1380. Můžete uvést přehled generálů jmenovaných a povýšených v roce 1968? (odpovídá Pavel Minařík)
Dnem 1.5.1968 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:
do hodnosti generálplukovníka | |
* genpor. Ing. Martin Dzúr | ministr národní obrany |
a jmenováni do hodnosti generálmajora | |
* plk. Ing. Bohuslav Kučera | velitel 15. motostřelecké divize |
* plk. Ing. Stanislav Petržíla | velitel 20. motostřelecké divize |
* plk. Ing. Zdeněk Sedláček | náčelník štábu Západního vojenského okruhu |
* plk. Ing. Karol Seneši | náčelník vojska PVO |
Dnem 1.10.1968 byli rozkazem prezidenta republiky povýšeni:
do hodnosti generálplukovníka | |
* genpor. Ing. Miroslav Šmoldas | generální inspektor ČSLA |
do hodnosti generálporučíka | |
* genmjr. Ing. František Bedřich | náčelník HPS ČSLA |
* genmjr. Ing. Oldřich Štangl, CSc. | náčelník HS letectva a vojsk PVOS |
a jmenován do hodnosti generálmajora | |
* plk. Ing. Václav Kužel | náčelník VKPR |
1379. Aké utvary boli dislokované v kasárnách Kremnica a Plavecké Podhradie po roku 1945? (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Kremnica se po 2. světové válce nacházely následující útvary čs. armády:
– dělostřelecký minometný pluk 265 | 1945 |
– dělostřelecký minometný pluk 266 | 1945 |
– III. prapor pěšího pluku 12 | 1945 – 1946 |
– náhradní prapor pěšího pluku 12 | 1945 – 1947 |
– III. prapor pěšího pluku 25 | 1945 – 1947 |
– I. oddíl dělostřeleckého pluku 2 (10) | 1945 (1947) – 1948 |
– vozatajská eskadrona (rota) 13 | 1947 (1949) – 1950 |
– 2. vozatajská (3. soumarská) rota | 1950 (1953) – 1953 |
– Škola na důstojníky pěchoty v záloze | 1951 – 1952 |
– Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – ASR |
– Škola důstojnického dorostu | 1952 – 1957 |
– 142. protiletadlový dělostřelecký pluk | 1956 – 1958 |
– 2. ústřední sklad topografického materiálu | 1958 (?) – 1965 |
– pobočka Ústřední topografické základy Praha | 1965 – 1969 |
– 2. okruhový topografický sklad | 1969 – 1992 |
– 3. odřad topografického zabezpečení | 1992 – ASR |
V Plaveckom Podhradí byly po roce 1945 umístěny tyto součásti čs. armády:
– Vojenský výcvikový tábor Plav. Podhradie (1.4.1951 včleněn do VVT letectva Kuchyňa) | 1945 – 1951 |
– I. oddíl dělostřeleckého pluku 9 | 1945 – 1948 |
– IV. ženijní silniční prapor ženijního pluku 4 | 1949 – 1950 |
– Posádkové velitelství (Posádková správa) (Plav. Podhradie přičleněno k Posádkové správě Kuchyňa) | 1945 (1948) – 1953 |
– poddůstojnická škola mechaniků útvarů ILS PVOS | (?) 1966 – 1967 (?) |
Pozn.:
ASR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení ASR.
1378. Napište niečo o histórii VÚ 8127 Klatovy a tiež jeho organizačnů štrůkturu v prvej polovici sedemdesiatych rokov, prípadně mená velitelského zboru. (odpovídá Pavel Minařík)
Historii 8. dělostřeleckého pluku najdete na našich stránkách v části „Čs. armáda – Poválečná – Představujeme útvary AČR – Pozemní síly – 2. mechanizovaná brigáda – 26. dělostřelecký oddíl“.
V 1. polovině 70. let se útvar skládal z oddílu houfnic (12 ks 152mm vz. 18/47), oddílu protitankových kanonů (18 ks 100mm vz. 53), oddílu raketometů (18 ks 130mm vz. 51, od r. 1972 122mm vz. 70) a zabezpečovacích jednotek (velitelské baterie, baterie palebného zabezpečení, baterie zvukoměrného průzkumu, roty týlového zabezpečení a technických opraven). Celkově čítal 820 osob. V letech 1970 až 1975 funkci velitele pluku zastával pplk. Karel Peterka.
1377. Zajímalo by mě, které útvary byly postupně dislokovány v Zákupech u České Lípy (před 2. světovou válkou a po 2. světové válce). (odpovídá Pavel Minařík)
V Zákupech u České Lípy byly dislokovány následující útvary čs. armády:
a) 1918 až 1939 | |
– velitelství a 1. baterie horského dělostřeleckého oddílu 253 | říjen 1920 – únor 1921 |
– náhradní baterie horského dělostřeleckého oddílu 253 | říjen 1920 – prosinec 1920 |
– 11. polní rota pěšího pluku 42 | leden 1921 – duben 1921 |
– 12. kulometná rota pěšího pluku 42 | duben 1921 – červen 1923 |
b) 1945 až 1992 | |
– Výcvikové středisko letectva | 1945 – 1946 |
– Letecký náhradní pluk 1 – výcviková peruť 1 | 1946 – 1947 |
– Posádkové(á) velitelství (správa) | 1946 (1951) – 1968 |
– výsadkový pěší prapor 71 (71. výsadkový prapor) | 1947 (1950) – 1953 |
– velitelství 46. bombardovací letecká divize | 1952 – 1955 |
– 16. letištní prapor | 1952 – 1954 |
– Automobilní škola 1. obvodu PLOSÚ | 1953 – 1957 |
– 3. silniční stavební prapor (5. technický pluk) | 1956 (1957) – 1963 |
– 53. silniční prapor | 1963 – 1968 |
– 56. silniční stavební prapor | 1963 – 1965 |
– 24. cisternový prapor | 1961 – 1968 |
Po uvolnění posádky Zákupy pro potřeby Střední skupiny sovětských vojsk v ní byl dislokován 278. gardový motostřelecký pluk, náležející do složení 18. gardové motostřelecké divize, jejíž velitelství se nacházelo v Mladé Boleslavi.
1376. Na cintoríne v Trnave je pochovaný generál Dezider Kalina (1908-1954). Napište jeho stručný civilný aj vojenský životopis. (odpovídá Pavel Minařík)
Dezider Kalina (rozený Kišš, změna příjmení povolena v září 1945) po studiích na bohoslovenském učilišti v Nitře (1926 až 1929) a bohoslovenské fakultě UK v Praze (1929 až 1930) působil v letech 1930 až 1935 jako pomocný duchovní v Hričove, Rakovej, Čadci, Varíně a Dolnej Tižině. Vojenskou základní službu vykonával krátce od října do listopadu 1930 v rámci Školy na důstojníky duchovní služby v záloze v Praze. Do hodnosti podporučíka duchovní služby v záloze byl jmenován v lednu 1935 po složení příslušné zkoušky. Vojákem z povolání se stal v únoru 1935, kdy aktivoval v hodnosti nadporučíka a nastoupil jako referent duchovní služby u Zemského vojenského velitelství v Praze. V listopadu následujícího roku byl přemístěn ke Sborové nemocnici 1 Praha, kde současně zastával funkci velitele roty Školy na důstojníky duchovní služby v záloze. V dubnu 1938 byl povýšen do hodnosti kapitána.
Po rozbití Československa opustil své dosavadní působiště a koncem března 1939 nastoupil na velitelství V. sboru v Trenčíně. Po měsíci byl přeložen k Posádkovému velitelství Nitra a v květnu téhož roku mu byla upravena hodnost na setníka duchovní služby. V květnu 1940 následovalo přemístění na MNO do Bratislavy, což bylo spojeno s povýšením na majora o dva měsíce později. Po přepadení Sovětského svazu se od srpna 1941 zúčastnil bojů na východní frontě u velitelství Armádní skupiny. Na MNO se vrátil v listopadu 1941 a počátkem následujícího roku povýšen na podplukovníka. Na východní frontu se opětně vypravil v dubnu 1942 a u velitelství Rychlé divize mimo jiné zodpovídal za péči o válečné hroby ve Lvově, Lipovci a Mariupoli. Do Bratislavy se vrátil v listopadu 1942 a od března 1943 zastával funkci zástupce přednosty personálního odboru MNO.
Již v roce 1942 se zapojil do protifašistického odboje, pro který získával příslušníky armády, policie i četnictva. Spolupracoval se skupinami „Flora“ a „Justícia“, byl v kontaktu jak s pplk. gšt. Golianem, tak s G. Husákem a A. Rašlou. V květnu 1944 ho Vojenské ústředí SNR pověřilo přípravou ozbrojeného povstání v Bratislavě, později koordinací vystoupení slovenské armády v celém jihozápadním Slovensku. Po vypuknutí SNP opustil Bratislavu a cestou do Banské Bystrice se snažil získat voj. posádky na stranu povstání, přičemž uspěl pouze v Trnavě a Topolčanech. Na začátku září 1944 převzal velení pěšího pluku 1, v jehož čele se zúčastnil bojů u Žarnovice a Zlatých Moravců. Po reorganizaci povstalecké armády převzal koncem první zářijové dekády velení praporu „Dunaj“ u 3. taktické skupiny. Začátkem třetí zářijové dekády se stal přednostou osobního oddělení 1. čs. armády na Slovensku a počátkem října byl povýšen na plukovníka pěchoty. Po ústupu povstalců do hor působil nejprve u 2. čs. paradesantní brigády, od počátku února 1945 u Nitranské partizánské brigády, s níž v polovině měsíce přešel sov.-něm. frontu přes řeku Hron u obcí Orovnica a Tekovská Breznica.
Po příchodu na osvobozené území se v polovině března 1945 stal posádkovým velitelem v Košicích a v květnu 1945 byl ustanoven přednostou osobního oddělení na MNO v Praze. V září 1945 nastoupil do Kurzu pro velitele vojskových těles. Po jeho ukončení působil od března 1946 na velitelství 4. oblasti v Bratislavě. V únoru 1947 se stal velitelem pěšího praporu 41 v Žilině a v září 1948 byl vyslán do Kurzu vyšších velitelů. V květnu 1949 následovalo ustanovení za velitele 9. pěší divize v Trenčíně a v říjnu 1950 povýšení na brigádního generála. V čele divize zůstal ovšem pouze do konce července 1951, kdy byl z politických důvodů přeložen do zálohy. Po propuštění pracoval v Trnavě nejprve jako dělník u Stavokombinátu, později na okresním sekretariátu ČSČK a coby úředník v cukrovaru. Do předčasného důchodu odešel v prosinci 1953.
Generál Kalina byl nositelem řady vyznamenání, např. medaile „Za hrdinstvo“ 3. st. (1940), Vojnového víťazného kríže IV. tr. (1944), Čs. válečného kříže 1939 (1945), Čs. medaile „Za chrabrost před nepřítelem“ (1945) nebo Řádu SNP I. tř. (1946).
1375. Zajímá mě cokoliv historického o kasárnách v Hodoníně od r. 1938 až do jejich zániku. Žádná zmínka neuvádí činnost v kasárnách za 2. sv. války a složení vojska po válce. (odpovídá Pavel Minařík)
V posádce Hodonín se nacházely tyto útvary čs. armády:
a) 1.1.1938 až 31.7.1939 | |
– Posádkové velitelství | od roku 1919 |
– dělostřelecký pluk 53 (bez III. oddílu) | od července 1936 |
– dragounský pluk 7 | od října 1920 |
b) 1945 až 1992 | |
– motorizovaný pěší pluk 10 (bez II. praporu) | 1945 – 1946 |
– motorizovaný pěší prapor 10 (43) | 1946 (1947) – 1949 |
– pěší pluk 43 | 1949 – 1950 |
– jezdecká korouhev 3 | 1947 – 1949 |
– náhradní prapor pěšího pluku 10 | 1949 – 1950 |
– 22. tanková brigáda (bez samopalného praporu) | 1945 – 1947 |
– 7. pěší pluk | 1950 – 1951 |
– 7. (4.) mechanizovaný pluk | 1951 (1955) – 1958 |
– 4. motostřelecký (mechanizovaný) pluk | 1958 (1991) – AČR |
– Okresní vojenské(á) velitelství (správa) | 1951 (1954) – AČR |
– 3. průzkumný prapor | 1955 (?) – 1961 |
– velitelství 7. silniční (ženijní silniční) mostní brigády | 1961 (1977) – 1992 |
– velitelství 2. ženijní brigády | 1992 – AČR |
– 7. školní silniční mostní prapor | 1963 – 1969 |
– 72. silniční mostní prapor | 1961 – 1963 |
– 73. silniční mostní prapor | 1961 – 1963 a 1968 – 1969 |
– 74. silniční mostní prapor | 1961 – 1963 |
– 201. ženijní prapor | 1992 – AČR |
– 75. silniční mostní prapor | 1961 – 1963 |
– 77. silniční těžký mostní (speciální mostní) prapor | 1961 (1963) – 1964 |
– 78. silniční mostní prapor | 1961 – 1963 a 1968 – 1977 |
– 78. ženijní silniční prapor PMS (sklad ženijního materiálu) | 1977 (1990) – 1992 |
Pozn.:
AČR – Dnem 1.1.1993 útvar převeden do složení AČR.
V letech 1939 až 1945 zde byly dislokovány následující útvary německé okupační armády:
– Inf. Ers. Btl. 460 | IX/39 – VIII/40 |
– Inf. Ers. Rgt. 228 | XI/40 – VII/41 |
– Ers. Btl. IR 23 (Inf. Ers. Btl. 162) | XI/40 (XII/40) – VII/41 |
– Fahr. Ers. Abt. 17 (Fahr. Ers. und Aus. Abt. 17) | VIII/41 (IV/43) – ? |
Pozn.:
Abt. – oddíl, Aus. – výcvikový, Btl. – prapor, Ers. – náhradní, Fahr. – dopravní, Inf. – pěší, IR – pěší pluk, Rgt. – pluk.
1374. Jaké funkce měl v armádě generál Jaroslav Vítek? (odpovídá Pavel Minařík)
Jaroslav Vítek nastoupil službu v čs. armádě v říjnu 1945, kdy byl přijat do Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Po jejím absolvování se v červnu 1948 stal vojákem z povolání v hodnosti poručíka a sloužil u leteckého pluku 8 v Brně-Slatině. Následně byl zařazen jako velitel roje u 1. letky leteckého pluku 7 „Invazního“ umístěného na témže letišti. V červenci 1949 se stal velitelem 1. letky u nově zřízeného leteckého pluku 3 v Brně a na jaře 1950 po určitou dobu také zastupoval velitele pluku, který se nacházel v kurzu velitelů letek. V létě 1951 byl přemístěn k nově vytvořenému Proudovému výcvikovému středisku letectva do Mladé, kde působil jako zástupce velitele. V dubnu 1952 přešel ke 3. stíhací letecké divizi, která se v květnu 1952 přemístila z Mladé do Líní u Plzně. I v tomto případě zastával funkci zástupce velitele. V srpnu téhož roku byl převelen do Žatce a převzal velení 5. stíhací letecké divize. V jejím čele stál až do září 1954, kdy odešel studovat na VAAZ do Brna. Po ukončení studia nastoupil v létě 1957 na MNO a stal náčelníkem oddělení bojové přípravy u náměstka ministra pro letectvo a PVOS. V obdobné funkci byl zařazen také od října 1960 u nově vytvořeného velitelství 7. armády PVOS a letectva. V červnu 1961 přešel z Prahy do Hradce Králové k nově konstituovanému velitelství 1. samostatného smíšeného leteckého sboru (reorganizovanému k 1.5.1962 na velitelství 10. letecké armády) a i nadále zastával funkci náčelníka oddělení bojové přípravy. Hradec Králové opustil v květnu 1964, kdy byl nejprve zařazen do přípravné školy pro studium v zahraničí při Vojenské politické akademii Klementa Gottwalda v Praze a následně vyslán na Vojenskou akademii Generálního štábu ozbrojených sil SSSR K. J. Vorošilova do Moskvy. Během studia byl k 1.5.1966 jmenován generálmajorem a po jeho ukončení v červenci 1966 opětně nastoupil na MNO, kde vykonával funkci zástupce náměstka ministra národní obrany pro PVOS a letectvo. Vzhledem k listopadové reorganizaci MNO se z něj po krátké době stal zástupce náčelníka Hlavní správy letectva a vojsk PVOS. Z funkce byl uvolněn v září 1969 a po krátkém období, které strávil v tzv. kádrové dispozici, se v listopadu 1969 vrátil na VAAZ do Brna, nikoliv však v roli posluchače, ale jako velitel fakulty letecké, PVO a spojovací. V květnu 1976 byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka VAAZ pro učebně výchovnou činnost, kterou zastával až do roku 1983, kdy odešel do zálohy.
1373. Obdržel jsem výpis z osobního spisu mého otce od Vojenského archivu Trnava. Dne 1.11.1953 nastoupil základní službu do ŠTPL v PDŠ a 8.10.1954 byl přemístěný k 17 SD, 90. spl., baterie LSD. Prosím o rozšifrování zkratek a hlavně určení míst, kde se tyto útvary nacházely v uvedené době. Jaká byla výzbroj uvedené jednotky? (odpovídá Pavel Minařík)
Váš otec nastoupil vojenskou základní službu u školního tankového pluku v Martině, kde absolvoval poddůstojnickou školu. Následně byl přemístěn k baterii lehkých samohybných děl u 90. střeleckého pluku „Petra Bezruče“ v Krnově, který tvořil součást 17. střelecké divize (velitelství Opava). Výzbroj baterie představovaly stíhače tanků ST-1, označované v čs. armádě taktéž jako SD-39/75-44 N. Jednalo se o německé stíhače tanků Hetzer na podvozku lehkého tanku LT-38, jejichž výroba byla poválce obnovena a celkem bylo dokončeno 249 vozidel.
1372. V rubrice personální přehledy uvádíte přehled všech náčelníků generálního štábu a náčelníků jednotlivých správ generálního štábu. Můžete prosím také uvést přehled všech prvních zástupců náčelníka generálního štábu a zástupců náčelníka generálního štábu? (odpovídá Pavel Minařík)
Složení a působnost zástupců náčelníka generálního štábu se měnily v návaznosti na vývoji struktury GŠ ČSLA. Jejich počet kolísal a od jednoho postupně vzrostl na tři až šest. Postupem času se vytvořily specializované funkce pro určitý okruh činností nebo problematiku, které průběžně vznikaly či zanikaly. Do kategorie zástupců N GŠ se také na určitou dobu dostávali náčelníci některých správ GŠ ČSLA. Ne vždy byly všechny tabulkově existující funkce skutečně obsazeny.
Po přeměně hlavního štábu na generální štáb existovala od srpna 1950 pouze funkce 1. zástupce jeho náčelníka. V říjnu 1951 byla změněna na funkci tzv. stálého zástupce, kterou doplnili ZN GŠ pro politické věci a ZN GŠ pro organizační a mobilizační věci. Od ledna 1953 byla funkce stálého zástupce NGŠ přejmenována na zástupce pro všeobecné věci a v září 1954 zanikla. Místo ní se vytvořila funkce ZN GŠ pro materiální a technické věci. Při reorganizaci MNO, provedené v listopadu 1956, se náčelník operační správy stal zároveň ZN GŠ pro operační věci. V roce 1959 opětovně vznikla funkce„čistého“ zástupce N GŠ. V uvedených funkcích se postupně vystřídali:
1. ZN GŠ (stálý ZN GŠ, ZN GŠ pro všeobecné věci) | |
div. gen. Václav Kratochvíl | 1950 až 1952 |
brig. gen. František Tesal | 1952 až 1953 |
nezjištěno | 1953 až 1954 |
ZN GŠ pro politické věci | |
nezjištěno | 1951 – 195? |
plk. Václav Voneš | 195? – 1957 |
plk. Emil Bednár | 1957 až 1958 |
nezjištěno | 1958 až 1960 |
ZN GŠ pro organizační a mobilizační věci | |
nezjištěno | 1951 až 1952 |
genmjr. František Veselý | 1952 až 1958 |
neobsazeno (funkční povinnosti vykonával N-OMS GŠ) | 1958 až 1960 |
ZN GŠ pro materiální a technické věci | |
genmjr. Rudolf Dlouhý | 1954 až 1956 |
genpor. Vladimír Janko | 1956 až 1958 |
neobsazeno (funkční povinnosti vykonával N-SMP GŠ) | 1958 až 1960 |
náčelník OS GŠ – ZN GŠ pro operační věci | |
genpor. Jaroslav Dočkal | 1956 až 1958 |
neobsazeno (funkční povinnosti vykonával 1. zástupce N-OS) | 1958 až 1960 |
ZN GŠ | |
genmjr. Karel Blatenský | 1959 až 1960 |
Při reorganizaci ministerstva, uskutečněné v říjnu 1960, funkce specializovaných zástupců zanikly a zůstala pouze funkce „čistého“ zástupce N GŠ. Již v září 1961 byla ale zrušena a znovu se vytvořili specializovaní zástupci – pro operační věci, pro teritoriální věci a pro materiální a technické věci. V září 1965 dosavadního ZN GŠ pro operační věci a ZN GŠ pro teritoriální věci nahradili 1. ZN GŠ a ZN GŠ. Mezi zástupce N GŠ ČSLA tak v 1. polovině 60. let náleželi:
ZN GŠ (ZN GŠ pro operační věci, 1. ZN GŠ) | |
genmjr. Karel Blatenský | 1960 až 1963 |
genpor. Ladislav Kolovratník | 1963 až 1966 |
ZN GŠ pro teritoriální věci (ZN GŠ) | |
genpor. František Sedláček | 1961 až 1966 |
ZN GŠ pro materiální a technické věci | |
genpor. Miroslav Šmoldas | 1961 až 1966 |
V návaznosti na celkovou reorganizaci ministerstva, která proběhla na sklonku roku 1966, došlo k úpravě počtu zástupů N GŠ ČSLA. Zatímco zanikl „čistý“ ZN GŠ vzrostl počet „specializovaných“ zástupců a mezi ZN GŠ se nadále řadili:
1. zástupce N GŠ | |
genmjr. Josef Čepický | 1966 až 1968 |
genmjr. Milan Kavalec | 1968 až 1969 |
ZN GŠ pro operační věci | |
genmjr. Bohuslav Kučera | 1966 až 1969 |
ZN GŠ pro rozvoj velení | |
genpor. Václav Vitanovský | 1966 až 1968 |
neobsazeno | 1968 až 1969 |
ZN GŠ pro technické věci | |
genpor. Miroslav Šmoldas | 1966 až 1968 |
genmjr. Stanislav Petržíla | 1968 až 1969 |
V květnu 1968 nově vznikla funkce ZN GŠ pro organizační věci: | |
genmjr. Eduard Kosmel | 1968 až 1969 |
Na podzim 1969 se složení zástupců N GŠ ČSLA opětovně změnilo a téměř na dalších dvacet let se ustálilo na: 1. zástupci, zástupci a zástupci pro technické věci, přičemž zástupci N GŠ byli i náčelníci operační, zpravodajské a organizační a mobilizační správy. Od září 1973 mezi ně patřil také náčelník správy ústředního plánování. O rok dříve naopak zanikla funkce ZN GŠ pro technické věci. V případě ostatních uvedených funkcí toto složení přetrvalo až do listopadu 1989.
Ve funkci 1. zástupce náčelníka GŠ ČSLA se v letech 1969 až 1989 postupně vystřídali:
genpor. Josef Turošík | 1969 až 1983 |
genpor. Milán Václavík | 1983 až 1985 |
genpor. Jiří Brychta | 1985 až 1989 |
genpor. Vasil Pavlič | 1989 |
genplk. Jozef Hrebík | 1989 |
Jako zástupci náčelníka GŠ ČSLA ve stejné době působili: | |
genpor. Bohuslav Kučera | 1969 až 1974 |
neobsazeno | 1974 až 1975 |
genmjr. Miloslav Blahník | 1975 až 1979 |
neobsazeno | 1979 až 1980 |
genpor. Jiří Nečas | 1980 až 1984 |
genpor. Jiří Brychta | 1984 až 1985 |
genpor. Emil Líška | 1985 až 1987 |
genpor. Jaroslav Klouda | 1987 až 1988 |
genpor. Vasil Pavlič | 1988 až 1989 |
genmjr. Rudolf Ducháček | 1989 |
ZN GŠ pro technické věci: | |
genmjr. Ferdinand Hanzal | 1969 až 1972 |
V prosinci 1989 došlo na generálním štábu k personálním změnám, které byly v následujících letech doprovázeny i změnami organizačními. V případě ZN GŠ zůstala jejich struktura nejprve zachována, roce 1991 však došlo k rozšíření počtu zástupců N GŠ, kteří zároveň nebyli náčelníky správ GŠ.
1. ZN GŠ | |
genpor. Josef Vincenc | 1989 až 1990 |
genpor. Rudolf Ducháček | 1990 až 1992 |
ZN GŠ | |
genmjr. Jan Vintr | 1990 až 1991 |
genpor. Karel Holub | 1991 až 1992 |
ZN GŠ | |
genmjr. Ondrej Kubizniak | 1991 až 1992 |
1371. Sloužil jsem od 4.1.1964 do 22.12.1965 u silničního vojska v útvaru 5213 (prapor byl umístěn v Horních Počáplech). Dosloužil jsem v Tymákově u Plzně (pracovali jsme u Vojenských staveb na rozšíření kasáren v Rokycanech). Jaký byl další osud této jednotky? (odpovídá Pavel Minařík)
Vámi uvedený VÚ 5213 byl zřízen 1.9.1961 jako 58. silniční mostní prapor. Z počátku se nacházel v Sázavě a podléhal velitelství 5. silniční brigády dislokované ve stejné posádce. K 1.9.1963 proběhla jeho reorganizace na 255. silniční mostní prapor a redislokace do posádky Horní Počáply, kde přešel do podřízenosti velitelství 32. silniční brigády. V nezměněné posádce a podřízenosti útvar působil až do 31.12.1991, kdy byl zrušen.
Historie 32. silniční brigády je uvedena v odpovědi na dotaz čís. 227.
1370. Můžete uvést přehled velitelů, náčelníků štábu a zástupců velitele 13. tankové divize ČSLA v Topoľčanech? (odpovídá Pavel Minařík)
13. tanková divize se do Topolčan přemístila v říjnu 1968, kdy opustila posádku Mladá. Od 1.1.1993 tvořila součást nově vzniklé Armády SR. V Topolčanech působila až do 1.11.1994, kdy byla reorganizována na 1. armádní sbor.
Ve velení divize se postupně vystřídali:
pplk./plk. Josef Mašek | 1968 až 1970 |
plk. gšt. Pavol Figuš | 1970 až 1972 |
plk. gšt. Karel Zátopek | 1972 až 1976 |
plk. gšt. Zdeněk Kašička | 1976 až 1977 |
plk. gšt./genmjr. Čestmír Hrbek | 1977 až 1981 |
pplk. gšt./plk. gšt./genmjr. Jiří Egg | 1981 až 1985 |
plk. gšt. Jozef Tuchyňa | 1985 až 1987 |
plk. gšt. Pavel Honzek | 1987 až 1989 |
plk. gšt./genmjr. Ján Pančík | 1989 až 1993 |
plk. gšt. Milan Cerovský | 1993 až 1994 |
Jako 1. zástupci velitele – náčelníci štábu působili: | |
pplk./plk. Miloslav Růžička | 1968 až 1972 |
pplk. Josef Mikš | 1972 až 1973 |
plk. gšt. Pavel Vrlík | 1973 až 1975 |
pplk. gšt./plk. gšt. Zdeněk Kašička | 1975 až 1976 |
mjr. Bohumil Kiš | 1976 až 1979 |
pplk. Štefan Maček | 1979 až 1983 |
pplk. Gašpar Hozman | 1983 až 1984 |
plk. gšt. Jozef Tuchyňa | 1984 až 1985 |
mjr./pplk. Milan Cerovský | 1985 až 1987 |
pplk. Ján Deneš | 1987 až 1989 |
nezjištěno | 1989 až 1994 |
Funkci zástupce velitele zastávali: *) | |
pplk. František Barčák | 1968 až 1969 |
pplk. Karel Zátopek | 1969 až 1970 *) |
pplk./plk. Milan Halaši | 1969 až 1972 |
pplk./plk. Ján Gargoň | 1972 až 1974 |
pplk./plk. Josef Mikš | 1973 až 1976 *) |
mjr. Bohumil Kiš | 1975 až 1976 |
mjr. Jiří Egg | 1976 až 1978 |
pplk./plk. Bohumír Gerinec | 1978 až 1982 |
mjr./pplk. Ján Pančík | 1982 až 1986 |
pplk./plk. Emil Vestenický | 1984 až 1986 *) |
pplk. gšt. Pavel Honzek | 1986 až 1987 |
pplk. Milan Cerovský | 1987 až 1992 |
nezjištěno | 1992 až 1994 |
*) Funkce byla pravděpodobně po určitou dobu zdvojena, případně jde o zástupce velitele pro bojovou přípravu.
1369. Zajímala by mě historie kasáren 17. listopadu před válkou a během války. A poté vojenského spojovacího útvaru 3255. (odpovídá Pavel Minařík)
Dělostřelecká kasárna v Praze-Ruzyni byla postavena v letech 1924 až 1929. Jak napovídá jejich pojmenování, byla určena k ubytování příslušníků dělostřelectva. Již od listopadu 1927 se v nich nacházel dělostřelecký pluk 1 Jana Žižky z Trocnova, doplněný v září následujícího roku dělostřeleckým plukem 101. Ten je opustil v březnu 1938 a od května téhož roku ho nahradila I. korouhev dragounského pluku 1. Kromě toho v nich byla v říjnu 1936 taktéž umístěna remontní baterie 1. V březnu 1939 je převzala německá armáda a přejmenovala na Kasárna Heinricha Himmlera. 17. listopadu 1939 v nich bylo příslušníky SS popraveno 9 studentů pražských vysokých škol. Exekuce se v nich vykonávaly i v následujících letech a celkem zde zahynulo 223 osob. Např. 28.9.1941 byl společně s dalšími příslušníky odbojové organizace „Obrana národa“ zastřelen arm. gen. Josef Bílý a svoji životní pouť zde později skončil i hrdina protinacistického odboje pplk. Balabán. Po válce se na krátkou dobu kasárna vrátila ke svému původnímu názvu, ale již v roce 1948 byla přejmenována na Kasárna 17. listopadu.
VÚ 3255 se vytvořil 1.10.1960 jako Správa spojovací sítě Praha. K 1.9.1961 se z jejího složení vyčlenily coby samostatné útvary Spojovací uzel generálního štábu Praha (VÚ 1555) a Spojovací montážní technické středisko Praha (VÚ 1602). S platností od 1.9.1963 byla Správa spojovací sítě Praha reorganizována na Spojovací provozní středisko Praha (VÚ 3255), jehož součástí se staly Spojovací uzel generálního štábu Praha (VÚ 1555) a Provozní středisko směrové sítě Praha (VÚ 7325). Pod tímto názvem útvar působil až do 1.4.1994, kdy byl reorganizován na 60. spojovací brigádu. V říjnu 2000 prodělala transformaci na Základnu komunikačních a informačních systémů Praha. Další informace můžete najít zde.
1368. Můžete uvést životopis generála Františka Strejčka? (odpovídá Pavel Minařík)
František Strejček se narodil 28.3.1915 v Slatině. Po složení maturitní zkoušky na obchodní akademii v Hradci Králové se podrobil dobrovolnému odvodu a v červenci 1934 nastoupil vojenskou základní službu. Nejprve sloužil v Čáslavi, kde byl zařazen jako frekventant u Školy 4. divize na důstojníky pěchoty v záloze. V lednu 1935 byl přemístěn do Prahy ke Škole na důstojníky hospodářské služby v záloze. Od května 1935 sloužil v hodnosti četaře jako pomocník proviantního důstojníka u leteckého pluku 4 v Hradci Králové. V prosinci 1935 se ocitl u dělostřeleckého pluku 126 v Žilině, u kterého vykonával stejnou funkci. V březnu 1936 byl odeslán do Prahy k absolvovaní Kurzu na poručíky hospodářské služby z povolání. V červenci téhož roku byl nejprve přijat do další dobrovolné činné služby a po ukončení kurzu se v říjnu 1936 stal vojákem z povolání v hodnosti poručíka. Jeho novým působištěm byla Trnava, kde sloužil u pěšího pluku 23 jako proviantní důstojník hospodářské správy. Po vyhlášení mobilizace se stal hospodářem pluku a v této funkci setrval až do demobilizaci v prosinci 1938. Následně se vrátil ke svému původnímu zařazení a na Slovensku setrval až do jeho odtržení od Československa. Po návratu do Čech byl od počátku dubna 1939 zařazen na výpomoc u hospodářské správy II. sboru v Hradci Králové. Počátkem června 1939 byl propuštěn z armády a v létě si našel zaměstnání jako účetní adjunkt na Školním a výzkumném statku Ministerstva zemědělství v Praze-Těšnově. Zde se také od září 1939 do června 1940 zapojil do činnosti protinacistické odbojové organizace „Obrana národa“. Po vypuknutí Pražského povstání v květnu 1945 se přihlásil do revolučních gard, v nichž zastával funkci velitele družstva a čety. Po osvobození se vrátil do Hradce Králové, kde byl v polovině května pověřen vedením organizačního oddělení velitelství týlu 14. pěší divize. Již na sklonku září 1945 ale odcestoval do Kalininu ke tříletému studiu na Vojenské akademii týlu a zásobování. V říjnu 1946 se dočkal trojnásobného povýšení na nadporučíka, kapitána a štábního kapitána. Ze SSSR se vrátil v září 1948, načež se stal starším učitelem taktiky týlu a velitelem ročníku na Vysoké týlové akademii Vysokého vojenského učiliště v Praze. Hodnosti majora dosáhl v dubnu 1949 a od listopadu téhož roku stanul v čele stolice (katedry) týlu. V říjnu 1950 byl ustanoven náčelníkem Vysoké týlové akademie a ke stejnému datu byl povýšen do hodnosti podplukovníka. Koncem dubna 1951 se stal náčelníkem Hlavní intendanční správy MNO a počátkem května následovalo povýšení na plukovníka. V lednu 1953 dosáhl hodnosti brigádního generála a od února 1956 zastával funkci zástupce náčelníka Hlavního týlu MNO. Při reorganizaci ministerstva se v červenci 1958 stal náčelníkem proviantní správy HT. V červenci 1961 převzal funkci zástupce náměstka ministra národní obrany – náčelníka týlu, v níž setrval do února 1964. Následně sloužil jako zástupce velitele silničního vojska pro týl – náčelník týlu velitelství silničního vojska HT. Po vytvoření velitelství silničního sboru přešel v srpnu 1966 do Olomouce, kde nadále působil jako zástupce velitele silničního sboru pro týl. V roce 1967 mu byl po změně zákona o vysokých školách zpětně přiznán titul inženýra. Na svém novém působišti zůstal do konce roku 1969 a počátkem ledna 1970 došlo k jeho převedení do kádrové dispozice náčelníka HT. Koncem února byl ustanoven do funkce zástupce náčelníka štábu HT, v níž setrval až do svého odchodu do zálohy koncem ledna 1976. Genmjr. Ing. František Strejček byl nositelem řady vyznamenání – Pamětního odznaku 2. národního odboje (1950), vyznamenání „Za vynikající práci“ (1953), medaile „Za zásluhy o obranu vlasti“ (1955), Řádu rudé hvězdy (1961) a medaile „Za upevňování přátelství ve zbrani“ II. stupně (1972).
1367. S potěšením jsem si postupně přečetl celou tu velkou sestavu dotazů a Vašich odpovědí. Měl bych další dotaz. Jaká byla organizační struktura, počty lidí a techniky u praporů materiálního zabezpečení u vševojskových divizí v 80. letech? Nebo šlo by vytvořit průřez i hlouběji do minulosti? (odpovídá Pavel Minařík)
Prapory materiálního zabezpečení se v rámci vševojskových divizí vytvořily 31.10.1983 na základě dosavadních automobilních praporů. Nově zřízené prapory se skládaly ze třech dopravních rot, cisternové roty, divizních skladů, polních pekáren a zabezpečovacích složek. V době míru byla část jednotek nedoplněna, což se nejvíce projevovalo u divizí na snížených a rámcových počtech. Po doplnění by prapor čítal téměř 480 osob. V případě potřeby mohl vézt pohyblivé zásoby všech druhů materiálu pro celou divizi na dva dny boje. Jeho přepravní kapacita činila cca 2700 tun, z toho téměř 1000 tun munice, k čemuž měl k dispozici okolo 170 nákladních automobilů a více než 100 přívěsů. Polní pekárny byly schopny pokrýt denní potřebu chleba u motostřelecké divize, tj. vyrobit 12.000 denních dávek. Zásoby materiálu by přebíral od armádních brigád materiálního zabezpečení (přepravovaly je v rozsahu zabezpečujícím vedení boje celou armádou po dva dny) a předával by je plukovním rotám týlového zabezpečení (disponovaly zásobami na jeden den). Koncovým článkem logistiky byly praporní čety týlového zabezpečení (převážely zásoby na stejnou dobu jako na stupni pluk).
První přepravní útvary se v rámci vševojskových divizí vytvořily na sklonku roku 1950. Do té doby jim byly přidělovány od automobilních praporů jednotlivých oblastí. K 31.12.1950 všechny tankové a pěší divize získaly své automobilní roty (pěší divize na rámcových počtech pouze čety, které se do roku 1956 také postupně rozrostly na roty), mechanizované divize zase automobilní prapory. V listopadu 1954 proběhlo rozšíření automobilních rot tankových a pěších divizí na prapory, ovšem již o rok později byly redukovány na roty, stejně tak jako automobilní prapory mechanizovaných divizí. K opětnému rozšíření na prapory došlo až září 1961. Nově konstituované automobilní prapory byly tvořeny třemi automobilními rotami a parkovou rotou, přičemž čítaly od 260 (u msd) do 300 osob (u td). Po doplnění by jejich počty vzrostly na 360 osob. Do vybavení patřilo od 140 (u msd) do 180 (u td) nákladních automobilů. Prapory u divizí na snížených a rámcových počtech měly nižší stupeň naplnění osobami i technikou. V následujících letech se jejich organizace, stejně tak jako personální složení a materiální vybavení dílčím způsobem měnily. Nejvýraznější změnou byla transformace parkové roty na rotu týlového a technického zabezpečení, která se uskutečnila v září 1966.
1366. Máte nějaké informace o průběhu vojenské služby plk. Jaďuta, velitele 2. stíhací bombardovací letecké divize? (odpovídá Pavel Minařík)
Štefan Jaďut se narodil 7.12.1924 v obci Tekovská Nová Ves (okr. Levice) a vojenskou základní službu nastoupil v říjnu 1945 jako frekventant Letecké vojenské akademie v Hradci Králové. Po jejím ukončení byl v květnu 1948 zařazen v hodnosti poručíka u Leteckého pluku 4 v Českých Budějovicích. Zde nejprve sloužil jako navigační důstojník pluku a od ledna 1949 coby velitel letky. Po zrušení pluku se v červnu 1950 stal zpravodajským důstojníkem Leteckého pluku 5 sídlícího v téže posádce. V říjnu 1950 odešel do kurzu velitelů bojových letek organizovaného Vyšší školou důstojníků letectva v Hradci Králové a následně od června 1951 absolvoval přeškolovací výcvik na letouny MiG-15 u Proudového výcvikového střediska letectva v Mladé. V únoru 1951 byl povýšen do hodnosti nadporučíka. K 5. leteckému stíhacímu pluku se vrátil v srpnu 1951 ve funkci velitele letky. V lednu 1952 se stal kapitánem. V březnu 1952 byl ustanoven do funkce zástupce velitele 15. leteckého stíhacího pluku v Žatci a od října téhož roku převzal velení 17. leteckého stíhacího pluku, dislokovaného na tamtéž. Do hodnosti majora byl povýšen v červnu 1953 a podplukovníkem se stal v květnu 1954. Od listopadu 1954 se ujal funkce zástupce velitele 3. letecké stíhací divize v Plzni.
V letech 1958 až 1960 působil jako starší inspektor na oddělení bojové přípravy Velitelství letectva a PVOS v Praze. V září 1960 byl postaven do čela 2. stíhací letecké divize ve Zvolenu, reorganizované o rok později na stíhací bombardovací. V říjnu 1961 došlo k jeho povýšení do hodnosti plukovníka. O pět let později, v září 1966, byl přemístěn k Vyššímu leteckému učilišti do Košic. Zde nejprve zastával funkci zástupce náčelníka a od srpna 1968 stanul v jeho čele. V září 1969 odešel k velitelství 7. armády PVOS do Prahy, kde nejdříve ve funkci hlavního inspektora, později náčelníka oddělení stíhacího letectva a nakonec jako starší důstojník sálu bojového velení setrval až do února 1978. Následně byl přidělen k ministerstvu dopravy a do zálohy odešel koncem prosince 1980.