Po příchodu francouzského velícího důstojníka měl od srpna 1920 na starosti řízení praktického výcviku. Od února 1921 působil jako velitel praporu u pěšího pluku 48. V červenci 1923 se stal podplukovníkem. Od října 1927 vykonával funkci zástupce velitele pěšího pluku 13 v Šumperku. V únoru 1929 byl povýšen do hodnosti plukovníka. Od července 1930 na zdravotní dovolené. Vzhledem ke špatnému zdravotnímu stavu v dubnu 1931 přeložen do výslužby.


1160. Je možnost někde najít rozmístění bunkrů na mapě ČR? Dočetl jsem se zde o opevnění Prahy – existují ještě nějaké bunkry poblíž Prahy? (odpovídá Pavel Šrámek)

Přesné rozmístění objektů československého předválečného opevnění lze najít v publikacích věnovaných opevnění příslušného regionu, vydávaných různými nakladatelstvími, např. FORTprint Dvůr Králové nad Labem (www.pevnosti.cz). V případě opevnění Prahy doporučujeme dvoudílnou publikaci Radana Láška „Opevnění z let 1936–1938 v okolí Prahy“, případně starší práci téhož autora na stejné téma. V nich zjistíte, že několik objektů se dochovalo dodnes, funguje zde i několik muzeí, např. ve Smečně.


1159. Zajímalo by mě srovnání počtu zbraní (lehké a těžké kulomety, tanky, bombardéry, stíhačky, děla, minomety, protiletecké zbraně, pušky... prostě všechno, co se dá zjistit) u naší, německé, polské a francouzské armády v září 1938. Pátral jsem v literatuře, ale údaje se různí. A ještě bych se Vás chtěl zeptat na jednu věc: já jako laik jsem při údajích o množství polské výzbroje v září 1939, které jsem vyčetl v literatuře (sportovně přiznávám, že předlistopadové), nabyl dojmu, že Poláci těch zbraní měli jaksi moc (prý až 700 tanků a víc protileteckých děl než my) i přesto, že my jsme měli vyspělejší zbrojní průmysl a patřili mezi největší vývozce zbraní. Je mi jasné, že počet zbraní souvisí i s celkovým výkonem ekonomiky a počtem obyvatel, ale přece jen se mi zdá, že jich měli „jaksi moc“. (odpovídá Pavel Šrámek)

Srovnání Vámi uváděných armád v září 1938 je velmi obtížné, neboť v literatuře se pro ně vesměs uvádí až data k 1. září 1939, tj. k okamžiku vypuknutí 2. světové války. Například v německé literatuře se podzim 1938 popisuje jen velmi všeobecně, výjimkou je počet německých tanků v září 1938, který byl podrobně rozebrán v Historii a vojenství 1999, č. 1, s. 138–148. Nejvíce informací je asi k polské armádě, přičemž rozhodně doporučujeme prostudovat práci Piotra Majewského „Nierozegrana kampania“ vydanou v Polsku roku 2004, kde naleznete četná porovnání československé a polské armády. Pokud jde o velké množství zbraní, jedná se zřejmě o souhrnné počty včetně těch zastaralých, například v případě tanků mělo Polsko k dispozici francouzské tanky FT–17 z 1. světové války.


1158. V knize „Září 1938“ jsem se dočetl, že pro případ zničení sítě ČSD se horečně připravovala tzv. střední silniční magistrála, probíhající zhruba ve směru dnešní silnice č. 18 z Votic přes Přerov až do horního Pováží na Slovensku. Rád bych se od Vás dozvěděl něco konkrétnějšího. M. John uvádí, že měla být po celé délce chráněna četami VKPL a stíhacím letectvem, což se mi, vzhledem k možnostem čs. letectva a počtu VKPL, zdá jako nepravděpodobné. Zároveň bych se chtěl zeptat, zda byly autokolony chráněny před letectvem a jak? Byly používány VKPL vz. 36, popř. TK vz. 24 nebo vz. 37 k palbě přímo z nákladních automobilů? (odpovídá Pavel Šrámek)

Pravda je taková, že pro účely dálkové silniční dopravy za války byly stanoveny čtyři jednosměrné silniční osy od západu na východ, počínající u Vltavy a končící u Váhu. Dvě osy měly být přísunové a dvě odsunové. Přesné určení uvedených tras k dispozici nemáme. Pro řízení provozu na těchto komunikacích byly organizovány silniční regulační komise. V žádném případě se nepočítalo s ochranou protiletadlovými kulomety nebo stíhačkami, neboť, jak správně uvádíte, to nebylo vzhledem k jejich počtům reálné. Také autokolony neměly k dispozici žádné prostředky protiletadlové obrany.


1157. Dočetl jsem se, že by v roce 1938 zásoby pohonných hmot vystačily jen asi na 14 dní rozsáhlejších operací. Můžete mi sdělit, co je na tom pravdy a jak to čs. velení hodlalo řešit? (odpovídá Pavel Šrámek)

Zásoby automobilních pohonných hmot na podzim 1938 odpovídaly asi třítýdenní válečné potřebě a letecké pohonné hmoty měly vystačit zhruba na dva měsíce války, situace tedy nebyla tak špatná, jak uvádíte. Zvýšení zásob automobilních pohonných hmot bránily chybějící skladovací kapacity.


1156. Chtěl bych se zeptat, zda byla za mobilizace rekvírovaná auta nějak značena, nebo zda si ponechala své civilní SPZ. (odpovídá Pavel Šrámek)

Informace k značení aut během mobilizace v roce 1938 nemáme. Nicméně v 60. až 80. letech byla vozidla, povolaná mobilizačním příkazem z civilního sektoru, přeznačena vojenskými čísly. Každé mobilizační středisko mělo pro vozidla přidělené registrační značky v sérii s čísly, které využíval útvar. Výměna čísel byla po registraci první povinností řidičů.

Starší odpovědi:
1. - 15. | 16. - 30. | 31. - 45. | 46. - 60. | 61. - 75. | 76. - 90. | 91. - 105. | 106. - 120.
121. - 135. | 136. - 150. | 151. - 165. | 166. - 180. | 181. - 195. | 196. - 210. | 211. - 225. | 226. - 240.
241. - 255. | 256. - 270. | 271. - 285. | 286. - 300. | 301. - 315. | 316. - 330. | 331. - 345. | 346. - 360.
361. - 375. | 376. - 390. | 391. - 405. | 406. - 420. | 421. - 435. | 436. - 450. | 451. - 465. | 466. - 480.
481. - 495. | 496. - 510. | 511. - 525. | 526. - 540. | 541. - 555. | 556. - 570. | 571. - 585. | 586. - 600.
601. - 615. | 616. - 630. | 631. - 645. | 646. - 660. | 661. - 675. | 676. - 690. | 691. - 705. | 706. - 720.
721. - 735. | 736. - 750. | 751. - 765. | 766. - 780. | 781. - 795. | 796. - 810. | 811. - 825. | 826. - 840.
841. - 855. | 856. - 870. | 871. - 885. | 886. - 900. | 901. - 915. | 916. - 930. | 931. - 945. | 946. - 960.
961. - 975. | 976. - 990. | 991. - 1005. | 1006. - 1020. | 1021. - 1035. | 1036. - 1050. | 1051. - 1065. | 1066. - 1080.
1081. - 1095. | 1096. - 1110. | 1111. - 1125. | 1126. - 1140. | 1141. - 1155. | 1156. - 1170. | 1171. - 1185. | 1186. - 1200.
1201. - 1215. | 1216. - 1230. | 1231. - 1245. | 1246. - 1260. | 1261. - 1275. | 1276. - 1290. | 1291. - 1305. | 1306. - 1320.
1321. - 1335. | 1336. - 1350. | 1351. - 1365. | 1366. - 1380. | 1381. - 1395. | 1396. - 1410. | 1411. - 1425. | 1426. - 1440.
1441. - 1455. | 1456. - 1470. | 1471. - 1485. | 1486. - 1500. | 1501. - 1515. | 1516. - 1530. | 1531. - 1545. | 1546. - 1560.
1561. - 1575. | 1576. - 1590. | 1591. - 1605. | 1606. - 1620. | 1621. - 1635. | 1636. - 1650. | 1651. - 1665. | 1666. - 1680.
1681. - 1695. | 1696. - 1710. | 1711. - 1725. | 1726. - 1740. | 1741. - 1755. | 1756. - 1770. | 1771. - 1785. | 1786. - 1800.
1801. - 1815. | 1816. - 1830. | 1831. - 1845. | 1846. - 1860. | 1861. - 1875. | 1876. - 1890. | 1891. - 1905. | 1906. - 1920.
1921. - 1935. |
Formulář k odeslání dotazu

Jsme soukromý web zaměřený na československou vojenskou historii ve 20. století a naše možnosti jsou limitované. Proto Vám doporučujeme:
1. Pokud hledáte kontakt na velitele, kolegy či kamarády z doby vojenské služby, obraťte se na kontaktní fóra na www.armyburza.cz – Spolubojovníci nebo www.zelenaleta.cz nebo www.vojacisobe.cz, případně můžete nechat vzkaz v naší Knize návštěv.
2. Pokud potřebujete potvrdit vojenskou službu, obraťte se na Vojenský ústřední archiv - Správní archiv Armády ČR, Náměstí Republiky 4, 771 11 Olomouc, mail: sklenovm@army.cz.
3. Pokud potřebujete informace o příbuzných, kteří se stali obětí 1. nebo 2. světové války, obraťte se na Vojenský ústřední archiv – Vojenský historický archiv, Sokolovská 136, 186 00 Praha 8, mail: podatelna@vuapraha.cz.
4. Pokud máte dotaz týkající se současné Armády České republiky, jejího vybavení, vojenské služby apod. obraťte se na Ministerstvo obrany ČR, Tychonova 1, 160 01 Praha 6, mail: info@army.cz.
Na obdržené dotazy odpovídáme podle našich časových možností, v některých případech je proto nutné počítat s delší dobou. Při zasílání dotazů věnujte pozornost správnému uvedení mailové adresy, jinak Vám nebudeme moci odpověď zaslat.


 
TOPlist